Obrana před terorem není extremismus
Vražda nizozemského režiséra Thea Van Gogha a následné události v celém Holandsku otevřely oči nejen tamní liberální společnosti. I obyvatelé dalších zemí EU si uvědomili(také v souvislosti s jednáním o přistoupení Turecka), jaká rizika plynou z pokusů o začlenění muslimských přistěhovalců do civilizované Evropy. Nebezpečí spočívá hlavně v tom, že tito lidé žijí jinou kulturou a nestojí o splynutí ani s křesťanskou tradicí Evropy, ani s liberální společností. I když důvody jejich příchodu do Evropy mohou být ekonomické, muslimští duchovní je nejen nekompromisně drží u náboženských povinností, ale také v nich živí povědomí boje s nevěřícími (což jsou všichni neislámští Evropané). A vezme-li radikální muslim tento boj do svých rukou (jako vrah Van Gogha), islámské společenství ovládané svými duchovními je nakonec vždy na jeho straně.
Jak jinak si vzápětí po režisérově vraždě a víceméně varovné reakci šokovaných Nizozemců vysvětlit muslimské hrozby uřezávání hlav a vyhrožování, že země se stane terčem rozsáhlých teroristických akcí Al-Kajdy? Za připomenutí stojí, že reakcí spoluobčanů zavražděného nebylo zabití žádného muslima, ale (významem spíše sebeobranné) akce proti několika mešitám, které si nevyžádaly dokonce ani jedno zranění.
V komentáři českého deníku označeném jako stanovisko listu, jsme se však mohli dočíst, že „ani kvůli jedné, ale ani stovce vražd“ nelze zavřít mešity a zakázat lidem modlit se k Alláhu. Prosím, modlit se jistě může každý ke komu chce, ale to neznamená, že ve svobodné společnosti není možné izolovat ohniska násilí a teroru, jimiž jak víme např. z Iráku, mohou být právě muslimské náboženské stavby. Právě v nich teroristé pod rouškou náboženské svobody s oblibou vyhledávají azyl a skladují zbraně, a odtud se také (často tajně) šíří ideologie boje s „nevěřícími“. Do amsterodamské mešity al-Tawhíd docházel na modlitby i terorista, který do Van Gogha vyprázdnil zásobník revolveru.
Patří k nemocem české žurnalistiky, že v ní dostávají slovo autoři, kteří prosazují „práva“ kdekterého zločince bez zohlednění základních etických principů. Je to patrné z kladení teroristů, i těch, kteří chtějí zemi před terorem bránit, na stejnou úroveň a z označování bránících se za „extremisty“ či „rasistické skupiny“. Jsem přesvědčen, že většina našich občanů, kteří nemají profesní přístup do sdělovacích prostředků, velmi dobře rozeznává obranu a útok, rozeznává, kdo je ohrožen a kdo se brání. Tyto rozdíly by měly být důležité i pro novináře, protože teroristický útok je zločin, kdežto obrana před ním je povinnost a čest.
Jiří Karas, KDU-ČSL