Mohou katolíci a protestanti slavit společně Eucharistii?
Oficiální církevní stanovisko je v této věci jasné: Nemohou. Na toto téma existuje řada vyjádření Magisteria. Přesto však mnozí neposlušní kněží a věřící na Západě klidně přistupují k přijímání při protestantské bohoslužbě i při společné „večeři Páně“ s odůvodněním, že jejich touha po jednotě je prý důležitější než poslušnost a církevní autorita (Němci ji nazývají „Amtskirche“) prý jen zdržuje to, co je vůlí Boží a zakrátko bude samozřejmostí.
Jaké mají vlastně katolíci důvody, proč nemohou slavit Eucharistii společně s protestanty? Základní odpověď zní: Protože Eucharistie, jak ji slaví katolíci, a večeře Páně, jak ji vysluhují protestanti, jsou dvě zcela odlišné věci! Katolická Eucharistie a protestantská večeře Páně není jedno a totéž! Eucharistie je více než večeře Páně. Proto katolík, který jde k přijímání na obou bohoslužbách, toto „více“ ztrácí, obojí mu splývá v jednu a tutéž „večeři Páně“, jako by neexistoval rozdíl.
Eucharistie je více než večeře Páně - to zní sice málo ekumenicky, ale je třeba to takto říct. V Eucharistii je Kristus skutečně přítomen se svým Tělem a Krví. Tak učí katolická víra. Při evangelické večeři Páně Kristus přítomen se svým Tělem a Krví není. Jejich večeře Páně je ve svém jádru pouhou památkou, vzpomínkou na Ježíše Krista.
Jenom ortodoxní luteráni věrně zachovávají nauku Martina Luthera, že v konsekrovaném chlebu a vínu je Kristus přítomen jaksi mysticky uvnitř pouze po dobu bohoslužby, nikoli však pravdivě a reálně ve smyslu transsubstanciačním, to znamená, že chléb a víno se stávají pravým Tělem a pravou Krví Ježíše Krista, jak po staletí hlásá Katolická církev.
Duchovní dědici Jana Kalvína nevěří ani v tuto Lutherovu mystickou přítomnost Kristovu v chlebu a vínu po konsekraci, pro ně je to pouhá památka s tím, že umožňuje věřícím hlouběji a plněji se vnitřně spojit s Ježíšem Kristem, který je přítomen v bohoslužebném společenství, nikoli ve chlebu a vínu, připomínka poslední večeře pouze umožňuje tuto Kristovu přítomnost v komunitě lépe prožít.
Tyto rozdíly v chápání večeře Páně mezi samotnými protestanty vedou k tomu, že mnohé luteránské komunity v Německu a USA dodnes zakazují svým věřícím přistupovat k přijímání při bohoslužbách církví, hlásících se k odkazu Kalvínovu a naopak. Evangelické církve všech denominací hlásaly a některé ještě dnes hlásají, že není přípustné, aby jejich věřící přijímali při katolické mši svaté, neboť by tím schvalovali „falešné, nebiblické učení“.
Tím spíše by při protestantských bohoslužbách neměl přijímat katolík, rovněž tak je proti smyslu katolické nauky pořádat „ekumenické“ večeře Páně, při níž katolický i protestantský duchovní společně přijímají a věřící obou konfesí jdou společně k přijímání. Tímto aktem se totiž katolík distancuje od onoho „více“, čímž je víra v pravdivou a reálnou přítomnost Krista v Eucharistii.
Protestant, jenž přijímá při katolické liturgii, chápe konsekrovanou hostii nikoli jako Ježíše Krista s Tělem a Krví, nýbrž podle své nauky, která toto popírá, čímž dochází ke svatokrádeži.
Obhájci společného přijímání však argumentují: Mnohem důležitější než tyto věroučné rozdíly je při přijímání pro věřícího, ať katolického nebo protestantského, vnitřní zážitek přítomnosti Krista v jeho duši - a to je intimní sféra, kam se nesmí žádná církev vměšovat svými dogmaty. Potom ovšem se ocitáme v absolutním subjektivismu, kdy věřícím dáváme signál: Věřte si o přítomnosti Krista v Eucharistii, co chcete a jak chcete.
To ovšem radikálně odporuje Kristovým konsekračním slovům: „Toto je kalich Nové a Věčné smlouvy.“ Je-li zde smlouva, tak se nejedná o nic ryze subjektivního, nýbrž o objektivní realitu. Nejde na prvém místě o vztah věřícího jednotlivce ke Kristu, ale o „smlouvu“ s celým novým společenstvím, neboť „smlouva“ v biblickém pojetí znamená smlouvu mezi Bohem a starozákonním lidem Božím. Tu teď nahrazuje „nová smlouva“ Bohočlověka s novozákonním lidem Božím. Tuto smlouvu realizuje nový lid Boží svojí věroukou a mravoukou, svými ustanoveními a úřady.
Katolík, jenž přistupuje k Eucharistii, proto nevyznává pouze Kristovu reálnou přítomnost v konsekrovaném chlebu a vínu, nýbrž i všechno to, co Církev učila a učí. Svaté přijímání je tak pro věřícího aktem vědomého a dobrovolného přistoupení k této Nové smlouvě, přihlášením se ke všemu, co Katolická církev učila a učí. Proto katolík, jenž přijímá na protestantské večeři Páně nebo na ekumenické bohoslužbě, popírá všechno to, co manifestuje svojí účastí u sv. přijímání na katolické mši svaté.
Radomír Malý
Zpracováno podle Fels 4/2004
Immaculata 3/2004
Čtěte také:
