Podívejte se, koho zájmům slouží Karel Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg symbolizuje globalistické zájmy o české země, které existují už od dob první světové války. Jeho ohlášená kandidatura na prezidenta není jen rozmarem starce, ale pokračováním téměř sto let starého boje zednářů o duši českého národa.
Před časem jsem shrnul své největší výhrady k osobě současného ministra zahraničí pod článkem „Hříchy Karla Schwarzenberga“. Reagoval jsem tak na jeho protibátorovské výpady. Napsal jsem tehdy, že si o kritiku přímo řekl a o jakousi jsem se také pokusil.
Čtěte také:
Schwarzenbergovy restituce jsou stejně tajemné, jako ty Havlovy. Podívejte se na jeho majetkové poměry
Schwarzenberg. Hrobař české diplomacie?
Schwarzenberg prezidentem? To raději Karel Gott!
Karel Schwarzenberg. Zrádce zůstane zrádcem
Karel Schwarzenberg – kolaborant, špión, zrádce nebo prezident?
Člověk, který má tak nízký morální profil a jehož poslední počínání (při zmiňované bátoriádě) překročilo veškeré myslitelné hranice vkusu, a který přitom má tu opovážlivost ucházet se o prezidentský úřad, si ale říká o to, abych ve svém textu zašel ještě dále, než minule.
Nemá soudnost, proto ani já nemám zábrany.
Typický představitel nepolitické politiky klidně založí politickou stranu a je jejím loutkovým předsedou, jen aby si udržel moc. Představitel starobylého šlechtického rodu klidně kandiduje na post prezidenta republikánského zřízení. Už jen tyto protimluvy by nás měly vést k opatrnosti a k přemýšlení o tom, jaké jsou skutečné motivy Schwarzenbergova počínání.
Jsou jimi touha sloužit vlasti (kterou najdeme u některých jeho předků), nebo spíše touha po moci? A nebo jen od někoho dostal za úkol založit stranu a obsadit prestižní a zároveň vlivnou pozici ve státě?
A proč nám vůbec pořád nutí ty cizince do čela státu? Vzpomeňme jen na Havlovy přímluvy za Madlu Albrightovou (česko-židovského původu a amerického občanství), na Jana Švejnara (česko-amerického občanství) – nyní by nám rádi instalovali Schwarzenberga se švýcarským pasem, kosmopolitu jak poleno, který bydlí střídavě v Rakousku, Bavorsku, Švýcarsku a sporadicky u nás. Copak nemáme Čecha, který by byl důstojným nástupcem současného prezidenta?
***
Nebudu připomínat, co jsem o Karlu Schwarzenbergovi napsal už dříve. Půjdu dál a navážu na svůj předchozí zmiňovaný text a zdůrazním některé skutečnosti, které mi připadají klíčové.
Je předně ostudou České republiky, že vůbec připustila, aby klíčový úřad ministerstva zahraničí svěřila člověku, který dlouhodobě hájí zájmy všech ostatních, jen ne ty české. Za tuto svoji tragickou roli by měl být Schwarzenberg (přinejmenším morálně) odsouzen. Svěřit mu ale navíc prezidentský post by ale bylo nejen ostudou, ale doslova výsměchem všem skutečným Čechům, Moravanům a Slezanům.
Schwarzenberg nehájí české zájmy a Českou republikou pohrdá, špiní ji a pomlouvá, kudy chodí. Pokud někdy říká opak, lže. Usvědčují ho z toho jeho vlastní skutky a slova. Stačí jen pár příkladů z doby nedávné. V Rakousku vykládá, že Benešovy dekrety jsou protiprávní, ale že je bohužel zrušit nemůže. V Americe se nechal slyšet, že by si měla naše země do svého znaku místo českého lva dát krtečka, v jehož přirozenosti je prý dělat tunely. A taky straku zlodějku. Onde zase povídal, že jediný prospívající český oděvní průmysl je šití kabátů z ostudy. Jeho prvotním zájmem v prezidentské funkci by prý bylo zlepšit vztahy s Německem. Jindy si zase posteskl, že dříve vzdělaný Čech uměl jak česky, tak německy a teď prý přišla doba, abychom se do těchto časů vrátili…
Je neuvěřitelné, že místo toho, aby Českou republiku podporoval a prezentoval v co nejlepším světle, pomlouvá ji a zesměšňuje. Ukažte mi jediného ministra zahraničí, který by něco takového činil. Nenajdete takového.
Schwarzenberga ale nic nenutí, aby se choval jinak a dělal to, co by se od ministra zahraničí očekávalo – hájil zájmy země. Má své chráněnce, a tak se o nic strachovat nemusí. Česká veřejnost ho (na rozdíl od novinářů) už prokoukla, ale z voličů si kníže nic nedělá. Na jeho instalaci ve vysoké politice je velký zájem z vlivných zahraničních kruhů a proto si je Schwarzenberg až příliš jist sám sebou. Nic ho nemůže ohrozit, protože jako jsou některé banky a podniky příliš velké na to, aby padly, je Schwarzenberg pro někoho příliš důležitý, než aby byl kdy odvolán.
Jedinou šancí, jak se ho zbavit, je znemožnit ho v prezidentské volbě, když už se rozhodl, že mu dosavadní post nestačí…
***
Schwarzenberg není českým politikem v Rockefellerových think-tancích (Bilderberg Group, Trilateral Commission, Club of Rome, CFR aj.), ale Rockefellerovým politikem v České republice.
Nejsem naivní, abych si myslel, že pouze on je agentem cizích mocností – bylo jich a je jich v české politice spousty. V jeho případě jde však o tak neuvěřitelně okaté počínání, které by už nemělo být déle tolerováno.
Je stále více směšnější figurkou, kterou mocné finanční kruhy z USA, stejně jako kruhy sionistické, potřebují mít na důležitém místě. Je jejich služebníkem, vykonavatelem jejich přání, někým, kdo jim odezírá ze rtů a plní jejich pokyny: Je libo americký radar? Zařídím. Lisabonskou smlouvu? Není problém. Velký Izrael? Zapracuji na tom.
V tomto svém poslání byl vychováván už od mládí, kdy se jako nadějný rakouský politik účastnil na přelomu 70. a 80. let svých prvních bilderbergských setkání.
Kde se to vzalo v člověku, jehož otec (Karel VI. Schwarzenberg) je mezi tradicionalisty a národovci dodnes považován za vzor konzervativních ctností a za českého vlastence par excellence? Co by řekl tento přispěvatel do Vlajky na politickou dráhu svého syna, který se stal pokrokářem, světoobčanem, slouhou nadnárodních elitářů, někým, kdo místo aby za národ bojoval, pomáhá ho rozkládat? Kde se to zvrtlo?
Jsem přesvědčen, že příčiny je třeba hledat v minulosti. Domácí spojenectví Havel – Schwarzenberg můžeme sledovat už v první republice, stejně jako linku Schwarzenberg – Rockefeller.
Jistým vysvětlením by mohla být osoba Schwarzenbergova strýce Františka (1913-1992), mladšího bratra otce současného ministra. Z literatury se dozvídáme, že měl velké charisma a byť byl mladší, ovlivňoval i svého staršího bratra (ministrova otce). Poučoval ho, uděloval rady, mnohdy ho i ovlivnil v jeho rozhodnutí. Nabízí se proto otázka, zda nebyl stejně tak silným vzorem pro Karla VII. Schwarzenberga a zda to nebyl právě strýc, který současného Karla uvedl do nejvyšších politických pater.
František Schwarzenberg je totiž v mnohém předobrazem současného ministra. Do diplomacie uveden zednářem Edvardem Benešem, podle rodinné tradice člen Maltézských rytířů, v emigraci ředitelem Chicago Council of Foreign Relations (později přejmenované na “ The Chicago Council on Global Affairs“), stýkající se s bilderbergovcem a špičkou CFR Zbignievem Brzezinskim, přednášející v Aspenu, kde americký milionář Paepke zřídil známý think-tank (právě tento think-tank, bohatě sponzorovaný rodinou Rockefellerů, chce dnes Karel VII. Schwarzenberg za finančního přispění Zdeňka Bakaly přitáhnout do Prahy).
Podle některých indicií svobodný zednář, protože porovnáním jeho nejbližších přátel (o kterých se zmiňuje ve svém životopise) a nejlepších přátel, o kterých se zase zmiňuje svobodný zednář Václav M. Havel (otec bývalého prezidenta) dojdeme k téměř identické skupině lidí. František Schwarzenberg se přátelil se starým Havlem, stejně jako se novodobý Havel přátelí s novodobým Schwarzenbergem. Schwarzenbergové měli navíc vždy blízko k židozednářskému řádu B´nai B´rith (výlučně židovská větev svobodných zednářů) a od čtyřicátých let podporovali sionistickou myšlenku, pročež se dnes Židé netají tím, že český ministr zahraničí je nejvíce proizraelský ze všech ministrů evropské sedmadvacítky.
Stejně tak vliv Rockefellerů na českou politiku není jen nějakým novodobým posametovým výstřelkem, ale tradicí, která funguje od dob vzniku republiky. David Rockefeller, pro kterého Karel Schwarzenberg pracuje, navštívil Československo nejen v roce 1991, ale už v 80. letech, kdy dokonce jednal se špičkami komunistické vlády. Ale pojďme ještě dále – do první republiky, kdy tehdejší ČSR byla první zemí v Evropě, kde slavná Rockefeller Foundation začala vyvíjet své aktivity. Jen sedm měsíců po vzniku republiky sem rockefellerovce pozvala Masarykova dcera Alice, předsedkyně Československého červeného kříže. Rockefellerova nadace se posléze v Československu usídlila a rozjela zde všemožné aktivity primárně zdravotnického rázu, ale jak to bylo obvyklé všude, kam Rockefellerovy instituce přišly, nezůstalo jen u nich – v závěsu za nimi šly i mnohé další aktivity dotýkající se téměř všech aspektů veřejného života – kultury, náboženství, vědy, politiky; v neposlední řadě pak zájmy Rockefellerům nejbližší – petrolejářské.
Vidíme tedy jistou kontinuitu globalistických zájmů o Československo (Československo coby jednak výsledek přirozené touhy utlačovaného národa po vlastním státě, ale i též do jisté míry vzorový „pokusný“ stát vystavený na zednářských idejích a s proizraelským posláním), stejně jako i kontinuitu v politické tradici této země, která takovýmto cizím zájmům nejen leckdy podléhala, ale často od nich byla i přímo odvislá. Současná Česká republika totiž právě na tyto pochybné prvorepublikové tradice bohužel navazuje. To bychom si měli být, i přes včerejší slavnostní atmosféru výročí založení novodobého českého státu, ochotni a schopni přiznat.
Navržení Karla Schwarzenberga na prezidentský post je tak sice krokem nechutným, nevkusným a arogantním, zcela ale jdoucím v intencích těchto zvyklostí české politiky, která vždy byla a je ovlivňována zájmy svobodných zednářů, sionistů a amerických finančních magnátů.
Narušením této zednářské idyly bylo až zvolení Václava Klause prezidentem, stejně jako jeho potvrzení v druhém volebním období, které se těmto tradicím zcela vymklo a už deset let způsobuje mezi českými zednáři a pravdoláskaři (což je často jedno a totéž) takovou hysterii, že se někteří z nich nezdráhají na své webové stránky umístit odpočítávadlo dnů do konce Klausova mandátu, jsouce tak nadrženi na to, až na sídlo českých králů opět usedne poslušná loutka cizích zájmů.
Volba prezidenta bude v tomto ohledu prestižní záležitostí a klíčovým bojem. Globalisté vyšlou do tohoto klání své osvědčené i nově objevené kádry (Švejnar, Fischer, Sobotka), aby si věc pojistili (podobně jako po Masarykově abdikaci stáli proti sobě Beneš s Němcem, oba svobodní zednáři, kdyby náhodou…).
Vyslání do boje Karla Schwarzenberga, který je prvním skutečně oficiálně deklarovaným zednářsko-pravdoláskařským kandidátem, má však v sobě jistou symboliku. Na něj také sázejí nejvíce.
Boj o Hrad začal…