Varšava ´44: zapomenuté povstání
Před téměř dvaašedesáti lety, 3. října 1944, kapitulovala bojující Varšava. Od 1. srpna, varšavského D-Day, uplynulo již 63 dnů. Podle původních plánů se měli povstalci udržet maximálně týden...
Tisíce zajatých vojáků a celé civilní obyvatelstvo opouštelo uzemí hlavního města pod dohledem německých jednotek. Za sebou nechávali město-hřbitov, doutnající trosky, které na footografích připomínají znehybnělé, šedé moře, z něhož občas trčí ohořelá kostelní věž nebo zeď domu s černými dírami oken.
„Toto město – toto město už není
propadlo se pod zem
ještě svítí – jako ztrouchnivělý strom“
(Zbigniew Herbert: „Prolog”)
Byla to největší ozbrojená akce organizovaná odbojovými organizacemi během 2. světové války v okupované Evropě. Přinesla totální (doslova) zkázu jednoho z nějvětších měst střední Evropy a smrt kolem 200 tisíc lidí. Padesát let se o této události téměř nemluvilo: v komunistickém bloku to bylo zakázané – lidé, kteří pro Němci byli „polnische banditen“, se po válce pro změnu stali „nepřítelem lidové vlády“ a „fašistickými kolaboranty“. V západním světě se jedná o příběh, který v obecném povědomí téměř neexistuje. Televize CNN reklamovala nedávno pořad o povstání heslem: „neznámá kapitola 2. světové války“, francouzský Le Monde věnoval 1. srpna článek židovským povstalcům z ghetta ve Varšavě. Většina si totiž plete události roku 1944 s povstáním ve varšavském ghettu – zoufalým a hrdinským bojem posledních přeživších varšavských Židů - které propuklo a bylo potlačeno na jaře 1943. Znamý britský historik Norman Davies (autor m.j. do češtiny přeložených Evropy a Ostrovů) sugeruje, že za toto mlčení může neochota Západu kazit si obraz konce války jako rozhodného vítezství dobra nad zlem a osvobození všech národů...
Naopak v Polsku památka těchto událostí rozděluje už několik generací. Pro jedné je to symbol hrdinství, odhodlání v boji za svobodu a zdroj mravní sily, který umožnil vznik protitotalitních hnutí druhé poloviny století. Pro druhé – trestuhodné plytvání s lidskými životy, zbytečné obětování celé generace mladých lidi, která by se mohla jinými způsoby zasloužit o obnovu země. Nikdo nezpochybňuje jejich hrdinství, mnozí se však ptají po smyslu... Zmíněný už Norman Davies, který je autorem velké monografie Rising 44, poukazuje však na ještě jeden zásadní rozměr těchto události. „Polská odbojová armáda byla součástí mohutné koalice, která se v roce 1944 nacházela velmi blízko konečnému vítězství.“ Otázka tedy podle Daviese nezní, zda měli Poláci bojovat nebo ne, ale proč během povstání „spojenci nedokázali organizovat jakoukoliv pomoc.“
Je léto 1944. Trvá ještě stále bitva o Normandii, mezitím se už ale Rudá armáda blíží ke hlavnímu městu okupované Němci spojenecké země – Polska. Jedná se však o velmi zvláštní spojenectví: vztahy mezi polskou exilovou vládou a Moskvou jsou nesmírně napjaté –Sovětský svaz zautočil přece na Polsko v září 39 společně s Hitlerem, v Katyni už také byly objeveny místa po popravách tisíců polských důstojníků. Na Sověty dosud obsazených uzemích v Polsku trvá lov na členy odboje řízeného z Londýna – Zemské armády (AK). Z rukou „spojenců naších spojenců (jak se v Polsku říkalo Sovětům) je čeká smrt výstřelem do zátylku. Za těchto podmínek se velení odboje rozhoduje k přípravě otevřeného útoku na německé jednotky ve Varšavě. Cíl je jednoduchý: udržet město alespoň několik dnů, tak aby Rudou armádu přivítali v hlavním městě zástupci legální polské vlády. Má to být boj o potvrzení suverenity polského státu, o potvrzení jeho práva na existenci v poválečné Evropě.
Varšava se měla stát prvním osvobozeným evropským hlavním městem. Nakonec bylo ale všechno jinak. V roce 1944 propukly na kontinentu tři významná povstání: v Paříži, na Slovensku a ve Varšavě. V prvním případě americké divize změnily naplánovanou trasu útoku, aby podpořily francouzský odboj. Ve druhém – situace na Slovensku přiměla Rudou armádu k urychlení postupu na jižní frontě. Pouze v případě Varšavy se nestalo nic. Ještě koncem července sovětský rozhlas vyzýval Poláky k vystoupení proti okupantům. Ještě koncem července britské ministerstvo zahraničí naznačovalo, že počítá s povstáním ve Varšavě, stejně jak tomu bylo nedávno v Římě. Stalin vynesl nad Varšavou ortel smrti, když 13. srpna příkázal, aby ofenzíva pokračovala v oblastí Východního Pruska a na jižní frontě, a divize maršala Rokossovského nechal trčet dlouhé týdny u opačného břehu Visly a sledovat agónii města. Němci, kteří se ještě nedávno obávali, že by se Sověti už na podzim mohli blížit k Berlínu, teď dostali několik měsíců čas, aby si vyřídili účty s polským hlavním městem... Na druhém konci Evropy nedokázala polská exilovová vláda přesvědčit americkou a britskou administrativu o nutnosti výraznější podpory odbojového úsili. Neúspěch povstání si přál Stalin, protože měl už pro Polsko připravenou novou komunistickou vládu. Roosvelt byl – jak sugeruje Davies – zcela pod vlivem sovětského vůdce. Osamocený Churchill nebyl na ně schopen vyvinout větší tlak a tak pomoc spojenců se omezila na schazování zbraní na území Varšavy. Jeho intenzita byla navíc omezená, neboť Stalin nepovolil, aby britská letadla mohla doplňovat palivo na letištích kontrolovaných Sověty. Polští politkové běhali od jednoho ministerstva ke druhýmu, psali jedno prohlášení za druhém, a mezitím Varšava umírala.
V Himmlerově rozkazu z počátku srpna se říká: „každý obyvatel má být zabit, nesmí se brat zajatci. Varšava má být srovnána se zemi („Warschau wird glattersiert“)“ – jako odstrašující příklad pro zbytek Evropy. Jednotky SS udělaly vše, aby splnily svůj úkol: jen během dvou dnů (5. a 6. srpna) ve dvou čtvrích Wola a Ochota zemřelo kolem 30 000 lidí, bez rozdílu věku a pohlaví. Důstojník SS informoval velení: „jediný náš problém je, že nemáme dost munice, abychom je všechny zabili“. Tím pádem se v rámci šetření střelného prachu využívaly později i jiné metody: „rutinou“ se třeba stalo vypalování dobytých nemocnic, samozřejmě včetně jejich pacientů nebo bombardování kostelů, v nichž se schovávalo civilní obyvatelstvo... Ve Stalingradu stály proti sobě dvě regulérní armády – zde proti německým tankům, bombarderům a dělům stáli vojáci „Podzemního Polska“, kteří si velkou část zbraní museli teprve vybojovat na nepříteli, podporováni civilisty. „Když boje začaly bylo nás v oddíle 20 a měli jsme 2 samopaly, asi 10 pistolí a trochu granátů“ – popisuje jeden z účastníků povstání. Součástí povstaleckých jednotek byly skautské oddíly a mnohé ženy, které zajišťovaly přenos informací mezi oddíly a zásobování.
Obránci hořící Varšavy doplatili na to, že nechtěli být pasivními figurkami na šachovnici velkých mocností. Vystřízlivění přišlo brzo – očekávaný sovětský útok nepřišel ani po týdnu – jak si původně mysleli - ani po měsíci. Místo spojenců přicházely jen další německé jednotky. Zoufalá povstalecká modlitba, modlitba obkličených hnědým a rudým totalitarismem zněla: „Rudý more, přijď a záchraň nás před černou smrtí!“ Avšak nepřestali bojovat. Ten beznadejný boj, který trval déle než bylo fyzický možné, poukazuje, kde se musí hledat pravá podstata povstání. To není na prvním místě problém velké politické hry. Především jde o příběh konkrétních lidi, jejich neuvěřitelného odhodlání, zoufalství a naděje, života a smrti.
Nejvíce se člověk o povstání nedozví z historických knížek. Je třeba jít na varšavský vojenský hřbitov a procházet se dlouhými alejemi jednoduchých břízových křížů, na nichž jsou vypsaná jména a věk těch, kteří zemřeli. Většině nebylo více než 22, někteří dokonce teprve šli na gymnázium. Hodně z nich nepocházela z Varšavy, přijížděli často na poslední chvíli nebo prodírali se do města už během bojů. Nebo je také možné si prohlížet jejich fotografie: obličeje mladých lidi, stejných jako ti dnešní: zamilované páry, úsměvy, touha po životě. Ale někde v pozadí, v jejich očích, se skrývá něco hlubšího, bolestnějšího. Chtěli žít, milovat, bavit se a musejí zabíjet a umírat. „Nas naučili – není slitování. Nás naučili – není prý láska“ (Krzysztof Kamil Baczyński: „Generace”, překlad J.Pilař) – psal 21-tiletý básník Kryštof Kamil Baczynski (zahynul 6. dne povstání). V jednotlivých příbězích se zračí brutální střet mládí a smrtí: „Moje kamarádka Helena Błońska měla nejkrásnější nohy ze všech holek v naší čtvrtí. O ty nohy přišla na Starém Městě, když nesla rozkazy na předsunuté posty. Pak ji upálili za živa v nemocnici v Dlouhé.“ Všichni ti mladí kluci a holky doufali - stejně jako další básník-voják, Tadeáš Gajcy (22 let, zahynul 16. dne) - že jednou všechno to skončí:
„Půjdu přes kosti pošlapané
a živel s živlem porovnám
a závist hvězdě, která plane,
nad hlavou vyčtu potom sám,
mládí a lásku jako kdysi
vrátím zase snům nevinného
nad nímž osel, vůl vedle něho
a smutný anděliček visí.“
(Tadeusz Gajcy: „Před odchodem”, překlad J. Pilař.)
Jejich mravní velikost spočívá v tom, že přesto všechno svůj uděl přijali – dobrovolně a s pocitem, že takhle je to nutné. „Smrt není zánikem života, je to předávání životní energie někomu jinému. Naše smrt dává ostatním odvahu a sílu“- napsal Gajcy než odešel do boje.
„Co znamená ta jedna jitřící se rána na mapě světa, v politickém řádu, v mechanismech dějin?“ ptal se jeden z účastníků. Z hlediska valčících mocností a konečného výsledku války – nic. Avšak podle slov Wladyslawa Bartoszewského – vojáka AK a pozdějšího ministra zahraničních věcí: „Bez Povstání bychom nepřežili komunismus. Nebyla by Solidarita a svoboda. Oni bojovali za čest a důstojnost - svou vlastní a celého národa. Ukázali, že tyto slova nejsou abstraktní pojmy, dali jim hmatatelý obsah. Jestli toto nepochopíme, bude se nám povstání jevit pouze jako absurdní sebevražda“.
Maciej Ruczaj
Agora říjen 2004
/redakčně upraveno/
Předseda (Lukáš Petřík) a místopředseda (Vladislav Nejedlý) Mladé pravice ve Varšavě, listopad 2005