Jak bojovat s diktaturou politické korektnosti
V posledních letech jsme svědky rostoucího tlaku na omezování občanských svobod - na prvním místě svobody projevu. Vzniká nám před očima kánon povolených názorů a postojů, stanoviska opačná jsou pak předmětem společenské ostrakizace, v horším případě dokonce kriminalizace. Smýšlení či jednání, jež byla ještě před několika desítkami let považována za normativní, jsou samozvanou mediálněpolitickou ideopolicií označována za extremistická a společensky nebezpečná. Tento trend lze dobře dokumentovat na způsobu, jakým se psalo o letošním pražském festivalu homolesbické hrdosti.
I ten sebemírnější kritik Prague Pride byl mediálně políčkován či označen za, výrazem Borise Šťastného, kryptofašistu. Heterosexuál nemá na výsadní společenské uznání plynoucí ze schopnosti zplodit a vychovat potomstvo nárok, neboť takový postoj údajně implikuje homofobii. Také se opovažte tvrdit, že některé morální postoje jsou za všech okolností správné a ti, kteří se jimi neřídí (jednotlivci, národy či celé kultury), ztrácí na své důstojnosti. Proto ten apel na multikulturní či genderovou výchovu ve školách, mocensky a finančně podporovanou eurounijními institucemi, aby se položily základy pro úspěšnou emancipaci budoucích generací od údajných předsudků a sociokulturně podmíněných stereotypů našich předků.
Past relativismu
Vím, že je mezi námi ještě stále mnoho lidí, kterým je tato ideologie cizí. Mají pro to různé důvody. U někoho převládají argumenty, u jiných spíše jen instinktivní odpor k abstraktním představám salónních intelektuálů. Chtějí-li se ve svém odporu k hrozící diktatuře politické korektnosti alespoň na něčem sjednotit, bývá to zpravidla odkaz na svobodu slova a veřejného projevu. Takový postoj je pochopitelný, vždyť každý si přeje, aby svoje přesvědčení mohl bez obav z postihu sdílet s druhými. Chtějí-li vyznavači kolektivních práv menšin a rovnocenného přístupu k alternativním životním stylům zavřít svým oponentům zákonem či jinými prostředky ústa, je volání po svobodě slova a přesvědčení, obsažených v našem ústavním pořádku, zcela jistě oprávněné. Mohou-li jedni beztrestně propagovat homosexualismus či právo na potrat, musí mít stejné právo na veřejný prostor také ti, co mají homosexualitu či potrat za zlo.
Čtěte také:
CO JE TO POLITICKÁ KOREKTNOST?
Dělá problém Klausovi i Topolánkovi. Marxistická politická korektnost. Cikán, nebo Rom?
Ideologie politické korektnosti a západní civilizace
Jakou Západní civilizaci chceme zachránit před sebevraždou? Křesťanskou, osvícenskou, či postmoderní buzerantskou?
Obávám se však, že v dlouhodobém horizontu si v zápase o tradiční hodnoty a porážku ideologie politické korektnosti s odkazem na svobodu slova nevystačíme.
Stoupenci politické korektnosti a multikulturalismu se také rádi na svobodu odvolávají. Jejich boj za rovná práva všech alternativ k myšlenkám a postojům, označovaných za tradiční (konzervativní, křesťanské), plyne z přesvědčení, že neexistují univerzální měřítka dobra a zla. Musíme pokorně uznat, tvrdí, relativnost všech našich východisek a předpokladů. Všechny po staletí předávané postoje nejsou ničím víc než jen kulturně a sociálně podmíněné stereotypy. Změnou vnějších okolností dochází i ke změnám preferencí a pohledů na skutečnost. Tato dějinná proměnlivost se pak týká i samotných základů skutečnosti. Jen proto je možné s genderisty tvrdit, že rozdíly mezi mužem a ženou v rodině i v širší společnosti nejsou přirozené, ale společností vnucené. Jen ten, kdo všechny ustálené představy o tom, co je přirozené, důsledně relativizuje, je opravdu svobodný. A ten, kdo tvrdí, že dobro a zlo, pravda a omyl, mají univerzální a in potentia všemi sdílenou platnost, je nebezpečný fanatik a fundamentalista, pokládající základy nové Osvětimi.
Každý relativismus, tedy i tento, však v sobě skrývá nepřiznaný, a přitom pro smysluplnost zastávané pozice, fatální rozpor. Vylučují-li obecnou platnost jakéhokoli názoru, musí toto východisko vztáhnout i na sebe. Chtějí-li tedy postmoderně smýšlející aktivisté či politici vykázat z veřejného prostoru konzervativní či s tradiční křesťanskou morálkou spojované postoje, jednají tak v rozporu s vlastními principy. Na tuto jejich intelektuální nepoctivost je třeba důrazně a soustavně upozorňovat. Také proto, že tato jejich vnitřně rozporná ideologie má potenci vnést do společenského života pod pláštíkem radikální plurality mechanismy známé z totalitních režimů.
Argumentační potíže
Neděláme však podobnou chybu, voláme-li ve snaze po udržení tradičních hodnot v dnešním světě po rovném právu na svobodu slova? Odvolávat se na ústavní pravidla občanského soužití, obsahující právo na šíření vlastního přesvědčení, je jistě oprávněné, ovšem argumentačně zcela nedostatečné.
Liberální kritika politické korektnosti vykazuje argumentační manko z toho důvodu, že ze svobody činí nejvyšší lidský statek a přitom po státu požaduje, aby si uchovával hodnotovou neutralitu. Volá po společnosti nesjednocené přesvědčením o tom, co je dobré a co zlé. Dostává se tím do podobných argumentačních potíží jako postmoderní relativisté. Čím jiným než dobrem, zasluhujícím si ochranu státu, je svoboda, jíž má libertarián nade vše? Zde nám nepomohou sofistická rozlišení mezi dobrem toliko formálním a substantivním. Není-li svoboda dobrem ve vlastním slova smyslu, pak není rozumného důvodu ji preferovat před nesvobodou. Zároveň se tím ukazuje, že svoboda ve smyslu práva na morálně neodlišenou volbu je iluzí. Odmítáme-li připustit existenci na lidské svévoli nezávislého mravního řádu a z něj vyplývajících práv a povinností, nelze ani smysluplně hájit hodnotu svobody.
Argumentačně bezrozporná obhajoba svobody je možná jen tehdy, uznáme-li její meze, dané Stvořitelem. Kdo odmítá transcendentálně ukotvený mravní řád, implikující všeobecnou platnost a závaznost, řeže si pod sebou větev, z níž chce hodnotu svobody hájit.
Pro úspěšný zápas s mnohahlavým drakem totalitní ideologie, kterou nám pod praporem dosud netušených práv rozmanitých menšin vnucuje „nová levice“, u nás do velké míry soustředěná kolem Strany zelených, bude nezbytné, abychom si uvědomili, že nebojujeme jen o uhájení občanských svobod, ale o samotný zdravý rozum. Rozum, díky němuž poznáváme, že nám ty tzv. tradiční či konzervativní hodnoty nespadly jen tak z nebe. Ale co to povídám, vlastně spadly.
Newsletter CEP září 2011