Velkodušný politik Václav Benda
Osmého srpna 2006 uplynulo 60 let od narození jedné z nejvýznamnějších osobností české polistopadové politiky, disidenta, filosofa, politika a antikomunisty Václava Bendy. Václav Benda se narodil 8. 8. 1946 v Praze. Vystudoval bohemistiku a filosofii na filosofické fakultě University Karlovy, kde pak působil v letech 1969 - 70 jako pedagog. Sám byl též silně věřícím křesťanem a jako mladík se i aktivně účastnil studentského hnutí, byl předsedou Akademické rady studentů a spoluzakladatel klubů katolické mládeže.
Benda byl synem právníka a když mu bylo 24 let, získal na Karlově univerzitě doktorát z filozofie. Po invazi v roce 1968 se však filosofie stala z ideologických důvodů nebezpečným předmětem. Přišel tak o místo asistenta na univerzitě, ale vystudoval matematiku a počítačové programování. To všechno skončilo, když podepsal Chartu 77. Později se stal jejím mluvčím a také se podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V květnu 1979 byl zatčen a odsouzen na čtyři roky do vězení. Před zatčením totiž hájil vášnivě jednoho katolického kněze, který byl obžalován, že sloužil mši na letním táboře pro mládež; kněz kupodivu dostal jen podmíněný trest. Po dobu mezi lety 1979-1983 byl Benda vězněn ve stejném vězení v Ostravě jako Václav Havel. Napsali tam spolu prohlášení, které bylo propašováno Helsinské konferenci v roce 1980.
Ačkoli byl Václav Benda členem Charty, nedělal si o jejím významu veliké naděje. Sám ji jednou dokonce prohlásil „za bezzubou“. Sám byl velmi známý svými bonmoty a sžíravě ironickými komentáři. Kupříkladu také prohlásil, že kdyby měl dvě tankové divize, vztyčil by prapor s křížem pro pochod na Prahu. Za doby normalizace také proslul svým hrdinstvím a nekompromisním postojem vůči totalitě. Například když byl byt jeho tehdejšího spolupracovníka, pozdějšího politického odpůrce, Petra Uhla obklíčen Bezpečností, šel jej demonstrativně navštívit za cenu vězení. Na stížnosti svých kolegů, že komunisté nedodržují lidská práva, reagoval: "Kdo se dá do boje se lvy, nemůže si stěžovat na to, že mají špinavé zuby!"
Po listopadu 1989 byl v prosinci toho roku kooptován za OF do Federálního shromáždění. Uvnitř Občanského fóra se stal představitelem konzervativního směru. Po rozpadu OF na jednotlivé strany se stal předsedou KDS. Ta se později sloučila s občanskými demokraty. Benda si velmi dobře uvědomoval, že listopad 89 nepřinesl potřebnou očistu společnosti od komunismu, ne náhodou se tedy v roce 1991 stal šéfem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Polistopadová společnost však byla neochotná viníky stíhat a trestat. ÚDV se záhy stal pro mnohé politiky (ne náhodou šlo v mnoha případech o exponenty bývalého režimu) přítěží a často tak připomínal jakousi z milodarů živořící příspěvkovou organizaci.
V roce 1996 byl zvolen senátorem za ODS. V onom necelém desetiletí po listopadu 1989, kdy se aktivně podílel na veřejném životě této země, provedl rovněž sporné jako dobré kroky, setkal se s neúspěchy, některé z jeho snah ztroskotaly a dočkal se i podrazů a zrad. Zůstával však člověkem velkodušným a loajálním. Byl loajální k prezidentu Havlovi v aféře s vyznamenaným agentem Zilkem, zůstal loajální vůči Václavu Klausovi v době tzv. Sarajeva. Kolik zlé krve však vyvolala jeho večeře s generálem Pinochetem, za kterou byl ocejchován coby, eufemisticky řečeno, kontroverzní politik. Benda však dal jen najevo, že se stejně jako za totality nehodlá přizpůsobovat scestným paradigmatům a politicky korektním trendům. Na Pinochetovu adresu Benda prohlásil, že jej nepokládá za zločince, nýbrž za statečného muže, který, pravda tvrdými prostředky, ale proti neméně tvrdému nepříteli, v poslední chvíli zachránil svou zemi před hrůzami komunismu nebo vleklé občanské války.
Benda měl problémy s dýcháním, pravděpodobně v důsledku silného kouření. Zemřel 2.6. v Praze, pravděpodobně na následky kouření. Mezi je kupříkladu jeho syn Marek, který je v současné době poslancem za ODS. Odchod Václava Bendy mnozí jistě vítali. Jeho skon však znamenal ztrátu jedinečné osobnosti, která v dnešní politice citelně chybí.
* v redakčně pozměněné podobě vyšlo v červnovém čísle časopisu 51 pro
