Vrací se nám euroústava zadními vrátky ?
Evropská komise poslední dobou opakovaně naléhala na členské státy, aby se zřekly jednomyslného hlasování ve velké části tzv. třetího pilíře EU, tj. spolupráce v oblasti vnitra a justice v trestních věcech. Komisaři by si přáli, aby tyto záležitosti přešly do nadnárodního prvního pilíře a aby se o nich hlasovalo kvalifikovanou většinou. Jeden členský stát či jejich menšina by tak již nemohla blokovat přijetí opatření, s nímž by nesouhlasila. Komise odůvodňuje tuto myšlenku, která byla konečně obsažena i v návrhu euroústavy, tím, že by Unie mohla účinněji bojovat proti terorismu a organizovanému zločinu.
Předseda Komise José Barroso nedávno komentoval návrhy takto: „Všechny vlády souhlasí s tím, že máme víc bojovat proti terorismu; o co dnes žádáme, není nic jiného než o prostředek k tomu, abychom to mohli dělat.“ Princip jednomyslnosti podle něj brzdí přijímání potřebných předpisů. Komisař Franttini zase poznamenal: „Žádáme státy o možnost dostatečně rychle reagovat na to, k čemu nás nutí realita. S jednomyslným hlasováním to je téměř nemožné.“
Jsme tak svědky snahy prosadit jeden z hlavních bodů zamítnuté euroústavy zadními vrátky. Postupně se to bude nejspíše dít se všemi změnami, které ústava měla přinést (pokud se jí tedy eurofilním elitám nepodaří protlačit nějakým pokoutním způsobem jako celek). Zároveň jde jasně o další ukázku plíživé integrace.
Je třeba si uvědomit, že s každým přesunem pravomocí do Bruselu a stejně tak s každým rozšířením hlasování kvalifikovanou většinou v Radě do další oblasti, členské státy ztrácí část své suverenity. Důležité rozhodnutí může být přijato proti jejich vůli. Zároveň se rozhodování vzdaluje od občanů. Právě proto, kdykoli je na obzoru další takový krok, mělo by být velmi důkladně analyzováno, zda je tato ztráta vyvážena výhodou z tohoto posunu plynoucí. Obávám se, že toto se v dnešní EU ve většině případů neděje.
Dnes zde existuje naopak jistý automatismus, jistá nebezpečná setrvačnost. Eurofilní elity si zvykly vyžadovat přesun stále více kompetencí do Bruselu a odbourávání mezivládních prvků. Jedině to považují za dobré, pokrokové, moderní, za cestu ke světlým zítřkům. Naproti tomu zdrženlivost států s předáváním kompetencí či jejich lpění na jednomyslném hlasování v citlivých oblastech jako jsou daně, zahraniční politika, obrana či trestní právo jsou považovány za přežitek, úzkoprsý nacionalismus, krátkozrakost, málo odvahy, příznaky stagnace či eurosklerózy atd. Tuto vizi evidentně sdílejí spříznění “proevropští” intelektuálové, jejichž knihy jsou dnes doporučenou literaturou na všech humanitních školách na nejrůznější kurzy věnované evropské integraci.
Namísto rozumných argumentů zaznívají bezostyšně demagogická tvrzení typu: “Chcete další teroristické útoky, k jakým došlo v Londýně? Snadná pomoc – nechte si nadále jednomyslné hlasování.” Takto lze shrnout výroky komisařů z poslední doby. Jak by mohlo většinové hlasování, resp. opatření takto přijaté zabránit útokům tohoto typu však už se od Komise nedozvíme. Není divu - vyšetřování britské policie neprokázala, že by londýnské útoky provedli jiní teroristé, než ti usazení v Británii, kteří je financovali z vlastních zdrojů. Jak tedy opatření Unie mohla pomoci je záhadou. Komise zde tedy v podstatě cynicky zneužívá lidské tragédie ke shánění podpory pro další posilování kompetencí Bruselu na úkor členských států.
Konstantou u Komise i spřízněných intelektuálů je věčné naříkání nad neefektivitou a těžkopádností mezivládní spolupráce. Přijatých opatření v trestněprávních věcech je prý nedostatek a proces přijímání je pomalý. Nutno ovšem připomenout, že i přes tuto údajnou těžkopádnost bylo za uplynulá léta přijato velké množství opatření (a to minimálně ve srovnatelné míře s komunitarizovanou oblastí domény vnitra a justice, tj. spolupráce v oblasti civilního soudnictví). Přijat byl i poměrně radikální projekt eurozatykače. Je vůbec pochybné, zda je nutné přijímat tak velké množství opatření (jak by si přála Komise) na úrovni EU. V tomto ohledu může být menší průchodnost těchto návrhů a kompromisní charakter výsledných opatření vyplývající z jednomyslného hlasování spíše výhodou.
Podle prve zmíněné logiky by měly být předneseny velmi silné a podložené argumenty svědčící o tom, že komunitarizace této oblasti přinese dalekosáhlé výhody, které převáží nad závažnou ztrátou, kterou by členské státy utrpěly, tím, že by přišly o suverénní kontrolu nad touto citlivou oblastí. Tato logika je ovšem Komisi zjevně cizí. Ta se spokojí se svým základním paradigmatem “více integrace – dobře, méně integrace – špatně”.
Zprávami a návrhy Komise se budou na své zářijové schůzce ve finském Tampere zabývat ministři spravedlnosti a vnitra členských států. Členské státy jsou zatím spíše zdrženlivé. Přesto lze předpokládal, že nebude-li návrh schválen již nyní, dříve či později se tak stane.