Rozpad eurozóny nebude apokalypsa
Je to k nevíře. O ekonomii eura a asymetrii v eurozóně už je snad opravdu vše známo i empiricky dokázáno a přesto co chvíli slyšíme dramatické projevy politiků, jako by záchrana společné měny měla být spásou Evropy a míru, jako by její rozpad znamenal katastrofu. Teď dokonce polský ministr zahraničí přirovnal eurozónu k dinározóně bývalé Jugoslavie, ačkoli dobře ví, že vůbec nešlo o monetární záležitost: “Rozpad eurozóny by byla katastrofa apokalyptického rozměru ... je nepravděpodobné, že by ji společný trh přežil, Evropa by se stáhla do své staré rozhádanosti a to by nás odsoudilo k úpadku na dlouhá desetiletí.” Jak si vysvětlit takovou hysterii z úst špičkového politika? Ačkoli znám Radka osobně z mládí jako racionálního člověka, teď jako by ohrožen ve své vlastní identitě bigotní víry, si nedokáže představit, jak se může mýlit. Připomněl mi Oscara Wildea: ”lidé, kteří věří ve světské záležitosti ztrácejí představivost, neboť už sama jejich víra je jednou z fixních forem imaginace.” Nebo je to snad tím, že chudí Poláci dostávají více peněz z Unie než všichni noví členové dohromady?
Čtěte také:
Ekonom: Kupujte zlato, potraviny a zbraně. Krize bude hustá
Euro – zbraň hromadného ničení
Kalousek v zájmu své existence lže. Rozpad eura není žádná tragédie
Není pochyb, že neřízený rozpad eurozóny by byl značně nepříjemný a drahý. Finanční transakce a obchodní smlouvy zašly velmi daleko, ale pokud by byl řízený, nemusel by být složitější a nákladnější než (per capita) rozdělení československé koruny. Co však zaráží na onom podivném idealismu a víře v euro, je staronová “totalitní” víra v řízenou centrální ekonomiku. Více integrace neznamená ekonomický pokrok, ale přesný opak. Génius Evropy (i ohromná životní úroveň, ke které se dopracovala) spočívá v objevu udržitelného konkurenčního prostředí (plus dělbu moci), a proto volná konkurence samostatně hospodařících států vede k společnému růstu, kdežto fiskální a monetární unie k pravému opaku, jak zřejmé nejen ze statistiky předkrizových let. Právě vydaná nevelká a čtivá publikace Centra pro reformu Unie to dokládá nad slunce jasněji (Simon Tilford, Philip Whyte: Why stricter rules threaten the eurozone). Rád přepošlu.
Měnová jednota výrazně asymetrických ekonomik vede k stále prudčím oscilacím, pro méně výkonné ekonomiky znamená ohromný politický stres, je nutné uměle snižovat náklady (a životní úroveň) na konkurenceschopnou úroveň, lidově řečeno: ty slabší ničí, ty silné poškozuje. A nás s nimi.
Jistě, že velké koncerny milují harmonizaci, která jim dává nadvládu, jenomže veškerý ekonomický pokrok vymýšlejí podniky malé a střední. Jistě, že kariéristé všech stran milují nekontrolovanou centrální moc unie. A protože žádná moc nemůže být nahá, potřebuje pohádky.
A apokalypsa? Ta jistě nastane, bude-li se dál a dál budovat, co už dávno nefunguje.
LN, 2. 11. 2011