Hrozí Izraeli „vietnamizace“ blízkovýchodního konfliktu ?
Operace Izraelské armády proti teroristickému hnutí Hizballáh pokračují s neztenčenou silou již několikátý týden a přesto se ukončení konfliktu na jihu Libanonu nezdá být na dosah. To, co začalo jako operace na záchranu unesených izraelských vojáků se proměnilo ve válku. Ve válku, jejíž koncepci si Izrael bude muset ujasnit, přičemž se obávám, že ta aktuálně zvolená patří k nejhorším možným alternativám.
Když bojové operace v jižním Libanonu nabraly na intenzitě a Izrael je doprovodil bombardováním Bejrútu, které odnesla i zdejší početná – a Hizballáhem šikanovaná – křesťanská komunita, otevřely se před Izraelem de facto dvě hlavní možnosti, jak tuto válku vést. Jaké to jsou ?
Izrael má jistě právo na existenci i na obranu a tak je jasné, že musí zabránit ostřelování svého území raketami Hizballáhu typu Kásam, pro něž většina médií Bůhví proč používá nepřesný pojem „Kaťuša“. Stejně tak má Izrael právo eliminovat nenadálé útoky islamistických banditů na své strážní stanoviště, takzvané checkpointy. Z tohoto pohledu tedy jasně vyplývá, že Izrael měl zvolit jasný a konkrétní vojenský cíl : Obsazení jiholibanonského území do takové hloubky, aby byl Izrael mimo dolet nekvalitních Kásamů, zlomení moci Hizballáhu v oblasti a následným jednáním, v nichž by měli Izraelci výhodu rychlého vojenského úspěchu, zařídit demilitarizaci obsazeného pásma, kterou by společně kontrolovaly izraelské i libanonské síly. Izrael by tak dosáhl své vlastní bezpečnosti a zároveň ujistil svět o tom, že tuto válku skutečně vedl proti Hizballáhu a nikoliv proti státu Libanon. Izraelská armáda, skvěle vyzbrojená i vycvičená, by jistě byla schopna takovouto akci provést. Válka podle tohoto návrhu by navíc byla poměrně krátká a vyžádala by si daleko menší počet civilních obětí znepokojujících západní i muslimský svět.
Izraelští velitelé, vždy považovaní za mistry plánování bojových operací si však z nepochopitelných důvodů – možná na rozkaz vrcholných politiků své země - vybrali tu horší variantu. Jakou ?
Jedná se o pojetí, k němuž se kloní také významný tuzemský konzervativní publicista Roman Joch (http://www.euportal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=860 ) a velká část mých konzervativně založených přátel. Přesto si myslím, že se mýlí. V podstatě jde o jakési idealistické uchopení konfliktu, kdy posláním Izraele není krátká operace směřující k zajištění bezpečnosti země, ale jakési tažení proti zlu, jehož cílem je absolutní zničení Hizballáhu. To je ovšem problém… V tomto případě totiž nepůjde o jasně stanovený vojensko taktický cíl, ale o delší ( a možná dokonce dost dlouhou ) válku bez konkrétních plánovaných cílů, kromě vágního „absolutního zničení Hizballáhu“. Jak ale chcete Hizballáh absolutně zničit ? Toto hnutí není jen parta „fidainů“ s kalašnikovy čínské licence, jedná se o široce rozvětvené a dobře zakořeněné hnutí s vlastní zdravotnickou sítí, infrastrukturou, školstvím i financemi, které se ke všemu opírá o značnou materiální podporu z muslimského světa i podporu veřejnosti. K dovršení všeho nejde o pravidelnou armádu se snadno odhalitelnými základnami. Hizballáh není dost silný na to, aby si udržel moc na jihu Libanonu proti promyšlenému úderu Izraele, je však dost silný na to, aby vydržel.
V podstatě jedinou teoretickou možností jak Hizballáh absolutně zničit je taktika opotřebení. Teorie této taktiky vychází z předpokladu, že silnější útočník vede válku do vyčerpání protivníka. Ten je poté „opotřebován“ neustálými vojenskými neúspěchy, rostoucí ekonomickou zátěží i ztrátami až sám zmizí jako devitalizovaný nádor. Praxe však hovoří proti této taktice.
Americký generál Palmer, zkušený veterán z Koreje i Vietnamu nás před ní varuje : „Vyčerpání není strategií. Je v podstatě nezvratným důkazem absence jakékoliv strategie. Velitel, který se uchyluje k takovému vyčerpávání sil a prostředků přiznává svou neschopnost vymyslet jinou alternativu…Taktika opotřebení je žádná taktika.“
K tomu jen dodávám, že ve většině konfliktů, kde byla opotřebovávací taktika použita, nevedla k dosažení vytčeného cíle. Vzpomeňme si na Američany v šedesátých a sedmdesátých letech s jejich snahou po „absolutním zničení Vietcongu“ (místo racionálního úderu na sever ) nebo na Američany dnes, kdy se v Iráku snaží o „absolutní zničení teroristů“.
Nehrozí Izraeli vinou špatné taktiky takový malý Vietnam ? Nehrozí mu bezkoncepční válka, v níž sice bude dosahovat série vojenských úspěchů, které ale nepovedou k cíli, protože Hizballáh se zkrátka opotřebovat nenechá, stejně jako kdysi Vietcong ? Ten také stíhala porážka za porážkou a přesto po dlouhých devíti letech docílil odchodu Američanů. Izraelští politici se evidentně rozhodli jít cestou opotřebování Hizballáhu. Tomu nasvědčují i články v dnešních novinách, které nás informují o izraelském úmyslu rozšířit oblast bojů. Opotřebovávací válka začala a pro izraelskou armádu může znamenat noční můru.
Za prvé je nesporným faktem, že případné vítězství ve válce tohoto typu je minimálně střednědobou otázkou. Další důležitou skutečnost představuje to, že rychlost opotřebení je přímo úměrná odhodlání protivníka. Hizballáhu zřejmě chybí kvalitní výzbroj i výstroj a nejspíš trpí rovněž nedostatkem schopných velitelů, nicméně odhodlání mají teroristé na rozdávání. Pochybuje snad o tom někdo ?
Finanční toky lze sice Hizballáhu omezit, avšak nikdy nevyschnou. Podpora „hizballážníků“ v muslimském světě roste, přičemž v případě eskalace konfliktu se ještě zvýší. Ani o lidské zdroje nebude mít Hizballáh nouzi. Islámští bojovníci z celého světa jistě rádi položí život za Alláha v boji s „izraelskými satany“. Dislokovat část logistického zázemí mimo Libanon asi taktéž nepředstavuje pro Hizballáh problém. Absolutní zničení Hizballáhu je tedy chimérou, která vede Izrael do bezkoncepční opotřebovávací války. Války, v níž vám nezajistí konečné vítězství ani vojenské úspěchy, které Izrael jistě bude mít.
V případě delšího trvání konfliktu se Izrael zkrátka nevyhne ani válce s Libanonem jako takovým. Z vojenského hlediska to zas tolik neznamená, neboť libanonské vojsko se skutečně hodí leda tak na přehlídky, nicméně zahraničně politický aspekt bych nepodceňoval. Trvající válka přispěje ke všeobecné radikalizaci muslimů a to i v těch islámských zemích, jejichž vlády nejsou vůči Západu nepřátelské. Prozápadní muslimští vládci se dostanou pod tlak a to může skončit jakkoliv.
Ani Spojené státy si nemohou dovolit podporovat izraelské tažení donekonečna a tak Izraeli hrozí i to, že ve své opotřebovávací válce zůstane úplně sám. O tom, že poroste počet civilních obětí, mezi nimiž bude nemálo libanonských křesťanů, se nemusím rozepisovat.
V dřívějších dobách izraelská armáda prováděla rychlé a úspěšné akce zaměřené na konkrétní, přesně stanovený cíl a tím bylo zajištění bezpečnosti Izraele. Finální válka proti teroristům a jejich vůdcům ležela na bedrech Mossadu. Jeho taktika „najdi a znič“ byla velmi úspěšná. Mossad zlikvidoval mnoho teroristických špiček a teroristé se začali bát, protože si už nemohli být nikde jistí, ani ve svých domovech. Zůstalo jim ono „permanentní ohlížení se přes rameno“ které pomalu nahlodává každé odhodlání. Kombinace vojensky promyšlených precizních operací spolu s kvalitní prací tajné služby zajišťovaly Izraeli úspěchy a respekt. Opotřebovávací válka nezajistí ani jedno. Kdo ví, proč se k ní Izrael uchyluje. Pat Buchanan svůj nejnovější článek na The American cause ukončil touto větou : „Naši izraelští přátelé si z nás dělají asi blázny.“ Přeji si, aby neměl pravdu…
Marek Skřipský
Člen VV o.s. Mladá pravice