Je zcela přirozené, že lidé hodnotí svět kolem sebe podle toho, jak nahlížejí na bezprostřední problémy v jejich nejbližším okolí. A přesto je dobré a užitečné si sem tam všimnout i vzdálenějšího světa, než jsme zvyklí, neboť právě tam se může odehrávat něco, co naše životy v budoucnosti ovlivní.

Evropa totiž vstoupila do období sociálního neklidu. To, co vidíme ve Šluknovském výběžku a začíná se objevovat (jak se v posledních dnech zdá) i na jiných místech naší země, jsou dílčím projevem tohoto kontinentálního neklidu.

Na jedné straně tu jsou závazky evropského sociálního státu, které lze již jen obtížně plnit, na straně druhé významné hospodářské problémy, mizivý hospodářský růst a s tím spojené neočekávaně malé daňové příjmy do státních rozpočtů. Selhávající hospodářské politiky jen s vypětím všech sil odolávají globální konkurenci rostoucích ekonomik v jiných částech světa, které nedusí přemíra sociálních nákladů a regulací.

            Z těchto důvodů přesouvá stále víc významných firem svá působiště mimo evropský prostor, což  ústí ve ztrátu pracovních příležitostí pro mnoho Evropanů a zvyšuje nárok na výplaty sociálních dávek těm, kteří o práci přišli.

S odchodem podnikání postupně a neviditelně mizí i část intelektuálních špiček, které odcházejí do míst hospodářského růstu s cílem buďto se tam uplatnit ve výzkumu a rozvoji technologií, nebo svými znalostmi obohatit univerzitní vzdělání v nejbližším kontaktu s praktickým uplatňováním akademických vědomostí.

V evropském prostoru, ve kterém začíná být stále víc těch, co mají stále hlouběji do kapsy, vlády po léta udržují nepřizpůsobivé menšiny na sociálních dávkách a finančních milodarech s vírou, že si tím jednak vyspraví své vlastní špatné vládní svědomí, jednak že ony menšiny (prostřednictvím štědrých milodarů) zázračně procitnou a začnou se starat samy o sebe.

Nárůst sociální nejistoty mezi většinovým obyvatelstvem a jejich obava ze ztráty vlastních nároků tak v Evropě vedou k nárůstu xenofobie.

Stále častěji jsou prolamována společenská tabu, po desetiletí nemyslitelná, a „většinová“ veřejnost v přímých televizních přenosech začíná poukazovat na „vyžírky, kteří by chcípli hlady, kdyby (bílí) nechodili do práce“.

To není pouze pokus o dílčí popis situace na Šluknovsku, to jsou zkušenosti z hořících ulic v Paříži, Londýně a Berlíně.

Čtěte také:

Drzost Kocába je neuvěřitelná. Zneuznaný zachránce cikánského problému vs. "bílé svině"

Pane prezidente, aby stát za své vlastní selhání řešení romské otázky mlátil slušné lidi obušky, to je prasárna

Romové, táhněme, prosím, za jeden provaz

A kolik dostanou mačetáři? Dvojí metr na Romy a "bílé"?

Na Šluknovsku to skončí špatně, určitě poteče krev. Romové neustále přepadávají a loupí

Současná politika na to nemá, prozatím, žádnou účinnou odpověď, kterou by mohla většinu společnosti uklidnit. Brání jí v tom karcinogenní politická korektnost – slepá víra v to, že když se problémy nebudou nazývat pravými jmény, samy se vyřeší. To ovšem zvyšuje míru sociálního napětí, protože lidé, kteří žijí v těsné blízkosti nepřizpůsobivých, se již nedají opíjet rohlíkem od vládních úředníků „z Prahy“ a nejrůznějších nevládních organizací, které se do center xenofobního neklidu sice přijedou podívat, slíbí pár milionů, ale rychle zmizí do klidu svých státem dotovaných kanceláří.

Lidé, v době nárůstu vlastních sociálních nejistot, již nechtějí slyšet sliby, ale očekávají činy. Chtějí, aby stát v jejich nejbližším okolí prosadil průchod práva a vládu zákona. Chtějí bezpečné ulice a požadují, aby povinnosti, které musí plnit oni sami, plnili i nepřizpůsobiví z jejich okolí. Nedostává-li se jim těchto činů, míra jejich frustrace se nad výkonem politiky a selhávání státu (který si ze svých daní platí) zvyšuje.

To není specificky český problém, to je problém celoevropský, jehož první příznaky lze slyšet jako hrozivé bublání blížící se bouře kdesi za obzorem.

Pokud současní politikové nenajdou odvahu k odvážným rozhodnutím, kdo to za ně učiní? Prezident Klaus má pravdu říká-li, že schováváním hlavy do písku vytváří současní politikové vhodný prostor pro nástup sil krajně pravicových či krajně levicových.

Ty budou umět vyřešit „šluknovský problém“ rychle a rázně. Dokonce si umím představit, že jim k tomu většina veřejnosti bude i tleskat. Ale co bude dál?

Klíč k budoucnosti ve stále neklidnější Evropě mají ve svých rukách dnešní evropští političtí vůdci. Zkusme si proto víc všímat dějů, které se odehrávají za našimi hranicemi. Více než kdy jindy - v zájmu každého z nás.