Biskup von Galen – statečný „lev z Münsteru“
„Netušil jsem, že žijí i takoví Němci“, tak reagoval Winston Churchill, když se obeznámil s obsahem kázání a projevů münsterského biskupa Clemense Augusta von Galena, ztělesňujícího velkou postavu představitele „starého Německa“ kritizujícího Hitlerův režim z konzervativně křesťanských pozic.
V dnešní době toho mediální aréna o von Galenovi příliš nesděluje. Jeho životní příběh se nehodí do vylhaných teorií levicových progresivistů, kteří nám sem tam „dokazují“ spolupráci křesťanských duchovních s nacismem. V souvislosti s výročím konání von Galenova nejznámějšího kázání proti nacistickému euthanáznímu a eugenickému programu jsem si proto dovolil připravit stručný medailon tohoto odvážného člověka.
Clemens August von Galen pocházel z konzervativních vrstev německé šlechty vlastnící starý hrad Dinklage a rozhodl se pro církevní dráhu. Po působení v kněžské a kaplanské funkci byl roku 1933 vysvěcen na biskupa münsterské diecéze. Stalo se tak necelý rok poté, kdy se vlády nad Německem zmocnili nacionální socialisté, jimž novopečený biskup velmi brzy ukázal jak o nich smýšlí. Už roku 1934 pastýřským listem věřícím důrazně odsoudil nacistický „bestseller“ „Mýtus dvacátého století“ z pera „rasovědce“ Rosenberga a to byl teprve začátek.
Když pak o tři léta později vydal papež Pius XI svou protinacistickou encykliku „S palčivou starostí“ (Ano, jde o toho papeže, kterého kulturní levičáci hodnotí jako prohitlerovského), jíž nacistické úřady označili za velezrádnou, von Galen obratně zařídil, aby jen v jeho diecézi bylo vytištěno kolem sto dvaceti tisíc kusů tohoto textu. Po takzvané křišťálové noci z prosince 1938, kdy zfanatizované oddíly SA rozpoutaly nevídané protižidovské násilnosti, pomohl biskup von Galen ukrýt několik desítek židů před běsnícími nacisty.
Krátce poté nacisté v Německu realizovali svůj program eugeniky a euthanázie. Kulturní revolucionář Adolf Hitler – stejně jako mnoho dnešních kulturních revolucionářů – se domníval, že „neplnohodnotně žijící osoby“ by měly být, koneckonců i ve svém vlastním zájmu, zbaveny života a z ušetřených prostředků by tak mohl být financován rozvoj „nového člověka“ a navíc by se ještě uskutečnilo „konečné řešení otázky stáří“. Vraždění bezbranných se rozjelo na plné obrátky.
Mnozí slušní lékaři a členové zdravotnického personálu se proto obrátili na von Galena, aby z pozice morální autority učinil kroky proti těmto zvěrstvům. A lev z Münsteru je nezklamal. Třetího srpna 1940 zazněla z kazatelny kostela Svatého Lammberta následující slova : „Nevinní a bezbranní budou nyní vražděni, barbarsky vražděni, i osoby jiné rasy, jiné příslušnosti budou zabíjeny…S těmito vrahy, kteří si osobují právo rozhodovat o životě a smrti bližních, nemůžeme mít nic společného.“
Gestapo se chystalo bezprostředně po mši von Galena zatknout, ovšem velmi početný dav shromážděných připravil biskupovi natolik triumfální ovace, že si gestapáci netroufli zatčení provést a rozhodli se počkat. Von Galenova kázání nadto vyvolala obrovskou vlnu odezvy, takže nacisté začali euthanázii provádět tajně, čímž se samozřejmě velmi snížil počet usmrcených. Obsah kázání se navíc dostal i na západ, kde sehrál pozitivní roli v oblasti propagandy.
Nacistický režim přirozeně biskupa evidoval jako jednoho z největších vnitřních nepřátel Martin Bormann několikrát prosazoval pro von Galena trest smrti, mládežníci z Hitlerjugend a esesáčtí fanatici pak biskupa zuřivě nenáviděli. Münsterský lev měl ovšem velké štěstí, že jeho autorita zasahovala také do složek, které si Hitler nemohl dovolit příliš rozhněvat. Ministr propagandy Goebbels protigalenovské jestřáby několikrát upozornil, že o von Galenův osud se zajímá mnoho důstojníků wehrmachtu, zejména těch odchovaných konzervativní pruskou školou, kteří stojí na biskupově straně. Některá hlášení německé vojenské rozvědky Abwehru zase hovořila o tom, že von Galenovo zatčení by za jistých okolností mohlo vést až k revoltám v armádě a to mezi důstojníky i prostými vojáky.
Za zmínku stojí i skutečnost, že ve von Galenův prospěch ostře intervenoval přímo u Hitlera idol německé mládeže a stíhací eso Luftwaffe, plukovník Werner Mölders. Tento stíhač, který dosáhl celkem sto patnácti sestřelů a vysloužil si od svých protivníků přízvisko „gentleman od řídící páky“ patřil k von Galenovým obdivovatelům a Hitlerovi osobně oznámil : „žádám vás…aby přestalo pronásledování münsterského biskupa…Před časem jsem napsal dopis…aby hrabě Galen nebyl za svou kritiku pronásledován…ale vím, že útoky proti odpovědným církevním hodnostářům pokračují.“
Vedle stojící Göring se snažil situaci okolo von Galena označit za malichernost, ovšem elitní stíhač Mölders jej hlasitě okřikl : „Nepovažuji za malichernost, když münsterskému biskupovi někdo posílá výhružné dopisy a když gestapo ruší při bohoslužbách a vyslýchá návštěvníky kostela…Není snad pravda, že se řada duchovních obou vyznání ocitla v žaláři ?“
Pod tlakem všech těchto okolností Hitler zkrátka nemohl nechat populárního duchovního zavřít, udělil mu tedy alespoň tajný úřední dozor. To však neznamená, že by na von Galena zapomněl. Nepohodlný biskup měl být definitivně potrestán teprve po vítězném skončení války, k němuž naštěstí nedošlo.
Nacisté museli zkousnout i to, když von Galen roku 1941 navštívil velení Gestapa, kde tvrdě vystoupil proti zabavování majetku církevním řádům a nazval iniciátory tohoto kroku „obyčejnými lupiči“ Prováděné konfiskace odsoudil i v dalším ze svých kázání : „Pozvedám jménem právotvorného německého národa, jménem majestátu spravedlnosti a v zájmu míru svůj hlas, proto hlasitě volám jakožto počestný občan, zástupce křesťanského náboženství a katolický biskup : Žádáme spravedlnost !“
Po skončení války byl von Galen chápán jako jedna z největších morálních autorit v Německu. Nedlouho po pádu nacismu rozpoznal také hrozbu komunistického nebezpečí a nezakrytě před ním varoval. Faktem ovšem je, že na von Galena si v těsně poválečné době stěžovali důstojníci britské okupační správy, neboť v některých případech nerespektoval jejich příkazy. To Britům dělalo těžkou hlavu, protože sami nechtěli příliš vstupovat do sporů s takovou osobností. Rovněž kancléř Adenauer přál von Galenovi sluch a nechal se inspirovat jeho plánem na ekonomickou obnovu Německa, vycházejícího ze sociálního konzervatismu.
Papež Pius XII ( připomínám, že i tohoto papeže kulturní levice označuje za pronacistického) po dobu války von Galenovu činnost opakovaně podporoval a vysoce cenil. To se projevilo i v lednu 1946, kdy jmenoval münsterského lva do úřadu kardinála. Von Galen se však z titulu příliš dlouho netěšil. Dvacátého března 1946 zemřel následkem protržení slepého střeva.
Osoba biskupa von Galena, podporovaného ve svých činech i tehdejším papežem Piem XII je důkazem toho, že postmodernistické pohádky o spojení křesťanství s nacismem patří do říše bajek ( snad jediným státem, kde by se tato symbióza dala částečně připustit bylo pouze ustašovské Chorvatsko). Mnoho badatelů již nade vší pochybnost prokázalo, že tyto lživé diskreditační zvěsti mají kořeny v poválečných provokacích sovětské NKVD ( pozdější KGB) a to zejména poté, kdy se křesťanští duchovní v Itálii významně angažovali při protikomunistické kampani.
Přesto však stále vznikají nehorázná „umělecká díla“ jako například film Amen, která se nás opět snaží přesvědčit o příbuznosti obou směrů. Tyto nesmysly jsou pochopitelně u liberálních levičáků přijímány s potleskem, avšak pravdivého na nich není zhola nic. Pokud se dobře pamatuji, podobně lživý dvoudílný film běžel – za peníze daňových poplatníků - i na druhém programu České televize. Nikdy jsem nebyl příznivcem privatizace ČT, ovšem po letmém shlédnutí prvního dílu zmiňovaného paskvilu už vůči ní nejsem tolik odmítavý.
Pevně věřím, že myslící člověk pozná, kdo má v této věci pravdu. Jistě i díky odkazu Clemense von Galena…
Marek Skřipský
člen VV o.s. Mladá pravice