Přinesl osvícenský ateismus zlepšení společnosti, anebo genocidu?
V mnoha publikacích a učebnicích dějepisu se lze dočíst, že teprve osvícenské bezbožectví odstranilo smutné antihumánní jevy náboženské nesnášenlivosti, čarodějnických procesů a užívání mučení v justici.
Je pravdou, že vzájemné války mezi katolíky a protestanty a uplatnění principu „čí země, toho náboženství“ při uzavření míru v německém Augsburgu r. 1555, na jehož základě mohl vládce vnutit své náboženské přesvědčení poddaným, vyvolaly u myslících lidí otázku: k čemu to křesťanství vlastně je, když jeho vyznavači se navzájem popravují a zabíjejí ve válkách? Tak se vyvinul myšlenkový směr osvícenství, který postavil na místo křesťanské víry rozum. Osvícenci tvrdili, že když se lidé budou řídit rozumem a nikoli křesťanským dogmatem, tak všude zavládnou tolerance a svoboda.
Nelze popřít, že až do 18. století byli v Evropě v protestantských státech katolíci pro svou víru pronásledováni i popravováni, v katolických zemích se dělo totéž naopak. Obojí nutno odsoudit.
Srovnáme-li však počet katolických obětí u protestantů a protestantských u katolíků, tak katolíci vycházejí přece jen jako tolerantnější. Historikové např. počítají katolické mučedníky v Anglii 16. stol. za vlády Jindřicha VIII., Eduarda VI. a Alžběty I. do 10 tisíc, což představuje víc než počet obětí katolické inkvizice v celé Evropě za dobu 500 let (od 13. do 18. stol.).
Krom toho první zemí, jež udělila svobodu náboženským menšinám, bylo katolické Polsko r. 1573 a nikdy jim ji neodňalo. Katolická Francie dává tzv. nanteským ediktem krále Jindřicha IV. r. 1598 náboženskou svobodu vyznavačům protestantismu, tzv. hugenotům. Když r. 1685 král Ludvík XIV. nanteský edikt ruší, papež bl. Innocenc XI. protestuje.
Čtěte také:
Byla katolická Církev nepřítelem svobody?
Propaganda o netoleratní Církvi a jejích tolerantních odpůrcích
Má Katolická církev vinu na tzv. holokaustu (šoa)? Arogantní zkreslování dějin
Katolická církev a autoritativní režimy proti totalitním tyraniím
Z toho je zřejmé, že v této době sám papežský Řím nebyl nakloněn státní perzekuci nekatolíků v katolických královstvích. Z protestantských zemí uděluje svobodu katolíkům po třicetileté válce Holandsko, ta se však týkala pouze vyznavačů hereze jansenismu, odsouzené papežem. Rovněž tak některé německé evangelické státy po uzavření vestfálského míru r. 1648 dopřály toleranci katolíkům, pokud byli příliš početní a neexistovala naděje na jejich potlačení (Buehlmeyer Carl: Kirchengeschichte III a jiné práce).
Osvícenci naléhali na uzákonění náboženské svobody v celé Evropě. V průběhu 18. stol. skutečně většina evropských států garantovala volnost náboženským menšinám, u nás císař Josef II. tolerančním patentem r. 1781 protestantům a pravoslavným. Vliv osvícenství je tu nepopiratelný, i když nikoli jediný. Svou roli tu sehrává i křesťanská tradice nenásilného šíření víry, jak je zřejmo např. z faktu, že rakouský Josef II., ačkoliv sympatizoval s osvícenskými ideály a způsobil Katolické církvi mnoho škod, byl sám věřícím katolíkem, pravidelně chodícím na mši svatou.
Prvním státem s demokratickou ústavou, zajišťující občanům mj. i náboženskou svobodu, byly od r. 1776 USA. I tady je patrný vliv osvícenství, nicméně tzv. otcové zakladatelé nezávislých Spojených států (Washington, Evans...) byli většinou zbožnými protestanty, kteří se pravidelně modlívali a účastnili bohoslužeb. Washingtonovou zásluhou se heslem nezávislých USA stalo „Věříme v Boha“.
Osvícenské pojetí náboženské tolerance však bylo a je s katolickým neslučitelné v tom, že osvícencům nezáleželo na objektivní pravdě, jež prý je nepoznatelná, a proto stát musí všechna náboženství a veškeré -ismy trpět. Katolická církev ale učí, že pravda je jen jedna, zjevená v Ježíši Kristu. Nesmí být ale šířena násilím, neboť Bohočlověk Ježíš násilí odmítal.
Dějiny 18. stol. však odhalily i další skutečnost, totiž že bez Boha a bez vlivu křesťanství myšlenku náboženské i jiné oprávněné tolerance realizovat nelze. Důkazem jsou krvavé hrůzy osvícenské Velké francouzské revoluce, neprávem líčené jako počátek éry „svobody a lidských práv“.
Počet obětí této hrůzovlády z důvodů odlišného náboženského či politického přesvědčení činí cca 800 tisíc, jak dokumentuje mj. i kniha polského historika J. R. Nowaka „Církev a Velká francouzská revoluce“, vydaná v češtině Maticí cyrilometodějskou v Olomouci r. 2003. Tyto hekatomby nevinných lidských životů se realizovaly během pouhých několika let (Francouzská revoluce trvala 1789-99).
Srovnáme-li s tím oběti inkvizice v počtu několika tisíc za 500 roků, co tady srovnávat? Drtivá většina těchto zločinů spadá do doby vlády jakobínů 1793-4. Ti pod trestem smrti zakázali katolickou víru a zavedli ateistický tzv. kult rozumu, který představovala prostitutka Maillardová, již posadili na oltář v katedrále Notre Dame v Paříži. Kdo jí odmítl složit božskou poctu, byl bez milosti gilotinován. Totéž se dělo ve všech francouzských městech.
Když zbožní venkované v kraji Vendée odmítli tento rouhačský kult přijmout, vláda v Paříži vyslala proti nim vojsko, které provedlo krvavou genocidu v celé oblasti. Vittorio Messori, autor knihy rozhovorů s Janem Pavlem II. „Překročit práh naděje“, o tom napsal: „Všechno to, co praktikovala SS, bylo již dříve vykonáno «demokraty» vyslanými z Paříže: ze seškrabané kůže obyvatel Vendée se vyráběly boty pro úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky. Stovky mrtvol byly zpracovány na tuk a mýdlo. Ve Vendée došlo poprvé k uplatnění chemické zbraně, k použití jedovatých plynů a otrávené vody...“ (cit. Nowak, str. 62).
Nebyly ušetřeny ani děti. Nowak (str. 64) píše o komisaři Carrierovi v Nantes: „Carrier prokázal mimořádnou bezcitnost vůči početné skupině dětí z vendéeských rodin, které už osiřelé (rodiče popraveni) byly dány na vychování různým občanům Nantes. «To jsou vlčata,» prohlásil a žádal, aby tyto děti byly «vráceny» republice. Potom přikázal, aby většina z nich byla utopena v Loiře.“
Generál Westermann, podmanitel katolické Vendée, takto psal úřadům do Paříže: „Občané republikáni, Vendée už neexistuje!.... Rozhodl jsem se pohřbít v lesích a bažinách Savenay celé město....děti rozdupal koňmi a vyvraždil ženy, aby nadále nemohly plodit bandity. Není mi líto ani jednoho vězně. Zničil jsem všechny...“ (Nowak str. 65). Pařížská vláda tohoto generála-sadistu za to vyznamenala.
Nowak dále píše: „Další vlnu bestiálních krutostí přinesla Vendée ofenziva proslulých «pekelných kolon» generála Turreaua de Lignierés. Jeho vojáci rabovali sýpky, odváděli dobytek, zapalovali vesnice a vraždili jejich obyvatele, nosili nemluvňata na bajonetech, znásilňovali ženy na oltářích v kostelích i na hromadách kamení.
Tak postupovali «revoluční» Francouzi vůči svým rodákům bojujícím na obranu víry otců.“ Proto nepřekvapuje, že se k dědictví francouzských jakobínů nadšeně hlásil V. I. Lenin a nařizoval při uplatňování „rudého teroru“ brát si právě z nich příklad. Krvavý revoluční režim za Velké francouzské revoluce podal jasný důkaz, že skrze negaci křesťanství, negaci pravdy Kristovy, cesta k humanizaci společnosti nevede a nepovede. Osvícenství se tak ukázalo jako klamná a nebezpečná iluze.
Čtěte také:
Katolická církev nepřítelem žen?
Vizitka bojovníků proti tmářství Katolické církve
Svobodní zednáři - reálne nebezpečí ?
Není pravdou, že osvícenci mají zásluhu na odstranění čarodějnických procesů. V 18. století, kdy se osvícenství zejména ve Francii rozvíjelo, byly v této zemi rozsudky smrti pro čarodějství dávno zakázány.
V minulých číslech Immaculaty jsme se věnovali tomuto problému a řekli jsme, že fenomén čarodějnických procesů křesťanský starověk a středověk vůbec neznaly a církevní autority toto odsuzovaly jako pověru.
Teprve na přelomu středověku a novověku se tato pověra rozšířila jako důsledek oživení pohanských ideálů. První, kdo vystoupil proti čarodějnickým procesům, byl papež sv. Pius V., jenž je zakázal v Církevním státě, dále německý jezuita Friedrich von Spee, jehož kniha vyvolala změnu smýšlení, které vedlo k postupným zákazům tohoto běsnění, takže v 18. století se setkáváme s upalováním čarodějnic jen ojediněle. Zásluhu na tom mají především církevní osobnosti 17. století, zejména jezuité, nikoli teprve osvícenští bezbožníci.
Na odbourání mučení při výsleších má také svůj podíl jezuita von Spee. Katolická církev původně užívání mučení u soudů, tzv. torturu, zakazovala, papež Mikuláš I. v 9. století dokonce na to uvalil exkomunikaci. Teprve ve 13. století v souvislosti se znovuobjevením římského práva, jež torturu znalo, se tato praktika opět rozšířila. V 17. století však její užívání v Evropě slábne. V 18. století zkušený italský soudce Cesare Beccaria, praktikující katolík s částečně osvícenskými postoji, dokázal vědecky nesmyslnost a nelidskost tortury.
Katolická církev to plně akceptovala. Přední francouzský osvícenec Voltaire se skutečně významně podílel na kampani proti mučení, ale tato jeho angažovanost vykazuje rysy pokrytectví. Na jedné straně bojovně hřímal proti tortuře, na druhé straně však mlčel, když jeho přítel Pombal, premiér Portugalska, osvícenec a svobodný zednář, ji uplatnil drastickým způsobem proti jezuitům. Rovněž tak ho ani nenapadlo, aby protestoval proti užití mučení při procesu proti jistému Damiensovi, původci neúspěšného atentátu na krále Ludvíka XV., od něhož chtěla vlivná králova milenka madam Pompadourová vynutit falešné „doznání“, že ho navedli jezuité. Královský dvůr, prosáklý osvícenstvím a zednářstvím, držel nad Voltairem ochrannou ruku, proto nebylo vhodné si jej rozhněvat.
Osvícenství v jeho protikřesťanské formě nelze proto chápat pozitivně jako přínos pro lidstvo. Bylo by hlubokým omylem vidět v tomto jevu pouze „rozvoj vědy a moderního myšlení“. Klíčová otázka zní, k jakým výsledkům toto „myšlení“ dospělo. Velká francouzská revoluce se svými hrůzami je odpovědí. Na tomto základě stavěly později i totalitní systémy komunismu a nacismu, které poskytly ještě přesvědčivější důkaz, že jakýkoliv boj proti Kristu a Jeho zjevené pravdě končí v ďábelském krveprolití a totálním morálním rozvratu.
Radomír Malý
Immaculata 1/2005