I myslet je třeba bez playbacku

Milá Aneto, hned na úvod - odpusť, že Ti tykáme. Byla jsi nám předhozena jako „Aneta“, Tvůj obraz se valil z televize, z rozhlasu, z novin, nebylo před Tebou ve veřejném prostoru úniku. Byla jsi servírována jako křestní jméno, a tedy jako „tykací bytost“.

Proč Ti píšeme? Slyšeli jsme, že jsi 1. května vystupovala na antikomunistickém koncertě na pražské Letné. Vzpomněli jsme si na dopis, který před více než třiceti lety napsal tehdejší disident Václav Havel tehdejšímu generálnímu tajemníku ÚV KSČ Gustávu Husákovi - a také my jsme cítili potřebu napsat někomu z „našich“ mocných. Ale komu psát? Někomu z maškar a manažerů české státní politiky, některému z těch, kdo dodávají svou nahraditelnou lidskou tvář odosobněnému politickému systému a sytí tím své ego? Někomu z neprůhledných struktur nadnárodních firem, komusi z akcionářů, správních rad, generálních ředitelů, komusi, jehož jméno ani adresu neznáme? Zdá se nám, že osobní odpovědnost se v politické i ekonomické sféře moci tak zneprůhlednila, že se fakticky setřela - nikdo ji necítí a jen figurkám, jako byl před rokem Stanislav Gross, je připomínána. Avšak v kulturní sféře moci tato odpovědnost jakoby pořád existuje - televize a noviny sugerují, že za své činy Ty i ostatní stars ručíte celou svou osobností.

Aby bylo jasno: nechceme se srovnávat s dopisovým činem Václava Havla. Ani v nejmenším nemáme takovou domýšlivost či drzost. Víme, že nám za napsání nehrozí represe. Víme i to, že svůj dopis určitě nenapíšeme tak výstižně. Nicméně chceme se jím trochu inspirovat. I po skončení nesvobodného, nespravedlivého a represivního režimu totiž něco zůstalo stejné - a to něco je mocenská asymetrie.

Aneto, máš moc. Tvé vystoupení na jednom koncertě a nevystoupení na koncertě jiném je aktem moci. Co řekneš, to pro mnoho lidí platí - a to je moc. My nemáme moc, máme jen své obavy. A právě o ty se s Tebou chceme podělit.

Příklad s časopisem

Proč nám vadí Tvé vystoupení na antikomunistickém koncertě? Přejeme si návrat minulého režimu, dobu, kdy byli lidé pro nesouhlas trestáni, kdy neexistovala svoboda slova i četné jiné svobody, kdy panovala jedna ideologie? Nic z toho si nepřejeme, a právě proto se ptáme, odkud vycházejí tendence něco z násilné vlády jedné strany a ideologie vrátit. Víš, může Ti to připadat paradoxní a podivné, ale my dnes nevidíme tyto sklony u těch, kteří se označují za „komunisty“, nýbrž u jejich odpůrců. Právě přístup a snažení některých antikomunistů v nás vyvolávají obavy z nové totality.

Možná si teď klepeš na čelo, Aneto. My ostatně nechceme Tvůj souhlas, chceme Ti předložit naše důvody k zamyšlení. Antikomunisté dnes chtějí zakazovat, rozpouštět, vylučovat. Tvrdí, že s nositeli určitého názoru „se nemluví“, že je třeba je „zrušit“, případně věšet. Jako kdyby stoupenci „komunismu“ byli hmyz a bylo třeba od nich společnost deratizovat - takové asociace má vyvolávat pojem „dekomunizace“.

Vyloučit, zakázat a potlačit odlišné názory však chtěli právě stoupenci totalitních režimů. Vždy se zaštiťovali tím, že jde jen o ty špatné, zločinné a škodlivé názory, kterým nelze umožnit svobodu. Snažili se ospravedlnit své jednání vyvoláváním pocitu ohrožení. Leckdy přitom šlo o reálnější hrozby, než jakými je dnešní strašení návratem před listopad 1989. Stalinisté v letech 1945-48 strašili opakováním Mnichova a nacistických hrůz, aby mohli páchat ty svoje. Sami nacisté se dostali k moci mimo jiné jako hráz před „rudým nebezpečím“. Aniž bychom to chtěli srovnávat - antikomunisté dnes straší tím, jak svobodu omezoval minulý režim, aby prosazovali své vlastní omezení svobody.

Jenže svoboda je nedělitelná a její omezení zákazem komunistických názorů nebo KSČM by bylo ohrožením a ochuzením nás všech. Ve svém dopise Husákovi to Havel vystihl, když psal o zakazování časopisů a varoval, že potlačení byť jen jediného časopisu je „likvidací určitého sebeuvědomovacího orgánu společnosti“ a „jakýmsi těžko přesně popsatelným zásahem do spletité sítě koloběhu, výměny a proměny živin, udržující při životě ten vrstevnatý organismus, kterým moderní společnost je... Atak jako dlouhodobý nedostatek určitého vitaminu -z kvantitativního hlediska představujícího v celku lidské stravy zanedbatelnou položku - může přesto způsobit ochoření člověka, tak může nakonec způsobit společenskému organismu - v dlouhodobém výhledu - i ztráta jediného časopisu nepoměrně větší škodu, než by se zprvu zdálo.“ Myslíš, Aneto, že zákaz jedné politické strany, či dokonce jedné myšlenky bude mít jiné dopady?

Rodiče a děti

S minulorežimním prosazováním cílů skrze zákazy se druží i minulorežimní politický styl. V Lidových novinách napsal 4. května Jan Rejžek o akci, na níž jsi vystoupila: „Nejvíc mě pobavilo snad osmileté děvčátko, které v jednom stanu do předvolebního komiksu pečlivě zapisovalo do bubliny nad hlavu Miroslava Grebeníčka: ,Jsem potomek bolševických vrahů a volte mě.‘“ Nad těmito větami, Aneto, zamrazí hned ze dvou důvodů. Zaprvé zde čelný antikomunista vychvaluje politizaci dětí. Myslíš snad, že osmileté dítě má rozum z padesátých let, že rozumí pojmu bolševismus a ví o Grebeníčkovi tolik, aby doporučovalo lidem, zda jej mají, nebo nemají volit? A zadruhé zde nalezneme posuzování lidí podle jejich rodičů. A my si mysleli, milá Aneto, že poučení z minulého režimu a jeho represálií pro „třídní původ“ tkví právě v tom, že nikdo nemůže za to, zda se narodil jako syn kulaka, kapitalisty, či „bolševických vrahů“. Vybíráme si své rodiče, aby nás za ně někdo činil zodpovědnými?

Tak jako byl v minulém režimu ideologizován výklad dějin, i antikomunisté je zploštili k nepoznání. V jejich pohledu se z toho, čemu říkají komunismus, stalo jakési nadhistorické zlo, soubor myšlenek, které jsou automaticky zločinné. Komunismus je pokládán za synonymum slova nacismus a k častým výstupům antikomunistů patří srovnávání či zaměňování těchto dvou pojmů, eventuálně hořekování nad strašnou nespravedlností, že neonacisty společnost netoleruje, zatímco komunismus ano. Každý pochybovačný hlas je umlčen poukazem k milionům obětí Lenina, Trockého a zejména Stalina či k totalitním režimům jejich následovníků.

Když už, tak křesťanství

I pokud přistoupíme na ztotožnění komunismu s ideologií, která ve dvacátém století vycházela z Leninovy interpretace Marxe, a s režimy, které se touto ideologií zaštiťovaly, budou zde patrné rozdíly. Nacismus chce rasově „čistý“ svět - takového cíle nelze dosáhnout jinak než vyvražděním rasově „méněcenných“. Komunismus chce beztřídní společnost, což je cíl dosažitelný pouhým odejmutím privilegií. Je pravda, že Leninův a Stalinův komunismus vypadal jinak - proto byl ostatně mnohými stoupenci původních komunistických ideálů kritizován.

Nacismus rozpoutal válku a byl vojensky poražen. Takzvaný komunismus předal ve velké části zemí, jež ovládal, moc bez krve. Už předtím se tento režim změnil tak, že jej z hlediska intenzity násilí na společnosti nelze s nacismem srovnávat.

Víš, Aneto, my jsme na 1. máje taky nezůstali doma a viděli jsme docela zblízka neonacistické vlajkonoše hlásící se k teroru. To z nich šel strach, nikoli z nostalgiků pod rudou vlajkou. Nikdo z těch umělců na Letné nám na naši protiakci zazpívat nepřišel. Ani Ty...

Ale zpět k tématu. Nacismus hodlá zlikvidovat celé lidské skupiny jen na základě barvy pleti, sexuální orientace či třeba mentálního postižení. Lidé hlásící se ke komunismu se v minulosti dopouštěli obludných aktů institucionalizovaného teroru, který ve svém rozsahu může být srovnáván i s tím nacistickým. Komunismus jako myšlenka však neobsahuje genocidu ani teror.

Když už chtějí antikomunisté dnešní pozici komunismu s něčím srovnávat, mohli by vzít zavděk jinou bývalou totalitou: křesťanstvím. Také ono se dopouštělo mnoha otřesných zločinů a má za sebou miliony mrtvých, také ono drželo ideologický monopol a používalo mnoha rozličných kulturních nástrojů k sebevštěpování do každého jednotlivce. I křesťanství bylo nakonec vytlačeno od moci - dílem pokojně, dílem násilně - a nyní nějak koexistuje se společností.

Příspěvek k vývoji myšlení

Přes krvavý otisk v lidských dějinách a většinovost svých totalitářských a ideologických podob zanechaly křesťanství a komunismus i pozitivní otisk na dějinách myšlení. Křesťanství svým pojetím duše umožnilo zdůraznit hodnotu každého člověka a potažmo i jeho svobodu a odpovědnost. Svým přikázáním lásky vůči všem bližním předjímalo mezilidskou solidaritu a odtažitostí vůči pozemské moci novověký kritický přístup k autoritám.

A komunismus? Tak jako křesťanství neposuzujeme především podle křižáků či Hernanda Cortéze, nýbrž podle Bible, tak je třeba vrátit se ke zdrojům: komunismus, jak byl v devatenáctém století vypracován jednak Marxem a Engelsem a jednak v částečné opozici vůči jejich koncepci anarchokomunisty Cafierim a Kropotkinem, neznamenal totalitní stát - byl v důsledku negací každého státu. Mělo jít o svobodný rozvoj každého lidského jedince a o jeho vymanění se ze společenských rolí, v nichž je manipulován, podřizován nadosobním silám a odcizován svému lidství. O rozvoj, který překoná omezení politická, ekonomická i kulturní a bude se týkat každého člověka. Můžeme stokrát pokládat tento cíl za nerealistický, a přece mu neupřeme inspirativnost, již měl. Nebyl tento komunistický ideál jednou z motivací pro rozličná hnutí šedesátých let, která výrazně přispěla k tomu, že žijeme ve svobodnějším, uvolněnějším a bezpředsudečnějším světě?

Autentické komunistické myšlenky inspirovaly také značnou část odporu proti režimu, který se nazýval a dodnes je nazýván komunistickým. I proto se bojíme kriminalizace tohoto pojmu - připadne nám to jako nejkrutější výsměch mnoha stoupencům jeho autentické podoby pronásledovaným právě v „reálném socialismu“. Zakážeme také Bibli? Vždyť Starý zákon obsahuje velice nehumánní popisy i výzvy.

Máš moc. A moc má Tebe

Víš, Aneto, můžeme stokrát rozumět postojům lidí, kterým minulý režim zkazil významnou část jejich života. Ale bylo by špatným projevem naší úcty k nim přebírat nekriticky všechny jejich názory. My žijeme svůj vlastní život - nikdo jej neprožije za nás, nikdo nám nevymyslí, jak to máme udělat. Za své činy máme odpovědnost. I za to, zda budeme podporovat svobodu, nebo její oklešťování a rušení. Zda budeme usilovat o otevřenou společnost, nebo o společnost, kde se s některými lidmi „nemluví“. I za to, zda budeme za hrozbu pokládat především KSČM, nebo rasistické vrahy.

Narodili jsme se do světa, který je vším jiným než rajskou zahradou. Značná část lidí hluboce strádá, je ničeno přírodní prostředí. Lidé se zabíjejí ve válkách a štvou proti sobě netolerantními ideologiemi. Takový svět jsme zdědili - a rádi bychom žili ve světě alespoň o něco lepším. Jenže narážíme na svou bezmoc, na to, že jakákoli angažovanost má svá omezení - a také na to, že se na světě nenajde žádná nespravedlnost, žádný zločin, žádné jednání, které je z dlouhodobého hlediska (sebe)vraždou celého lidského druhu, aby z něj neměl někdo zisk. Víš, skoro se nám v takovém světě zdají některé myšlenky komunismu podnětné - přinejmenším jako protilátka vůči dnešní vládě moci, peněz a obrazů distribuovaných globálními médii.

Víš, milá Aneto, psali jsme Ti v úvodu, že máš moc, a trváme na tom. Nebyla to ale celá pravda. Zároveň je to tak, že moc má Tebe. Stala ses jedním z obrazů moci. Je hezké, že se snažíš zpívat bez playbacku, ale to nestačí. Je třeba rovněž reflektovat svět bez playbacku, který Ti jistě ochotně poskytnou různí antikomunističtí bojovníci nebo kdokoli jiný, kdo z Tebe bude chtít udělat ozdobu svého příběhu a svého usilování. Tento playback se jmenuje ideologie: a v jistém smyslu je docela jedno, zda je „komunistická“, nebo „antikomunistická“.