Klaus: Podpisem Lisabonské smlouvy jsem se dost provinil. Další nepodepíšu
Evropská integrace bez iluzí
Nad knihou prezidenta Václava Klause
Evropská integrace bez iluzí je po delší době novou knihou prezidenta Václava Klause. Nevznikla jako sborník už vydaných článků, esejí či rozhovorů, ale jako nový souvislý text. Naposledy tak prezident představil před dvěma lety knihu Kde začíná zítřek (ta byla ale spíše bilanční) a ještě předtím (v roce 2007) knihu Modrá, nikoli zelená planeta.
S tou má ostatně mnoho společného: tak jako je Modrá, nikoli zelená planeta shrnutím prezidentových názorů na globální oteplování, je poslední kniha vyjádřením prezidentových postojů k dění v Evropské unii, s přesahem do tématiky globální vlády. Obě knihy jsou určeny kromě domácí veřejnosti i veřejnosti světové. Obě jsou překládány do cizích jazyků (první už vyšla asi v 16 překladech, cizojazyčné překlady té současné se už připravují). I to svědčí o tom, jaký význam prezident knize přisuzuje. Obě jsou totiž poselstvím, vzkazem, politickou proklamací určenou pro světové publikum.
Čtěte také:
Klaus: Havel je levičák a Evropu chtěl sjednotit už Hitler. Další smlouvu Bruselu nepodepíšu
Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu
Pane prezidente, podnikněte prosím kroky k vystoupení České republiky z EU
Analýza: Vystoupení z EU by přineslo České republice prosperitu
Otevřený dopis prezidentu republiky ohledně jeho ratifikace Lisabonské smlouvy
Třebaže kniha (autor ji označuje jako filipiku) obsahuje některé poznámky (a celou jednu podkapitolu) mající význam jen pro české čtenáře a týkající se české domácí politiky, je především - alespoň já ji tak čtu - vzkazem ven. A to i přesto, že ani současná krize - jakkoli dává prezidentovi v jeho dřívějších názorech zapravdu - z něj asi neučiní oblíbeného autora Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Ostatně prezident sám připouští, že spíše popisuje současný stav, než že by nabízel řešení - protože na ta není tázán. Že ale řešení má, je jasné z několika poznámek - když například oprašuje svoji představu Organizace evropských států (OES) (kteroužto už ve Festschriftu připomněl William Niskanen) nebo když říká, že by raději jednorázově a proti všem pravidlům pomohl Řecku z dluhů, jen aby nebyl důvod vytvářet pod záminkou krize nové mechanismy, které integraci ve skutečnosti prohlubují. Kniha tak působí dojmem, jako by si autor řešení skutečně nechával pro sebe a čekal, až k jejich předložení bude vyzván. Jako by byla spíše předmluvou, prvním dílem...
Evropská integrace bez iluzí je kniha nadčasová. Nekritizuje konkrétní návrhy dvojice Merkelová-Sarkozy, ale snaží se poukázat na hlubší podstatu celého problému - ani dluhová krize není podle prezidenta tím hlavním; špatný je podle něj celý padesátiletý vývoj Evropy a nápravu vidí v odbourání všeho toho, co se za tu dobu stalo. To je svým způsobem nový pohled, protože doposud prezident volal po Evropě před Maastrichtem, kdežto nyní jde v odsudku EU ještě dále. Ne žádná dílčí úprava či kosmetická změna, ale hluboká transformace a návrat na počátek, kde se stala chyba - zpět k národním státům.
V první kapitole prezident podává stručný exkurz do historie evropské integrace. Kritizuje fakt, že se tvůrcům konceptu evropského sjednocení podařilo vyvolat v lidech strach z národních států, když dali rovnítko mezi nacionalismus a hitlerovský režim. Připouští také (dá se prý dokázat), že otcové-zakladatelé chápali projekt EU od počátku jako politický projekt a původní ekonomická spolupráce pro ně byla jen taktickým mezikrokem („Lidé Evropy musí být vedeni k superstátu, aniž by tušili, co se s nimi děje," cituje například slova Jeana Monneta z roku 1952). Prezident si všímá i alternativních organizací jako ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), kam byla naše země na počátku 90. let lákána, ale která z jeho pohledu přestala být alternativou ve chvíli, kdy z ní Velká Británie přestoupila do EHS.
Prezident často cituje sám sebe, ale má to své opodstatnění - je dobré vidět a znovu si připomenout, že to, co říkal před deseti lety, odpovídá i dnešní realitě a že na jeho tehdejších slovech není potřeba nic měnit. Je to doklad prozíravosti politika, doklad správnosti jeho úsudků. A pro evropské publikum je takováto sebeprezentace důležitá ještě více, protože Klausovy starší názory za hranicemi neznají tak podrobně, není proto na škodu jejich nadčasovost přiblížit.
Václav Klaus se dostává až k tématu Lisabonské smlouvy (byť připouští, že s překotným vývojem po řecké krizi je tato jen dva roky stará událost už dnes spíše jakási „prehistorie") a dotýká se i vlastního postoje, který vysvětluje s určitou mírou kajícnosti. Bylo by možné osamoceně stát na svém, ale žádný politický význam by to nemělo, říká. „Asi bych byl ,vytěsněn' mimo politické spektrum a jeden hlas vzdoru by v Evropě utichl," namítá. Jako by prezident po potupném a vnuceném podpisu a poté, co se věnoval raději jiným tématům (řka, že k EU už nemá co dodat), opět vyrážel do boje za Evropu a při té příležitosti cítil povinnost vysvětlit i ty své kroky, kterými mohl některé své příznivce rozladit:
„Možná se mýlím, a proto respektuji a beru vážně názory mnoha zklamaných u nás i v zahraničí, kteří mne po podpisu masově kontaktovali," říká v reakci na své vlastní předchozí tvrzení, že neměl na vybranou. „Někteří to dokonce přirovnávali k chování prezidenta Beneše v roce 1938 a 1948, ale já jsem ani neodletěl do Anglie, ani jsem neabdikoval," brání se hlava státu. Souhlasí ale například se svým tajemníkem Ladislavem Jaklem, že „měl" Lisabonské smlouvě čelit tvrději a více zkoušet blokovat ratifikaci, i když zároveň připouští, že ani ten prohraný boj nakonec nebyl zbytečný a marný.
Později se k tématu ještě jednou vrací, když ubezpečuje, že nebude ratifikovat žádnou smlouvu, která by český rozpočet podřizovala Bruselu: „Já to v žádném případě dělat nebudu a za zbytek svého prezidentování žádnou takovou smlouvu nepodepíšu. Už jsem se dost provinil podpisem Lisabonské smlouvy," píše překvapivě.
V druhé kapitole zdůrazňuje, co už řekl mnohokrát předtím - že současný stav je jen mezistupněm k evropské fiskální unii, což se zdá být opět trefnou prognózou, protože jen pár dnů po představení této knihy ohlásila Angela Merkelová, že fiskální unie je na spadnutí a na summitu v Bruselu ve dnech 8.-9. prosince ji skutečně s francouzským prezidentem v hrubých obrysech vyjednala. Dá se s tím něco dělat? ptá se prezident. A zároveň si záporně odpovídá - v Evropě už politika jako taková neprobíhá, zevnitř bruselských institucí změna určitě nepřijde, musela by přijít od nějakého velkého národního státu, ale od Španělska, Francie a Itálie ji neočekává a ani v Německu a Velké Británii nevidí politiky, kteří by něco takového chtěli dělat. „Malé země na to sílu nemají, i kdyby se tam takoví politikové náhodou našli," podotýká.
Prezident předvídá, že současný kritický stav může ještě nějakou dobu pokračovat, i když za cenu stagnace a ekonomického opožďování se za zbytkem světa. Obává se ale zároveň, že by mohl přijít i nečekaný náraz - „daný rozpadem elementární společenské koheze jednotlivých evropských zemí díky multikulturní apoteóze všeho menšinového". V tom vidí výbušný potenciál daleko ničivějšího charakteru než při postupném ekonomickém rozkladu. Odtud se dostává k důrazu na konzervativní hodnoty, za jejichž opuštěním vidí příčiny současného stavu.
Autor se dále zabývá Řeckem, i když z něj nedělá hlavního viníka krize. Správně poznamenává, že zodpovědnost za ni nesou vedle Řeků i ti, kteří jim půjčovali a kteří se celou dobu tvářili, že je vše v nejlepším pořádku (jako například ratingové agentury, které do poslední chvíle Řecko slušně bodovaly). Řecko je pouze nejzřetelnějším příkladem obecnějšího problému, kterého se prezident dotýká ve třetí kapitole. V ní se věnuje kritice myšlenky společné evropské měny a kritizuje i návrhy na fiskální unii, protože státní rozpočet je podle něj základem vládnutí a není možné se ho vzdát, aniž by se země vzdala vlastní suverenity. Rezolutně také odmítá, že by kdy souhlasil s jakoukoli smlouvou, která by fiskální unii zaváděla (viz citát výše).
Jako řešení, které by mohlo oddálit (ale asi ne zabránit) vzniku takové fiskální unie, prezident vidí jednorázové splacení dluhů chronicky deficitních zemí (zeměmi, které nesou odpovědnost za to, že takové přizvaly do eurozóny), opuštění eurozóny, případně radikální systémovou kůru podobnou české postkomunistické transformaci.
Čtvrtá kapitola rozvíjí prezidentovy myšlenky o nebezpečí světové vlády a o omylu (či spíše zlém úmyslu) těch, kteří usilují o denacionalizaci Evropy. Připomněl svůj projev z 28. října 2010 a cituje i další autory, kteří o globálním vládnutí píší kriticky - například Johna Fonteho (k jehož nedávno vydané knize napsal předmluvu) či Johna O´ Sullivana. Na mnohé další se pak odvolává, když dokládá potřebnost národů a polemizuje s těmi, kteří by chtěli státy zrušit. Kdo čekal, až prezident uvede nějaký další příspěvek k tématu globálního vládnutí, zde ho najde.
Vzkazem domů je i další prezidentův exkurz, tentokráte do vod domácí politiky, kde si Václav Klaus všímá toho, zda v České republice existuje politická síla, která by výše popsané teze dokázala spolehlivě obhajovat. ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL jsou proevropské strany, další menší eurorealistické subjekty (kromě Svobodných) zase nejsou přesvědčivě pravicové (například Suverenita). KSČM je proti EU proto, že jí připadá ještě málo levicová. Prezident účtuje i se zelenými, které označuje za „radikálně levicovou stranu", která u nás „sehrává roli příslovečné páté kolony". ODS si její zakladatel nechal nakonec - rozlišuje ODS starou, která kdysi byla jedinou relevantní politickou stranou, jež svou kritiku integrace stavěla na ideových základech, a ODS topolánkovskou, která k jeho zklamání prorostla s bruselským prostředím (a všímá si jevu, kdy politici doma používají vůči Unii silnou rétoriku, ale v cizině jejich odhodlání bojovat za národní zájmy rychle vyprchává). Tento posun byl nejvíce patrný v době českého předsednictví EU. Prezident také vysvětluje, proč jsou levicoví voliči ve vztahu k EU tradičně více skeptičtí než voliči od středu doprava. Václav Klaus dochází k závěru, že čeští politici napříč politickým spektrem nehájí české zájmy v EU a žádná změna na dohled není.
V poslední kapitole prezident předvídá následující vývoj. Už nyní je zřejmé, že celá příští dekáda bude - pohledem ekonomů - „ztracené desetiletí". Bezbolestné východisko prý neexistuje. Jediný způsob, jak hrozící rozvrat zmírnit, je provést změnu v Evropě řízeně, protože spontánní změna by se neobešla bez konfliktů a její náklady by byly také mnohem vyšší. Václav Klaus se vyslovuje pro obdobu české transformace - jen v evopském měřítku. Tuto myšlenku už známe z jeho rozhovoru se Stevem Forbesem.
Evropská unie může přežít jedině tehdy, když opustí utopické představy o sjednoceném kontinentu a vrátí se k původní koncepci spolupráce členských zemí. Pokusy naordinovat celému světu jednotné řízení, jednu vizi, světovou či evropskou vládu, totiž nevyhnutelně krachují, píše Václav Klaus v závěru své filipiky.
Co když je ale už na změnu pozdě? přemýšlí zároveň. Co když nastolit alternativní politický projekt dříve, než se Evropa propadne do chaosu, který ale „druhé straně" nevadí, se nestihne? ptá se.
Těmito závěrečnými větami se dostáváme možná k nejzajímavějším pasážím knihy. Tou druhou stranou totiž prezident označuje (slovy Johna Fonteho) „transnacionální progresivismus", který vnímá jako protiklad k liberální demokracii. Jeho projevem jsou právě Evropská unie a globální vládnutí.
Mezi řádky tak můžeme číst, že případný rozpad EU v její nynější podobě (který by vůbec nebyl bezbolestný) by pro některé kruhy překvapivě nebyl neštěstím a fiaskem („vzniklý chaos by jim nevadil," píše prezident). To je zajímavá myšlenka: že by chaotický rozpad EU ty samé elity, jichž je EU výtvorem, v podstatě vítaly? Co to znamená?
Mělo by to logiku jedině tehdy, kdyby byl takový chaos zároveň příležitostí k něčemu novému. To už Václav Klaus neříká, ale můžeme si to domýšlet.
Jeho boj za Evropu a její návrat k národním státům by tak nemusel být jen bojem proti EU, ale i obranou před chystanou globální vládou, jejímž je Evropská unie předstupněm. A to předstupněm jak ve fázi své předstírané jednoty, které jsme byli až doposud svědky, tak - možná ještě účinněji - i ve fázi nastupujícího chaosu a případného blížícího se rozpadu.
Revue Politika 12/2011