Proč odcházím z ministerstva školství? Kvůli mediální štvanici. Prohlášení Ladislava Bátory
Prohlášení Ladislava Bátory ke vzdání se funkce zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra, přednesené na tiskové konferenci konané v pátek 14. října 2011
Před bezmála osmi měsíci se na zpravodajském serveru Parlamentní listy objevil článek s titulkem “Prohradní Bátora bude prvním náměstkem ministra Dobeše” a hned na druhý den začala diskreditační kampaň, později obecně zvaná “bátoriádou”, která podle některých mediálních odborníků nemá v popřevratové době obdoby. Uplynulých zhruba osm měsíců bude už napořád patřit k nejtěžším obdobím mého života. Letošní mediální lynčování snese srovnání s dobou po vyloučení ze studia v roce 1975 či s trestním stíháním v letech 1983 až 85. Možná je to v mnohém ještě horší, tenkrát bylo ve mně více naděje, že ještě přijdou lepší časy.
Díky “bátoriádě” jsem se sice dozvěděl málo nového a pravdivého o sobě, avšak hodně o českém národě, respektive o té jeho části, která ráda sama sebe nazývá intelektuální elitou. Její boj proti mně a proti tomu, co chtě nechtě reprezentuji, a hlavně neřestný způsob, jakým je ten vpravdě likvidační útok veden, by měl být varovný nejen pro mě. Nedávno odvolaný ministr zemědělství Ivan Fuksa si postěžoval v jednom interview, že lidé se bojí v ODS mluvit a že je to už jako za totality. Obávám se ale, že se ten poukaz na plíživý návrat totality netýká jen současných poměrů v ODS. V celé naší zemi se totiž lidé už zase začínají bát promluvit, říci veřejně svůj názor, pokud není dostatečně konformní s všeobecně prosazovanou novou státní ideologií. Kdo by také toužil po tom, být veřejně ostouzen a ostrakizován. Kdo by chtěl riskovat svou existenci. Nezřídka dostávám dopisy a emaily plné upřímné podpory, zakončené však pisatelovou naléhavou prosbou, abych jeho jméno nezveřejňoval.
Neskrývaná zákeřnost
Sám bych ovšem snad dokázal s úspěchem takovému tlaku čelit, kdyby mně bylo onou samozvanou elitou zazlíváno a veřejně vyčítáno jen to, co jsem kdy skutečně řekl nebo napsal, tedy to, co se všichni mohou dočíst v mých dávno veřejně publikovaných projevech písemných i ústních. Například, že jsem pro zachování suverenity národních států a proti federalizaci Evropy. Že jsem organizoval demonstrace proti Lisabonské smlouvě. Nebo to, že jsem nesouhlasil s bombardováním Bělehradu ani s odtržením Kosova. Či to, že jsem odsoudil Saakašviliho za jeho agresi vůči jižním Osetincům. Případně to, že nesouhlasím s neokonzervativci a že varuju před léta chystanou invazí do Íránu. Nebo to, že jsem napsal článek proti Kaplického knihovně. Či to, že poválečný odsun sudetských Němců považuji za jeden z předpokladů míru v Evropě, protože jinak by to v naší zemi nakonec jednou dopadlo jako ve Rwandě. Nebo to, že jsem před nějakými deseti roky opovážlivě intervenoval u britského ministra vnitra ve prospěch generála Pinocheta. Či to, že jsem loni na Hradčanském náměstí nazval české novináře a publicisty kvazisanitárními hyenami.
Za tím vším si napořád stojím a jsem přesvědčen, že by mi v lecčems z toho dala za pravdu i valná část našeho národa. A v tom je nejspíš právě kámen úrazu - právě proto se kampaň proti mně musela vést jinak. Zákeřně a podle. Docela trefně tu zákeřnost ilustruje jeden výrok Karla Schwarzenberga: “Počkal jsem si, až ten srnec Bátora vyběhne na mýtinku, a pak teprve jsem ho picnul.” Nebo Dan Hrubý z Lidových novin: “Co kdyby někdo strhnul volant, až bude Bátora přecházet Karmelitskou. A byl by konečně pokoj!” Často však útočníci překračují hranici vymezenou trestním zákonem nejen nejapnými žerty. A příslušné státní orgány to tolerují.
Za hranicí trestního zákona
Když jeden řadový bloger neustále a znova vnucoval svým čtenářům, že jsem “neonacista s fašistickou kariérou a čistokrevný rasista”, podal jsem na něj trestní oznámení pro pomluvu s odůvodněním, že taková tvrzení jsou nepravdivá a způsobilá poškodit mě značnou měrou v zaměstnání a způsobit mi vážnou újmu i v souvislosti s mou funkcí předsedy Akce D.O.S.T. Náměstek Obvodního státního zástupitelství pro Prahu 5 mgr. Martin Černý mi ovšem po měsíci sdělil, že mé podání “bez dalšího opatření zakládá” a odůvodnil to mimo jiné takto: “…protože autor předkládá jen svůj postoj či názor k tématu a ačkoli článek může vyznět urážlivě či mohou být uvedeny nadměrně urážlivé soudy, není možné v rámci principů demokratické společnosti, aby orgány činné v trestním řízení působily korektivně vůči činnosti médií a nahrazovaly činnost dotčeného subjektu vlastní aktivitou… Dále je nutno uvést, že skutková podstata trestného činu pomluvy vyžaduje sdělení nepravdivého údaje o jiné osobě, způsobilého poškodit jeho osobní sféru…” Děkuji za důkladné vysvětlení, pane náměstku. Máte pravdu, jak by mě to osočení mohlo probůh poškodit – vždyť přece každý centrální úřad jistě rád ve svém středu uvítá “neonacistu s fašistickou kariérou a čistokrevného rasistu”. Tak to je naše spravedlnost, to je naše demokracie…
Když známý publicista Karel Hvížďala prohlásil v Českém rozhlase a posléze publikoval na několika internetových portálech, že jsem “osobně představil projekt s názvem Konečné řešení otázky cikánské, nápadně připomínající nacistický program holokaustu vyhlášený ve Wannsee v lednu roku 1942,” podal jsem na něj trestní oznámení pro pomluvu s pokazem na to, že výše uvedené tvrzení je čirý nesmysl a může mi způsobit nedozírnou újmu. Obvodní státní zástupce pro Prahu 2 JUDr. Tomáš Bláha mě ovšem po měsíci vyrozuměl, že moje podání zakládá bez dalšího opatření a odůvodnil to mimo jiné takto: “Pomluvy se dopouští ten, kdo sdělí o jiném nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost či jej poškodit v pracovních, rodinných či sociálních vazbách. K žádné takové újmě Vaší osoby nedošlo, neboť jste byl následně jmenován ekonomickým poradcem ministra školství…” Děkuji z celého srdce, pane doktore, za to vyčerpávající a uklidňující vysvětlení, že nařčení z přípravy trestného činu genocidia mi nijak neublížilo. Ono také aby ano – vždyť který centrální úřad by se zdráhal přijmout do svých služeb zločince, kterému hrozí jen dvacet let vězení nebo doživotí. Samozřejmě se ale na vás rád obrátím s doplňující výpovědí, pokud třeba někdy v budoucnu budu muset v důsledku toho přece jen ministerstvo opustit. Tak to je naše spravedlnost, to je naše demokracie…
Když sociálnědemokratická poslankyně a onoho času stínová ministryně školství Vlasta Bohdalová prohlásila v rozhovoru pro deník Právo, že jsem “proslul rasistickými výroky, kdy jsem volal po dobrovolném přesunu Cikánů do země zaslíbené,” podal jsem na ni trestní oznámení za pomluvu s poukazem na to, že jsem nikdy po přesunu Cikánů do země zaslíbené nevolal, ba dokonce jsem takovým voláním ani neproslul. Komisař nadporučík ing. Václav Daňha, vedoucí obvodního oddělení policie v Českých Budějovicích, mi však zhruba po čtyřech měsících sdělil, že provedeným šetřením nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin pomluvy, a mimo jiné dodal: “…poškozený coby úřední osoba je povinen ze své funkce snášet i poněkud intenzívnější útoky na svou osobu, a to i osobní či týkající se mimopracovních záležitostí. Osoba, která najde odvahu zastávat funkci v rezortu ministerstva školství, musí také najít odvahu čelit kritice někdy i málo věcné, nekonkrétní, přičemž je nutno najít správné postoje a nelze souhlasit s řešením podobných problémů prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení…” Aha. Rozumím vám dobře, pane komisaři, že tedy mám každého, kdo mě v médiích pomluví, na vlastní náklady vyhledat a zpolíčkovat, jak je myslím u vás v jižních Čechách zvykem? Tak to je naše spravedlnost, to je naše demokracie…
Takový přístup orgánů činných v trestním řízení může ovšem být pro oběť pomlouvačné kampaně zničující, protože povzbuzuje její exponenty k dalším a dalším atakům. V této souvislosti stojí za zmínku, že se jim podařil kousek, který by mohl vstoupit do učebnice insinuačních praktik. Po čase si totiž – zřejmě na něčí přímluvu – osvojil a publikoval ona lživá tvrzení Karla Hvížďaly a Vlasty Bohdalové renomovaný britský týdeník The Economist a uvedl v článku o situaci na severu Čech, že je to o to horší, že “vysokým úředníkem na českém ministerstvu školství je člověk, který proslul odpornými výroky proti Romům a který je chráněncem presidenta Klause.” Na druhý den se samozřejmě o tomto článku rozepsaly bezmála všechny české deníky. Dokonalost sama, to i ta všemocná KGB musela v takových případech vzít za vděk jen zaplacenou notickou v regionálním tisku někde v Indii či Brazílii…
Útočníci z TOP 09
Jinou kapitolou, kterou musím v tomto velmi kusém výčtu zmínit, jsou útoky některých vládních činitelů. Poté, co jsem byl pověřen řízením personálním odboru, uvedl ministr zahraničí Schwarzenberg v rozhovoru pro celostátní tištěný deník mimo jiné: “Bátora se hodí na ministerstvo školství jako pazdeří k jisté části těla.” Třebaže se mě tento neurvalý výrok velmi dotkl a správně jsem usoudil, že nebezpečně ohrožuje moje setrvání na ministerstvu, protože kníže Schwarzenberg pořád ještě patří k vlivným opinion-makerům, mávnul jsem nad tím v podstatě rukou, když jsem si na svém facebookovém profilu stručně a očividně smířeně povzdechl zhruba v tom smyslu, že se s chudáčkem starým soudit nebudu. A byl rázem nejen oheň na mé střeše – dokonce skoro padla česká vláda…
A trvalo takřka týden, než se média odhodlala upozornit na tu skutečnost, že to nebyl můj nepříčetný a neopodstatněný výkřik z polospánku, nýbrž že jsem pouze reagoval na výše uvedenou urážku ze strany ministra zahraničí. A když o pár dní později kníže Schwarzenberg svou původní úvahu o pazdeří a hýždích ještě obohatil konstatováním, že svěřit mi řízení personálního odboru na ministerstvu školství je totéž, jako “udělat ze známého pedofila ředitele dívčího gymnasia”, už jsem si nahlas ani nepovzdechl, protože součástí dohod vedoucích k zažehnání vládní krize bylo mé absolutní mlčení.
Proto jsem musel mlčet i tehdy, když mě ministr financí Kalousek veřejně označil za “starého fašouna” a “nácka”. Ba dokonce i tehdy, když prohlásil, že jsem rasista, protože používám slovo “rasa”. Komické na tom bylo nejen uvedené zdůvodnění, kterému by se vysmál i student nultého semestru antropologie, ale hlavně to, že se ministr Kalousek dovolával mého rozhovoru s redaktorem iDNES, jemuž jsem mimo jiné řekl, že chovám k lidem žluté rasy velkou úctu nejen proto, že jsem kdysi dávno studoval na Filosofické fakultě obor kulturní dějiny Dálného východu, ale hlavně proto, že bychom se třeba od Číňanů a Vietnamců mohli mnohému naučit: co se týče lásky k vlasti a úctě k tradicím především.
Konstrukce o antisemitismu
A tak jsem přes dva měsíce mlčel a mlčel a mlčel… A protivníci beztrestně hodovali a hodovali a ještě stokrát zopakovali, že jsem neonacista, fašista, rasista a podobně. A to navzdory tomu, že dva jinak respektovaní odborníci na extremismus – Zdeněk Zbořil a Miroslav Mareš - se opakovaně vyjádřili, že neonacista ani fašista rozhodně nejsem. A navzdory tomu, že jsem začátkem léta zveřejnil informaci, že na základě déle než ročního šetření Bezpečnostní informační služby Národní bezpečnostní úřad potvrdil mou způsobilost pro stupeň utajení “NATO Secret”.
A tak stokrát zopakovaná lež se pomalu stávala pravdou. A jako by nestačilo, že se o tom, že jsem neonacista, fašista a rasista, psalo už jako o nezpochybnitelném faktu, přidalo se ještě nařčení z antisemitismu. Tuto insinuaci mí odpůrci postavili na dvou tvrzeních - “chodil na antisemitské přednášky” a “vychvaluje antisemitské knihy”. K tomu jen krátce a doufám, že naposledy:
Někdy v roce 1995, jak mi letos na jaře média připomenula, jsem se zúčastnil přednášky jistého pana Kalinovského, kterého jsem tehdy neznal a nepamatuji se, že bych se s ním od té doby kdy potkal. Tématem byl “vznik a vývoj českého protižidovství”, což mě zaujalo, protože v té době jsem intenzívně pracoval na své čítance z moderních českých dějin s názvem Česká revue. Referent nás v průběhu přednášky seznámil se svou čerstvě obhájenou diplomovou prací, pojednávající o zmíněném tématu. Nestaral jsem se do nedávna ani o to, kdo na oné přednášce byl, stejně tak jako jsem se o to nestaral, když jsem tam sám přednášel například o tokijském procesu, soužití Čechů a Němců v 19. století či o rwandské genocidě. Stejně tak, jako se o složení publika myslím nestarali ani jiní lektoři, namátkou profesoři Nakonečný a Galandauer z Filosofické fakulty University Karlovy či dr. Tomeš z Masarykova ústavu.
Druhým rádoby nezvratným důkazem mého antisemitismu je, že jsem v již zmíněné čítance z českých dějin uvedl v glose u Rudolfa Vrby, že kromě jiného napsal SKVĚLOU Zkázu Slovanů. Ano, uvedl jsem na závěr pasáže z Vrbovy úvahy z roku 1911 o převaze německého kapitálu v bankách sídlících v Čechách, že dnes už je nejspíše znám jen pro své antisemitské traktáty Vražda v Polné či Zkáza Slovanů. Tečka. Aspoň tak tomu je v jediném existujícím tištěném exempláři 5. svazku České revue. Není tam žádná zmínka o “SKVĚLOSTI” této knihy! A tak si myslím, že stejně jako pro někoho nebyl problém vlámat se opakovaně do mého facebookového účtu a mé emailové schránky, nebyl by jistě žádný problém náležitě poopravit na webové stránce mou původní glosu a získat tak kýženou munici, jakkoli nepříliš silnou pro toho, kdo ví, že za “zkázu Slovanů” Vrba označil bolševismus. Šedesát let před Solženicynem… Ovšem pro někoho zřejmě bolševismus není zkázonosný ani po těch všech zkušenostech.
A proč to všechno?
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a platí to bohužel i dnes. A tak se stokrát něco nalže a nálepka bude už držet jako helvétská víra. A podobně jako za časů III. Internacionály je nejpůsobivější kohokoli s pravicovým či konzervativním názorem označit za fašistu. Zabralo to ve třicátých letech minulého století, proč by to nemělo fungovat i ve století multikulturních světlých zítřků! Nebo to aspoň zkusíme… A ještě něco přidáme…
A proč to všechno? Domnívám se, že se moji odpůrci rekrutují především ze dvou zájmových skupin, které ale v tomto případě působí v synergii. Jedněm v té či oné míře překážím jen v jejich úsilí o formulování a prosazení nové státní doktríny, založené především na zmíněném multikulturalismu a budoucí federalizaci Evropy, druhým k tomu navíc vyvstává pot na čele při představě, že by případně došlo k sebenaplnění prognózy, která doprovází celou kampaň proti mé osobě a iniciativě D.O.S.T. a nikoli mimochodem i proti prezidentu Klausovi. Vždyť už každý si jistě všiml těch sugestivních varování, že “hrozí nebezpečí, že lidé okolo iniciativy D.O.S.T. budou spolu s prezidentem základem nějaké nové politické síly, která ke vší hrůze dokonce v nějakém spojení například se Suverenitou Jany Bobošíkové může v příštích parlamentních volbách uspět…”
Inu všechno je dnes – a což teprve zítra - možné. A i proto je moje dosavadní mlčení ke všem těm pomluvám nejen hazardem s mou pověstí a s pověstí iniciativy D.O.S.T. a lidí s touto iniciativou právem či omylem spojovaných. Bylo by to totiž navíc sebevražedné hazardování s latentní či již manifestovanou přízní případných budoucích voličů. Voličů, kteří – kdyby se likvidační záměr našich protivníků zdařil - by pak v pravý čas možná marně hledali relevantní politickou sílu, jež bude nefalšovaně konzervativní a bude mimo jiné opravdu bránit den za dnem ubývající občanskou svobodu a státní suverenitu. Kdo ví…
A tohle pomyšlení mě zavazuje. Jeden můj dobrý přítel - sociální demokrat, a proto ho nechci jmenovat, ale snad ho citace jeho slov potěší - mi minulý týden řekl: “Ano, chápu tě, je to určitě vysilující a ponižující, celá ta bátoriáda. Ale na druhou stranu jsi z té zuřivosti a neskrývané zášti svých odpůrců jistě už dávno poznal, že tentokrát rozhodně nejdeš po slepé cestě…”
*****
Zváživ proto dobře všechny výše uvedené skutečnosti, rozhodl jsem se před pár dny, že nadále už nemohu a nebudu dodržovat slib mlčení, který jsem panu ministru školství dal. Toto své rozhodnutí jsem projednal včera na schůzi výboru Akce D.O.S.T. a kolegové moje rozhodnutí pochopili a schválili. Informoval jsem o tom i pana ministra a jsem přesvědčen, že i on toto tlakem nepřátelského okolí vynucené zrušení slibu pochopí. Zároveň mu děkuji, že mi umožnil uspořádat tuto tiskovou konferenci v prostorách ministerstva školství. A děkuji mu samozřejmě z celého srdce nejen za to. Vždyť on a president Klaus byli jedinými dvěma ústavními činiteli, kteří se mě v nejtěžším období mého života důsledně a kvalifikovaně zastávali. Oběma se za jejich statečnou a navýsost důležitou podporu a lojalitu cítím velmi zavázán.
Abych však pana ministra Dobeše nevystavil konfliktu loajalit v souvislosti s mým odvoláním daného slibu mlčení, adresoval jsem mu dnes ráno list, v němž oznamuji, že dnešního dne se ve smyslu § 73 odst. 1 zákoníku práce vzdávám funkce zástupce vrchního ředitele kabinetu, a po vyřízení příslušných pracovněprávních náležitostí odejdu ze služeb ministerstva školství vůbec.
Ti, kteří po mém odchodu dnem i nocí bezmála tři čtvrti roku prahli a volali, mohou začít slavit. Přeji jim dobrou a hlučnou zábavu. Těm, kterým jsem tímto svým - nejspíše trochu nečekaným - krokem způsobil zklamání a třeba i bolest v srdci, se moc omlouvám. Věřím, že brzy pochopí, že jsem s ohledem na okolnosti už nemohl jinak.
Kéž aspoň Bůh odpustí mým viníkům!