Kardinál Vlk a Halík se přátelí s estébákem. A jejich metody podle toho vypadají
Vyjádření Michala Semína k článku Miloslav kardinála Vlka „Záhada sporu“
Kardinál Vlk mně dává do souvislosti s jakousi skupinou, napojenou na „fašizující tendence politických extremistů“. Uvádí několik jmen údajných členů této skupiny, přičemž se mu v případě Petra Bahníka („Blahník“) nedaří jeho jméno ani správně vyhláskovat. Tato chyba zvláště překvapuje v souvislosti se sdělením, že má pan kardinál Vlk ve svém „osobním archívu několik set položek o činnosti těchto osob i celé jejich skupiny“. Prý se o nás zajímala i StB, pardon, chtěl jsem říct „oddělení naší bezpečnosti, sledující extremismus“. Zmínka o StB tu je přesto na místě. Tuším totiž, kdo se za těmito stohy údajně kompromitujících materiálů skrývá. Je jím dlouholetý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti František Holeček, jenž byl StB vyslán na teologická studia do Říma, aby po svém vysvěcení na kněze zpravodajsky působil v řadách kněžské emigrace.
Ze spisu, který je od roku 2006 veřejně k dispozici, jasně vyplývá, že ateista F. Holeček, zvaný Čeřich či Juvan, pro StB pracoval přinejmenším do konce roku 1988, rozhodně však ještě v době krátce před přijetím kněžského svěcení. Podle získaných informací i svědectví obětí zátahu proti katolickému samizdatu to byl právě F. Holeček, kdo se osobně „zasloužil“ o uvěznění skupiny věřících v komunistickém žaláři. Po roce 1989 nastoupil F. Holeček úspěšnou církevní kariéru, když byl jmenován do čela tzv. husovské komise, usilující o církevní rehabilitaci Janu Husa. Stal se blízkým spolupracovníkem kardinála Vlka a Křesťanské akademie, založené a vedené Prof. Tomášem Halíkem.
část osobního spisu P. Františka Holečka
Kardinál Vlk a František Holeček (úplně vpravo)
Proto mne překvapilo, když jsem od něj začal dostávat dopisy, v nichž mi vyjadřoval sympatie a pochopení pro můj kritický vztah k liberálním změnám posledních desetiletí a způsobu, jakým Církev v Čechách řídí kardinál Vlk. Chtěl vědět, jaké akce chystám, co hodlám publikovat a zjišťoval, jaké názory k důležitým otázkám církevního a veřejného života zaujímám. Později jsem zjistil, že podobné dopisy obdrželi také jiní věřící, známí svým kritickým postojem k relativizaci katolického učení. Souběžně s touto korespondencí se stupňovaly mediální útoky kardinála Vlka na časopis Te Deum, Institut sv. Josefa, Lipový kříž či Hnutí pro život.
To, co mně na nich nejvíce zaráželo, nebyly jen věcné omyly a dezinterpretace, ale jejich celková dikce a slovník, stylově připomínající posudky psané komunistickou státní bezpečností či redaktory Rudého práva. Jsem přesvědčen o tom, že i kardinálu Vlkovi musela být Holečkova minulost známa, neboť věrohodné pochybnosti o jeho morálních kvalitách se objevovaly již před zveřejněním důkazů o jeho podílu na pronásledování Církve.
Jen krátce k výtce, že ta naše vysoce nebezpečná skupina má „starost o záchranu pravé víry“. Inu, to už tak u katolíků bývá. Pokud jsme svědky relativizace katolické nauky či upadlé praxe, jak o tom hovoří i Benedikt XVI., pak je naší povinností těmto rozkladným jevům čelit. Nepopírám, že péče o neporušené předávání Kristovy nauky, obsažené v Písmu svatém, Tradici a učení Církve, je předně úkolem pastýřů. Pokud však pastýř není svému poslání věrný, má katolický věřící právo na tuto skutečnost nejen upozornit, ale i vyžadovat nápravu. Jde tu totiž o mnohem víc než o budoucnost uloupeného církevního majetku či uznání ze strany jinověrců či od Krista odvráceného světa.
Kardinál Vlk by měl oněch „několik set položek o činnosti těchto osob a jejich skupiny“, vyžadujících zvýšený zájem policejních orgánů, na svých internetových stránkách zveřejnit. Už proto, abychom si plně uvědomili, čím se v průběhu své pastýřské služby, či spíše panování, tak intenzivně zabýval. Špehováním, získáváním rádoby kompromitujících materiálů na osoby, mající na některé věci odlišný názor, jejich démonizací v církevním prostředí a následným šířením pomluv v médiích. Z lásky k němu bych si přál, aby neodešel z tohoto světa s nenávistí vůči komukoli, tedy i svým názorovým oponentům. Proto jsem kdykoli připraven, bude-li si to pan kardinál přát, k osobnímu setkání a smíření. Já tomu překážky rozhodně klást nechci a nebudu.
aTeo.cz