Svatokrádežné setkání v Assisi. Čarodějové voodoo a vzývání démonů
24. ledna 2002 ráno, krátce po půl deváté, vyjel z nádraží ve Vatikánu směrem k Assisi „vlak míru“. V jeho sedmi vagónech sedělo okolo 300 představitelů různých náboženství. Jeden vagón byl vyhrazen pro papeže, další pro kardinály a biskupy, jeden pro pravoslavné, jiný pro protestanty, zvláštní vagón vezl společně muslimy se židy, další byl určen pro buddhisty, šintoisty, konfuciány a jainisty, v posledním vagóně se vezli hinduisté, zoroastrijci a sikhové.
Čtěte také:
Assisi. Budou buddhisté opět tančit okolo sochy Buddhy na katolickém oltáři? Sv. František nefandil hippies
Do Assisi přijeli po půl jedenácté. Na Dolním náměstí u basiliky sv. Františka byla vybudována velká kovová konstrukce, která náměstí zastřešovala. Zde se konala první část programu – slavnostní přivítání a „svědectví míru“. Zde, před zrakem Svatého otce i před zraky všech účastníků, přednášeli svoje projevy představitelé různých vyznání. Poslechněme si alespoň některá. Představitel čarodějnického kultu voodoo mj. řekl: „Jako vůdce tradičního náboženství voodoo věřím, že mír není možný, budou-li mezi lidmi existovat sváry, rozdělení a protiklady“.
Taková „duchovní hloubka“ bohužel charakterizuje assiskou událost jako celek. Tento čaroděj, pozvaný do Assisi Janem Pavlem II., dále prohlásil: „Pozvání k účasti na modlitbě za mír, je pro mne velikou ctí a stejně tak pro všechny naše vyznavače, jejichž jsem nejvyšším knězem“. Nejvyšší kněz voodoo předložil papeži a celému světu svůj recept pro dosažení míru, který zahrnuje „prosbu, aby nám odpustily duchové krajů, ohrožených násilím“ a „přinášení obětí smíru a očištění“. Díky za radu, náčelníku. V případě voodoo je oběť přinášena podřezáváním slepic, hus, holubic a rozléváním jejich krve podle předepsaného rituálu. Krev zvířat je také užívána při obřadech uzdravování člověka a při jeho umírání.
Pot mne polévá též při slovech Didi Talwakara, zastupujícího hinduismus. Talwakar přítomné katolíky poučil v tom smyslu, že „zbožštění lidských bytostí nám dává smysl hodnoty života. Nejen já jsem co do své podstaty bohem, ale i každý z vás je v této věci rovnocenný a stejně božský…“. Didi na závěr prohlásil: „Moji božští bratři a sestry, odvažuji se apelovat na celé lidstvo, v této požehnané přítomnosti Jeho Svatosti papeže…“
čtěte také:
Jak rozumět Assisi 1986 a 2002? Urážka Boha a zrada na poslání svěřeném Petrovi a Církvi
Arcibiskup Lefébvre o ďábelském setkání rouhačů v Assisi
Duch Assisi. Církev je v rozkladu. Jak v mravním, tak v teologickém
Ano, pro Didiho je papež svatým mužem, pouze však jedním z mnohých. Didi dává osobně přednost jinému svatému, totiž ctihodnému Pandrurang Shastri Athawaleovi, který stojí v čele Swadhyaya parivari, jež vyznává „myšlenku akceptace všech náboženských tradic“ a který radí, abychom „osvobodili náboženství od veškerého dogmatismu, izolovanosti a ode všech příkazů a zákazů“.
Není žádným překvapením, že je Talkawar vděčný Papežské radě pro mezináboženský dialog, která „dnes předkládá model mezináboženského souručenství, od kterého může vzejít koalice světových náboženství k zajištění šťastné a společně sdílené budoucnosti bohem požehnané“. O jakém bohu je zde ale řeč? Do koalice se jistě bude hodit kdejaké božstvo… Pokud papež a přítomní kardinálové a biskupové s myšlenkou na takovou mezináboženskou koalici, jinak ideově přítomnou v duchu celé této akce, nesouhlasí, pak to není zřejmé z jejich slov, pronesených v tento den, ani v dokumentech, k této příležitosti vydaných; pokud se ovšem nemáme spokojit s opakovaným ujištěním, že zde nedochází k žádnému synkretismu…
Toto není žádný synkretismus, zní mi v uších, když sleduji, jak se představitelé „velkých světových náboženství“ rozcházejí na „různá místa k vykonání svých náboženských obřadů“. Právě v této souvislosti jsme byli ujišťováni, že se nebude opakovat známá událost z roku 1986, kdy byla na katolickém oltáři okuřována soška Buddhy, a že nedojde k míšení jednotlivých obřadů na posvátných místech.
Skutečnost však byla diametrálně odlišná. Tato „různá místa na území Assisi“ byla koncentrována do jediné budovy. Tou budovou byl místní klášter sv. Františka. Křesťané se sešli v bazilice, jiná náboženství konala svoje obřady v přičleněných kaplích a celách klášterního konventu. Klášter jako celek je samozřejmě zasvěcen jedinému kultu a to pravé bohopoctě katolické církve a vykonávání falešných obřadů v těchto prostorách je proto třeba hodnotit jako sacrilegium a hřích proti prvnímu Božímu přikázání.
Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí. K tomu snad není třeba komentáře. Uspořádání konventu v tento den odpovídalo vnitřnímu uspořádání rekolečnímu centru na Piazza San Rufino, na kterém visí hrdý nápis „Oltáře pro všechna náboženství“ a na jehož vývěsce si lze prohlédnout jednotlivé bohoslužebné prostory uspořádané tak, aby vyhovovaly příslušnému kultu. Ale nebojte se, stále se o žádný synkretismus nejedná…
Zatímco papežem přizvaní animisté vzývali v katolickém klášteře démony, probíhala v bazilice sv. Františka „Ekumenická bohoslužba“. V oficiálním letáku k této události vytištěném se dočteme, že se zde scházejí „učedníci Kristovy“. Na oltář byla přinesena pravoslavným jáhnem, doprovázeným 4 protestanty se svícemi, „Kniha evangelií“. Obřad vyvrcholil okuřováním této „Knihy evangelií“, jejíž obsah je přítomnými protestanty svatokrádežně překrucován. Následovalo trojí vzývání Nejsvětější Trojice, nejprve představitelem skotských presbytariánů, poté kvakerem a nakonec zástupcem Světové aliance baptistů. Skotští presbytariáni mj. učí, že za určitých předpokladů je potrat přípustný, totéž připouštějí liberálnější členové baptistické aliance. Uvědomme si tu absurditu: papež připustí, aby byla Svatá Trojice vzývána „křesťany“, jejichž „církve“ učí, že Bůh nezakazuje usmrtit počaté dítě v lůně matky.
Zdá se, že jsou tato absurdní představení poháněna představou, že budeme-li jednat tak, jako by mezi protikladnými náboženskými systémy existovala jednota, bude této jednoty dosaženo. Výsledkem je však svatokrádež, která posiluje v jinověrcích falešné zdání, že je jejich náboženství bohumilé, že nemají povinnost a věčnou spásu implikující důvod navrátit se do lůna jediné pravé Církve. Vždyť proč by jinak samotný papež organizoval liturgie s laiky, kteří svůj kněžský stav pouze předstírají, či s pravoslavnými knězi, kteří tvrdošíjně odmítají jeho primát v otázkách učení a vlády?
V závěru celé akce se všichni opět sešli na náměstí, kde proběhla závěrečná liturgie. Jeden po druhém, vyznavači rozmanitých bůžků a duchů, předstupovali k pulpitu, umístěném před Svatým otcem, aby zde pronášeli svá krátká kázání o světovém míru z perspektivy svého „náboženství“. Náměstek Kristův naslouchal slovům z buddhistické Shantidevy a následujícím slovům buddhistického mnicha Geshe Tashi Tseringa: „Dokud bude vesmír trvat a dokud budou vnímající bytosti, do té doby ať trvám já, abych rozptýlil a rozehnal utrpení světa“. Podle jeho představ se po mnoha reinkarnacích a ve stavu nirvány zbavíme jedinečnosti vědomí a budeme vnořeni do blíže neurčeného božství, ve kterém „vnímající bytosti“ definitivně zaniknou. Zajímalo by mne, kolik „vnímajících bytostí“ se letošního „Assisi“ účastnilo…
Tato kázání byla také dobrou příležitostí připomenout katolické církvi její nedostatky a minulá provinění. Rabín Israel Singer např. prohlásil: “Jan Pavel II. napravil zneužití v minulosti ospravedlňující násilí proti nekřesťanům“.
Po kázáních zapálili představitelé různých náboženství připravené olejové svíce, které byly v procesí přeneseny na stůl, umístěný na trojnožce. Tyto shromážděné svíce měly symbolizovat odhodlanost budovat svět bez násilí a válek, v bratrské jednotě při budování, a jak papež neopomněl připomenout společnou “civilizaci lásky“. Jenom doufám, že až tato doba přijde, budu ji smět zapít slivovičkou a oslavit rožněním selátka, i když si tím příliš jistý nejsem. Na důkaz úcty k nepravým náboženstvím se totiž všechny společné pokrmy nesly v přísně vegetariánském duchu a bez jediné slzičky alkoholu. Bizarnost celého shromáždění podtrhl jeden z reportérů na tiskové konferenci, když v dojetí nad průběhem akce povstal a začal hlasitě zpívat píseň Johna Lennona a Yoko Ono „Give Peace a Chance“.
Ne každý se však z assiského shromáždění radoval tak, jako tento reportér. Tak například boloňský kardinál Biffi se jej odmítl zúčastnit a také někteří představitelé italské vlády vydali prohlášení, ve kterém mj. stojí, že „modlit se spolu s jinověrci, rabíny a mulláhy, čaroději a modloslužebníky, vytváří mezi katolickými věřícími zmatení“.
Zopakujme si tedy základní věroučné důvody, které shromáždění této povahy dávají do značně nepříznivého světla. Problém nespočívá v předmětu modlitby, kterým je mír. Mír je důležitá hodnota pozemského života a je třeba o ní Boha prosit. Katolická liturgie obsahuje mnoho krásných modliteb za mír a pokoj a sami andělé při narození Vykupitele zpívají „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Pokoj a mír lidem dobré vůle je však podmíněn úvodními slovy tohoto zpěvu, totiž pravou oslavou pravého Boha. A to obřady, které Starý i Nový zákon zamítá jako falešné ( „všechna božstva národů jsou démoni“, Žalm 95, 5), nejsou.
Usilovat o občanský mír mezi národy je možné prostřednictvím shromáždění a rozhovorů diplomatické povahy, včetně zapojení náboženských představitelů. Zcela jiné povahy je ale přesvědčení, že lze daru míru od Boha dosáhnout prostřednictvím modliteb falešných náboženství. Taková představa je v rozporu s katolickou vírou a prvním Božím přikázáním.
Tímto tvrzením nehodnotím povahu modlitby jednotlivého jinověrce, nýbrž modlitbu vlastní danému náboženství, vyjádřenou nepravým obřadem zaměřeným k falešnému bohu. Písmo svaté, a to jak Starý tak Nový zákon shodně učí, že Bohu milou modlitbou je ta, která vychází z pravého, Bohem zjeveného náboženství. „To, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu. Nechci přece, abyste byli společníky zlých duchů“ (1 Kor 10, 20).
Ten, kdo zve falešná náboženství ke společným modlitbám, má přímý podíl na jednání, které Bůh zakazuje: „V jednoho Boha budeš věřit“. Toto pozvání vyvolává zdání, že jsou jejich modlitby Bohu milé a že jsou potřebné, ba přímo nutné k obdržení pravého míru mezi národy. Kdyby byl této události v Assisi přítomen sv. Pavel, předpokládám, že by opakoval svá slova z listu Korinťanům: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přeci chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: „Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a ničeho nečistého se nedotýkejte!“ A jak hovořil sv. Petr, když stál se sv. Janem před veleradou? „To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale stal se kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). A jak k nám hovoří výše zmíněný sv. Jan? „Kdo je lhářem, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce“ (1 Jan, 2, 22).
Je hříchem proti ctnosti lásky, když v jinověrcích posilujeme jejich přesvědčení, že jejich náboženství jsou dobrá. Akce, jakou uspořádal Jan Pavel II. v Assisi, k těmto plodům vede. Vždyť i on je vázán naukou Církve, slavnostně vyhlášenou papežem Evženem IV. na florentském koncilu v 15. století: „Svatá církev římská pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo, kdo se nalézá mimo katolickou církev, tedy nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici, nemohou vejít do života věčného, nýbrž jsou odsouzeni k trestu věčného ohně, připraveného pro ďábla a jeho anděly (Mt 25:41), nejsou-li s ní před svou smrtí sjednoceni… nikdo, i kdyby prolil svou krev pro Jméno Kristovo, nemůže být spasen, nespočívá-li v lůně a jednotě katolické Církve.“
V roce 1910 vydal papež sv. Pius X. apoštolský list Notre charge apostolique, kterým odsoudil tzv. sillonské hnutí, jež chtělo sdružovat za účelem prosazení civilizačního pokroku a míru ve světě příslušníky různých náboženství. Hnutí, které mělo původně základy katolické, se otevřenou spoluprací s jinými náboženstvími přeměnilo ve společenství, které z ekumenických důvodů oslabilo svoji katolický orientaci na minimum, až ji zcela ztratilo.
Papež píše: „Zarážející a zarmucující jsou zcestnost a duchovní lehkověrnost mužů, kteří si říkají katolíci a kteří sní o tom zřídit na zemi, mimo katolickou církev, říši spravedlnosti a lásky: spolu s dělníky, přicházejícími ze všech směrů a ze všech náboženství nebo bez náboženství a to za předpokladu, že zapomenou na to, co je dělí, tj. jejich náboženské a světonázorové přesvědčení…Nikoliv, ctihodní bratři, v těchto dobách společenské a duchovní anarchie, kdy se každý činí sám sobě učitelem a zákonodárcem, musí být neustále účinně připomínáno toto: stát nemůže být budován jinak, než jak jej vybudoval Bůh; není možné zřídit společnost, jestliže Církev nepoloží základy a neřídí stavební práce…Vyžadují proto ode všech, aby se při budování společnosti nestřetávali na základě rozdělujících světonázorových nebo náboženských přesvědčení, nýbrž kráčet ruku v ruce; a sice aniž by se vzdávali svých přesvědčení. Snad by se mohla v této oblasti uskutečnit jednota mezi dušemi, která jsou vázána různými náboženskými přesvědčeními… Usilují o reformu civilizace, tedy o náboženské dílo nejvyššího stupně. Jenomže žádná pravá civilizace nemůže být bez civilizace morální a žádná morální civilizace bez pravého náboženství.“
Především z těchto důvodů není možné shromáždění v Assisi ani orientaci, která k těmto setkáním motivuje, aktivně podporovat. Nullam partem.
