Osmašedesátý v české Církvi a vpád neomarxismu a neomodernismu
O tom, co znamenal rok 1968 pro českou společnost, bylo už napsáno dost. Byl to rok velkých očekávání a nadějí, žel naivních. Ideje, které jsme tenkrát my studenti, ale i značná část obyvatelstva zastávali, byly, na rozdíl od našich západních kolegů, ušlechtilé a morální. Věřili jsme, že komunistická totalita padne a v novém ovzduší se budou moci uplatnit požadavky svobody pro hlásání autentických etických hodnot. Pro katolíky to znamenalo volnost náboženského projevu a života podle víry bez diskriminačních opatření a hrozby vězením. Bylo jen velice málo těch, kteří se nenechali ukolébat falešnými iluzemi a počítali se sovětskou intervencí. Uvažovali logicky: „Rudý bratr“ nestrpí nic, co by poskytlo prostor pro rozklad jeho všemocného impéria: světského i duchovního (satanského, neboť komunismus vždycky byl a je satanokracií).
Tato přirozená logika ovšem chyběla – na rozdíl od sluhů ďáblových – mnohým reprezentantům Božího království. Katolická církev právě procházela pokoncilní krizí. Částečné uvolnění poměrů v r. 1968 otevřelo stavidla přílivu neomodernistických herezí. To, že se Církev tenkrát u nás nerozložila jako na Západě, je zásluhou českého episkopátu, především těch biskupů, kteří se vrátili z internací a vězení na své stolce. Kardinál Josef Beran byl v nedobrovolném exilu v Římě, doma však zůstali brněnský biskup Mons. Karel Skoupý, českobudějovický Mons. Josef Hlouch a litoměřický Mons. Štěpán Trochta. Přitom zejména Skoupý a Hlouch energicky bránili pravověrnost a odmítali jakékoliv neomodernistické vlivy. Jako pamětník mohu potvrdit, že při nejrůznějších besedách a přednáškách osobně zasahovali, když řečník pronesl nějaký blud. Buď sami, nebo prostřednictvím svých zástupců, v Brně např. při sérii přednášek cyklu „Živá teologie“ byli pokaždé přítomni generální vikář Mons. Vladimír Nováček nebo kanovník Vojtěch Samec aj. Ti se pokaždé ozvali a okamžitě „uzemnili“ přednášejícího, jenž agitoval pro pokoncilní hereze. Ukázalo se jako velké pozitivum, že se kromě Mons. Tomáška žádný z českých biskupů neúčastnil II. vatikánského koncilu (pouze Beran jeho závěrečné části). Nebyli jím proto ovlivněni a aplikovali ve své obnovené pastoraci to, co před svou internací: obranu pravé nauky Kristovy a boj proti herezím. Proto se brzy stali u tzv. „progresivních“ katolíků neoblíbenými. Ti dokonce požadovali jejich abdikaci z důvodů stáří. Jak Hlouch, tak Skoupý se také bránili Novus Ordo, jak jen mohli. Přijali jej jenom s odvoláním na poslušnost Sv. otci, odmítali však celebrovat čelem k lidu a kánon se modlili vždy latinsky.
Čtěte také:
Tomáš Halík aneb MODERNISMUS V TEORII A PRAXI
Marcel Lefebvre: Mše svatá všech věků
Halík má mnohdy s katolictvím asi tolik společného jako Řepka se Slávií
Prvními hlasateli neomodernistických herezí byli tenkrát v českých zemích především laičtí intelektuálové, kněží méně. Nejznámějším reprezentantem pokoncilního „aggiornamenta“ se stal psycholog dr. Jiří Němec, překladatel Heideggera. Kolem něho se soustředila skupina intelektuálů, kteří požadovali i v české církvi pokoncilní změny: ekumenismus, větší myšlenkovou „otevřenost“ pro ideje moderní filosofie (včetně neomarxismu Frankfurtské školy) a pro podněty nekřesťanských náboženství, větší rozhodovací „práva“ laiků v Církvi atd. Zajímavé je, že tyto myšlenky byly katolíkům-laikům, vězněným v padesátých letech, většinou cizí. Němec a jeho lidé patřili již k mladší generaci, která vystudovala za komunismu. Bylo to v době náboženské perzekuce, proto, pokud chtěli dojít až k promoci, se museli se svým přesvědčením skrývat. Teprve když se režim zhruba od r. 1965 začal rozkládat, vystupovali na veřejnosti stále otevřeněji jako katolíci. Prostor jim k tomu poskytlo periodikum Tvář, spjaté s Václavem Havlem. Němec, Hejdánek (evangelík), Floss aj. se tak stylizovali již před r. 1968 do pozice zastánců „pokoncilního, progresivního katolicismu“. Vrcholem jejich působení bylo pozvání známého heterodoxního teologa prof. Karla Rahnera r. 1967 do Prahy na přednášku. V r. 1968 se k nim připojili i někteří kněží, především františkán Bonaventura Bouše, dále dr. Antonín Mandl, dr. Josef Zvěřina a dr. Oto Mádr. Jména posledních tří potřeboval neomodernistický tábor hlavně z toho důvodu, že šlo o vězně padesátých let, kteří trpěli pro Krista a jeho Církev. Progresisté ovládli Katolické noviny. Z jejich iniciativy bylo v květnu r. 1968 založeno na Velehradě tzv. Dílo koncilové obnovy, které mělo šířit „ducha koncilu“ v české církvi. Naštěstí si biskupové uhájili rozhodující pozice v něm, po srpnu 1968 stát tuto organizaci zakázal.
Hlasatelé české formy neomodernismu nedopadli z velké části morálně dobře. Dr. Němec se stal pověstným svými milostnými avantýrami a nemanželským dítětem, přitom však ostentativně chodil ke sv. přijímání. Jakoukoliv kritiku odmítal poukazem na „právo svého svědomí“. Rozvedl se a po podpisu Charty 77 emigroval do Vídně, doma v Praze zanechal manželku s početnou rodinou. Podobný život vedl i další z koryfejů českých katolických neomodernistů dr. Karel Floss. Pater Bouše sklouzl ve své herezi až k popření božství Kristova.
Katolickou pravověrnost v těchto vypjatých letech hájili kromě biskupů Hloucha, Skoupého a pražského světícího biskupa Mons. Kajetána Matouška především dominikáni dr. Reginald Dacík a dr. Metoděj Habáň (oba vězňové padesátých let), olomoucký prof. Bohumil Zlámal aj., z laických intelektuálů zejména dr. Miloslav Skácel a dr. Večerka. Díky biskupům se udrželo i na teologických fakultách v Litoměřicích a v Olomouci (za normalizace byla zrušena) zdravé katolické prostředí.
Biskupové Skoupý a Hlouch zemřeli r. 1972, Trochta r. 1974. Na smrti posledních dvou se významně podepsali komunističtí krajští církevní tajemníci, kteří je hrubým nátlakem nutili provést v diecézích personální změny ve prospěch režimu. Mons. Tomáškovi chvíli trvalo, než vyzrál v opravdového obránce náboženské svobody a také katolické pravověrnosti. Církevní život od r. 1970 ovládlo – tak jako před r. 1968 – prorežimní hnutí duchovenstva pod názvem „Pacem in terris“ (PIT). Jeho orgán Duchovní pastýř byl vysloveně neomodernistický tak jako „normalizované“ Katolické noviny. Neomodernismus ovšem zaujímal významné pozice i v katolickém disentu, kde rozhodující slovo měli dr. Zvěřina s dr. Mádrem. Je přímo kuriózní, jak PIT s disentem „soutěžily“, kdo dříve přeloží a vytiskne práce předního arciheretika Hanse Künga. Ale to už je další kapitola nejnovějších českých církevních dějin, počínajících rokem 1968. Za to, že si navzdory tomu všemu lid uchoval z velké části katolickou víru neporušenou, je třeba děkovat biskupům, kteří se vrátili r. 1968 na své stolce. To je dosud nedoceněno.
Dovětek autora:
Přiznávám, že sám jsem v této době patřil k nekritickým obdivovatelům koncilu a nové mše. Tím jsou poznamenány i mé pozdější četné články v samizdatu. Omlouvám se dodatečně všem, které jsem tímto, byť neúmyslně, uvedl do zmatku. Na druhé straně však nevidím důvod, proč se za to stydět a sypat si popel na hlavu. Zachoval jsem věrnost Kristu a Jeho Církvi i za cenu ztráty zaměstnání. Bylo zásluhou Boží milosti, nikoli mou, že jsem i tenkrát v otázkách věrouky a mravouky zastával vždy autentické katolické postoje a polemizoval v samizdatu s Küngem, Curranem a dalšími heretiky, jejichž myšlenky někteří nadšenci u nás šířili. Chápal jsem je však jako okrajový úlet, nedokázal jsem si představit tu hrůzu rozkladu, která probíhala na Západě. Není divu, jako osoba politicky pronásledovaná jsem na Západ jezdit nemohl. Teprve po r. 1989, kdy jsem jako profesionální novinář byl na Západě častým hostem právě v církevním prostředí, mi bylo dáno seznámit se s totálním marasmem tamního katolicismu, což pro mne znamenalo šok. Tehdy započal můj příklon k tradici a s ním i poznání, že to byl právě II. vatikánský koncil, jenž vágností a dvojznačností svých některých dokumentů výprodeji katolické autenticity otevřel cestu.
Te Deum 5/2008