Národní suverenita nad předpisy EU
Tomáš Garrigue Masaryk v souvislosti se vznikem Československa často připomínal, že státy se udržují těmi ideály, na jejichž základě vznikly. Vztáhneme-li tento výrok na Evropskou unii jako unikátní politické společenství na pomezí mezinárodní organizace a státu, příliš důvodů ke spokojenosti mít nemůžeme.
Zejména zásada rovnosti, která patří k pilířům evropské integrace, je v poslední době deformována nesmyslnými experimenty v duchu sociálního inženýrství. Možná již příští rok spatří světlo světa Evropský institut pro rovnost pohlaví, nejnovější hit evropské levice a její očekávaný spojenec při prosazování kvót žen v politice či opatření zasahujících do rozdělení rolí v rodině. Mnoho nescházelo a přes odmítavé stanovisko Senátu se o sídlo zcela zbytečného úřadu ucházela i Česká republika.
Evropské instituce jako na běžícím pásu produkují dokumenty, které znamenají umělé a neodůvodněné zvýhodňování jedné sociální skupiny na úkor jiných. Nedávno jsme se tak mohli dozvědět, že některé státy údajně diskriminují homosexuály tím, že jim neumožňují uzavřít registrované partnerství.
Konzervativní a křesťanskodemokratické síly sice vyhrály volby do Evropského parlamentu, ale bránit schvalování předpisů proměňujících Evropskou unii ve fantasmagorický rovnostářský „ráj na zemi“ se jim vzhledem k jednotnému postupu socialistů a liberálů nedaří.
Škoda, že se stejným zápalem, s jakým hájí zájmy nejrůznějších menšin, unie nepřistupuje k tématům, jako je například demografická krize Evropy a s ní související rostoucí závislost na přílivu imigrantů z kulturně odlišných oblastí světa. Přitom v tomto případě se jedná o skutečnou hrozbu - mnozí z těchto přistěhovalců se s naším kulturním prostředím nikdy nesžijí, a proměňují se tak v časovanou bombu, která může kdykoli a kdekoli explodovat, jako se to stalo loni při teroristickém útoku v Londýně nebo při nepokojích na pařížských předměstích. Bruselským institucím zkrátka chybí schopnost rozlišit to, co je z hlediska vývoje EU podstatné a co naopak druhotné.
Začínají tak stále více připomínat chování člověka, který si pečlivě ošetřuje drobný škrábanec, zatímco vedle hnisající rána ho nechává lhostejným. Je proto nejvyšší čas, aby členské státy převzaly taktovku a daly jednoznačně najevo, že si svou suverenitu v mimořádně citlivých kulturně-etických otázkách nenechají rozleptat unijními předpisy.
JAN BŘEZINA
poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL
(vyšlo dne 1. 6. 2006 v Rovnosti)
/titulek redakce/