Česká koruna funguje dobře. Dluhovou krizi není možné vyřešit dalšími dluhy
Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009 jsem vystupoval se sloganem „Držme se koruny". Rád bych tuto tezi hájil i tentokrát, protože si myslím, že je i nadále pravdivá. Chci se zaměřit hlavně na to, co reálně máme dělat my, země mimo eurozónu, jakým způsobem máme postupovat a jak se jako Česká republika, její politická reprezentace, domácnosti, firmy a další subjekty, máme chovat, abychom dnešní dluhovou krizi přestáli a vyšli z ní posíleni. Myslím, že nám pomůže, pokud si položíme několik triviálních otázek a pokusíme se dát si na ně odpovědi.
První otázka zní: Funguje česká koruna dobře, nebo ne? Dělá nám nějaké problémy? To je myslím zcela zásadní. Má odpověď je jednoduchá: jsem přesvědčen, že koruna funguje dobře. České domácnosti v ni mají - i díky ČNB - důvěru, která v čase trvale roste. Z tohoto důvodu si myslím, že snaha zafixovat kurs koruny k euru, k „supermarce" nebo něčemu podobnému je naprosto chybný, mylný krok, který by nám nijak nepomohl. Naopak by ohrožoval naši dlouhotrvající a rostoucí životní úroveň a znemožňoval pokračování tohoto trendu.
To, že máme korunu, nám rozhodně neškodí, jak se občas tvrdí. Pokud by dnes Česká republika měla euro, pak by náš podíl na záchranných mechanismech v rámci eurozóny (o nichž se nyní mluví, že jsou nedostatečné a je potřeba je až sedminásobně navýšit) činil podle dat, která jsem získal z ČNB, 50 miliard korun v hotovosti a zhruba 250 miliard korun v zárukách. Hodnotit tuto situaci tak, že nám koruna nepomáhá ani neškodí, je, myslím si, falešné. Koruna nám pomáhá, protože 300 miliard korun zůstane doma a nebudou muset být vynaloženy na sanaci nezodpovědných západoevropských dlužníků - států i bank.
Čtěte také:
Klaus: Doufám, že se přijetí eura nedožiju
Experiment eura je odsouzen k záhubě
Na euro zapomeňme, držme se koruny a vyrovnejme rozpočet
Euro zkrachuje, notují si ekonomové
My konzervativci ctíme zásadu, že pokud něco funguje, tak se to nemá měnit, ale uznávám, že existuje spousta lidí, kteří si myslí, že dobré fungování nestačí a hledají něco nového, lepšího, pokrokovějšího. Tím má být v Evropě euro.
Tím se dostáváme k druhé otázce: Funguje euro, nebo přidělává Evropě a celému světu zásadní problémy? Já jsem přesvědčen, že platí to druhé. Euro funguje špatně a přidělává problémy všem; v současné době se řeší nejen v EU samotné, ale i na mimořádných zasedáních MMF, na půdě G20 a budou určitě předmětem celé řady dalších setkání, která se protáhnou daleko přes půlnoc.
V posledních dvou letech zbankrotovaly tři státy eurozóny a nejméně tři (spíše čtyři) další se k tomu blíží. Právě tak vypadá problém eura. Je to problém, který je způsoben špatnou alokací kapitálu: v periferních státech eurozóny byly příliš nízké úrokové sazby. Euro vytvářelo falešnou jistotu a na základě toho i investice. Například ve Španělsku je údajně jeden milion nově postavených bytů, které marně čekají na své kupce. To je přímý důsledek levného eura ve Španělsku.
Třetí otázka zní následovně: Kdo má platit státní dluhy? Je řešením evropská solidarita, jak tvrdí zastánci záchrany eura? Nejsou řešením evropské dluhopisy? Já jsem toho názoru, že nejsou. Když jsem byl minulý týden v Británii na konferenci Konzervativní strany, slyšel jsem projev ministra financí George Osbourna, jenž říkal jednu starou dobrou pravdu: dluhovou krizi není možné vyřešit dalšími dluhy. Problém podle mého soudu není v tom, že se rozšiřuje propast mezi bohatými a chudými, problém je v tom, že se nadělaly příliš velké dluhy, že státy, ale i soukromé instituce a domácnosti se masivně zadlužily a že to díky levnému euru bylo možné. A nejen díky levnému euru; možná se to týká i dolaru a dalších měn. To je problém. Problém, který vytváří obrovský morální hazard. A většina politické elity klidně říká: „Vyřešíme to dalším dluhem. Zase si půjčíme, ti z vás, kteří se chovali odpovědně, to zaplatí. A ti, kteří ty dluhy nadělali, nebudou muset prodělávat žádnou restrukturalizaci, nebudou se muset víc snažit, nebudou muset rozprodávat žádný majetek, prostě se jim dluhy odpustí." To podle mého soudu není řešení. Řešením není ani to, aby se daly všechny státní dluhy (dluhy států eurozóny) takzvaně na jednu hromadu a řeklo se: „Dobře, celkový dluh má teď nějaký objem a my jej nadále budeme garantovat a splácet všichni. Všichni dohromady budeme mít eurodluhopis." Jak nedávno v jednou blogu napsala Markéta Šichtařová, ani evropské dluhopisy by nestačily. Dluhy jsou totiž také v Japonsku či v Americe. Podle této „školy" bychom jednou mohli dospět k tomu, že budeme vydávat dluhopisy celoplanetární. Je to možná trochu úsměvné, ale je v tom hodně pravdy. Ona hora dluhů, která v západní civilizaci narostla do bezprecedentních výšin, prostě nebude mít jednoduché řešení. Ani důsledky první a druhé světové války nevytvořily takové dluhy a neznamenaly takovou finanční katastrofu. Podle mého je jediným řešením pro celou západní civilizaci vrátit se opět k normálnímu odpovědnému hospodaření. Bude to těžké, ale pokud to neuděláme, dluhy nás dříve nebo později dohoní.
Čtvrtou a myslím aktuální otázkou je to, zda se mají zachraňovat banky. Často se vede debata o tom, zda se nám naše banky podařilo dobře zprivatizovat. Myslím ale, že by stálo za to se podívat i na objem dividend, které zprivatizované banky (na českém území) odevzdaly od doby privatizace svým zahraničním vlastníkům. Jako historik musím konstatovat, že je to něco podobného, jako když se díváte na financování rakouských válek s Turkem v 16., 17. a 18. století. I tentokrát přispěli většinou čeští daňoví poplatníci. Naše banky chvála bohu fungují, chvála bohu nemají špatné dluhopisy, ale jejich matky v tak skvělé kondici nejsou. České dcery svým matkám snáší každý rok zlatá vejce a myslím, že žádný z těch, kdo je koupil, je dosud neprodal (a dalších deset, dvacet, třicet let ani neprodá), protože to byla skvělá investice.
Poslední otázkou je, zda dnes vstupovat do eurozóny. Já si myslím, že k tomu žádný pozitivní důvod není. To, že jsme se k tomu zavázali, je bezpředmětné, protože dnešní právní, ekonomická a politická situace eurozóny je zásadně odlišná od toho, jak byla definována v Maastrichtské smlouvě a dalších smlouvách před vznikem eura. Jelikož se podmínky zásadně změnily, můžeme i my nyní změnit svůj názor a do dluhové unie typu eurozóny nevstupovat.
Jsem přesvědčen o tom, že Česká republika a její hospodářství jsou zdravé a mají před sebou šanci zkonsolidovat veřejné finance v horizontu čtyř až šesti let. Velké pochyby mám ale o tom, zda je téhož schopna eurozóna, zvláště její jižní křídlo.
Protože vstup do dnešní eurozóny by znamenal pouze to, že bychom převzali cizí dluhy v rozsahu mnoha set miliard korun - a já si takové zadlužení, zátěž pro české hospodářství a české daňové poplatníky, nepřeji -, myslím si, že heslem „Držme se koruny" bychom se měli řídit nejméně do roku 2020.
Text je redakčně upravenou verzí autorova příspěvku předneseného na konferenci Euro versus koruna 17. října 2011 na půdě Senátu Parlamentu České republiky.
Revue Politika 12/2011