Pravda o Havlovi musí zvítězit nad lží. Škodil naší zemi a měl na rukou krev
Václav Havel už není. Často jsem ho kritizovával ve svých textech, naposledy v tom, který vyšel den před jeho smrtí. Jeho odchod mne zaskočil, přiznávám. Přiznávám zároveň, že jeho odchodu nelituji - jsem přesvědčen, že naší zemi způsobil více špatného, než dobrého. Mýty, které se kolem něho vytvořily už za jeho života, hrozí ale nyní přerůst v ještě bájnější mýty. I proto by polemika o Havlově přínosech / škodách českému národu měla pokračovat i po jeho skonu. Tedy přesněji, jelikož se dosud žádná nekonala, měla by už konečně začít.
Nemám potřebu vyslovovat se k osobě exprezidenta Havla za každou cenu. Napsal jsem o něm několik článků a minimálně dvakrát jsem se pokusil své výtky vůči němu shrnout do nějakého ucelenějšího a strukturovanějšího textu. Nepotřebuji k němu nic dodávat ani argumenty v něm obsažené opakovat. Přesto nemohu mlčet. Vadí mi pokrytectví, se kterým se o Václavu Havlovi mluví ještě nekritičtěji, než když žil.
Vadí mi novinářská hysterie, televizní Události (v den smrti) jen a pouze o Havlovi (jakoby byl středobodem vesmíru), moderátoři v černém, Havel probíraný i ve sportovních zprávách, noviny s černými titulními stránkami, květiny plující do Německa, návrh na přejmenování letiště, katolický pohřeb a mše, i když Havel vůbec nebyl katolíkem (jak správně poznamenal Petr Uhl). Ve výčtu nevkusného zbožšťování obyčejného člověka by se dalo jistě pokračovat, protože nebere konce ani v těchto dnech - naštěstí jsem se ale snažil mediálnímu pojednání Havlova "odcházení" vyhýbat, takže mne možná ty nejvíce kýčovité obrazy minuly. Ale i to, co jsem zaslechl a viděl (protože tomu nešlo uniknout), stačilo, aby člověk pochopil, že Havel mrtvý bude pro určité kruhy ještě větší modlou a pro určité kruhy ještě silnějším nástrojem propagandy, než Havel živý.
K tématu:
Opilec Václav Havel – svědek vypraví o bývalém prezidentovi
Ctirad Mašín: Havlova éra byla zhoubnější pro duši národa než řádění Stalinova kata Gottwalda
Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku
Tajemné restituce Václava Havla
Občan Havel: Největší škůdce polistopadového vývoje
Jistě, je to prvně v novodobé historii, kdy republice zemřel prezident a proto byli všichni (novináři, politici, ústavní činitelé i obyčejní občané) v neznámé situaci, se kterou jsme dosud neměli zkušenosti. I v takových chvílích bychom ale neměli ztrácet soudnost.
Rozumím i tomu, že pro část veřejnosti byl Havel hrdinou a že bylo třeba zachovat jistou míru důstojnosti nejen s ohledem na rodinu, ale právě i s ohledem na tu část populace, která v danou chvíli cítila velký smutek. Je proto správné, že ti, kteří s Havlem nesouhlasili, byli v týdnu po Havlově skonu solidární s těmi, kteří ho zbožňovali. Neměli bychom si ale nechat vnutit toto "mlčení z piety" navždy.
Realita uplynulých dní byla často taková, že ačkoli jsme popřáli soustrast pravdolásce, ta i přes své slzy dokázala Havlovu smrt využít k další velké sebeprezentaci, k upevnění kultu osobnosti a k novému zavilému poštěkávání na Hrad. Skrze neskutečně propagandistickou rozlučkovou kampaň v médiích, která nezůstala v ničem pozadu za tou, která paralelně probíhala i v Korejské lidově-demokratické republice, se umocnil dojem, že kritizovat Havla je neslušné. S tím ale nemohu souhlasit.
Není přece normální, aby jen jedna část národa dostala prostor v médiích a pokračovala v upevňování legendy, zatímco Havlovi kritici jsou vytěsňováni ze společenské debaty.
Není normální, aby se - i přes české pořekadlo "o mrtvých jen dobře" - ve všech sdělovacích prostředcích pěly pouze oslavné ódy, aniž by se zmínily i temné okamžiky Havlova života a Havlovy nepolitiky-politiky.
Není normální, aby se z už beztak těžko kritizovatelné ikony, kterou byl Havel v očích vlastníků a zaměstnanců médií (ne tak už v očích obyčejných lidí) za jeho života, stal ještě více nedotknutelný symbol v době po jeho smrti.
Není zkrátka normální, aby mu bylo rázem prominuto vše, čím českému (a nejen českému) národu ublížil - prostě jen proto, že zemřel. Krev na rukou jen tak zmizet nemůže.
Jsem dalek toho, abych Havlovi upíral i to dobré, čím se zřejmě do dějin zapíše. Ale záleží mi na tom, aby o něm bylo vysloveno i ono "B", které jsme za posledních dvaadvacet let nemohli ve veřejném prostoru slýchat.
Jsem přesvědčen, že si mohu dovolit Václava Havla kritizovat, protože jsem tak činil už za jeho života. Netancuji na Havlově hrobě, jen opakuji to, co jsem už napsal dříve. A co je nyní potřeba říkat ještě o něco naléhavěji, protože existuje vážné nebezpečí, že Václav Havel bude postaven na piedestal s cedulkou "kritizovat zakázáno". Takto vznikají falešné mýty a falešné legendy novodobé české historie.
Nedokázali-li jsme se vypořádat s falešným mýtem obklopujícím prezidenta Masaryka a přijali-li jsme nekriticky obraz, který o něm byl vytvořen už v první republice (stejnou skupinou, která později vyrobila obraz Václava Havla a nyní se tento obraz snaží dokonce umístit za bezpečnostní sklo s alarmem), máme příležitost alespoň nyní. Příležitost hledat pravdu. Bude to pravda nejen o Václavu Havlovi, ale i o nás samotných.
To, co jako národ opravdu bytostně potřebujeme (a čeho jsme dosud nebyli schopni), je pohlédnout této pravdě do očí, i když je nepříjemná. Přiznat si, že jsem byli klamáni. Pídit se po tom, jak to bylo s rokem 1989, kde se Havel vzal, komu sloužil, proč byly plakáty s jeho jménem (Havel na Hrad) natištěny na americkém papíře a vylepeny po Praze v době, kdy drtivá většina Čechoslováků Havla vůbec neznala. Otázek, otazníků, nezmapovaných okamžiků a záhad kolem něho je tolik, že bychom měli s hledáním pravdy začít už nyní, protože Havlova generace a generace jeho spolupracovníků pomalu odchází a hrozí vzít si s sebou své tajemství.
Havlova smrt by pro nás proto měla být výzvou a příležitostí k procitnutí z naivity. Okamžikem, od kterého se konečně odvážíme zkoumat svoji nedávnou historii - o to rozhodněji, že jsme to dosud nečinili. Měla by být momentem, od kterého se kriticky otevřou všechna možná témata spojená s tehdejším předáním moci a s protagonisty tohoto předání.
Tato výzva je o to naléhavější v roce, ve kterém bude Česká republika zřejmě vystavena ještě větším útokům na svou suverenitu, než tomu bylo dosud. Čelit jim budeme moci ale jen tehdy, pokud nebudeme žít v iluzích a ve lži o sobě samých. Pravda osvobozuje a jen vnitřně osvobozený národ může přežít současné i chystané úklady globalistů.
Nebyl to ostatně Havel, kdo říkal, že máme žít v pravdě a že pravda musí zvítězit?
Pojďme těmto frázím vrátit jejich skutečný obsah a smysl.