Vraťme se k mezivládní Evropě
Evropská ekonomika stagnuje, i když rok 2006 asi bude rokem nejrychlejšího ekonomického růstu v tomto desetiletí. V každém případě je jasné, že tempo ekonomického růstu v Evropě je dlouhodobě daleko pomalejší než ve všech dalších relevantních částech světa. Za posledních šest let rostla Evropa průměrně jen o 1,3 %, v problémech se již patnáct let topící Japonsko o 2,7 %, USA o 3,5 %, a to radši neuvádím data o Asii. Současně platí to, že je v této dekádě růst Evropy pomalejší než v kterékoliv jiné dekádě od konce druhé světové války. I to je relevantní.
Není to ani náhodné, ani pouze dočasné. Odráží to velmi nízké potenciální (dlouhodobě únosné a nabídkovou stranou ekonomiky vymezené) tempo růstu, zejména ve „staré“ Evropě. Téměř absurdním výsledkem je to, že skutečný růst v Evropě v letošním roce pravděpodobně onu potenciální míru růstu předstihne, což bude znamenat různé tlaky, napětí, dílčí nerovnováhy a v každém případě rostoucí inflaci. To povede k tomu, že se v roce 2007 ekonomický růst opět zpomalí.
Tento stav věcí je způsoben systémovými defekty evropské ekonomiky (a společnosti).Tak to, bohužel, téměř nikdo nahlas neříká a evropští politikové to tak nevidí. Nedávný summit EU v Bruselu, kterého jsem se zúčastnil, toto nevidění demonstroval více než jasně. Evropské „soziale Marktwirtschaft“, neboli přeregulovaný, a proto neúplně funkční trh a k pracovnímu výkonu nemotivující sociální systém, je stále nedotknutelný. Zpochybnit ho je politicky nekorektní. Když jsem na tomto summitu v rámci večerní diskuse o imigraci zdůraznil souvislost masové imigrace s existujícím evropským sociálním systémem, prezident Chirac řekl, že určitě chci do Evropy vrátit chudobu. K tomu snad není třeba nic dodávat.
Mne osobně to nesmírně frustruje. Připomíná mi to éru, kdy chtěl Leonid Brežněv spasit komunismus tzv. vědeckotechnickou revolucí jako náhražkou nezbytné systémové změny. Operování s pojmy jako je informační či znalostní ekonomika, téměř povinné zvyšování počtu vysokoškoláků v každé evropské zemi a hlavně na bruselském summitu schválený projekt Evropského technologického institutu patří do stejné kategorie.
Specifickou roli v současných evropských ekonomických trápeních hraje evropská společná měna. Musím trvat na tom, že euro je částí evropského problému, nikoliv částí řešení tohoto problému. Jeho existence zvýšila rigiditu, do evropské ekonomiky přidala nové nevhodné parametry a tím pro řadu členských zemí vytvořila nemalé problémy. Náklady společné měny v „neoptimální měnové zóně“ (tento termín používám opatrně, protože vedle mne sedí člověk, který v roce 1961 s tímto konceptem prvně přišel – Robert Mundell) jsou evidentně větší než efekty, které přináší. Vedle společné měny by bylo potřebné zmínit spoustu dalších příkladů nenutné a neproduktivní harmonizace různých ekonomických, ale i neekonomických parametrů a „standardů“, které Evropu také sužují, ale společná měna je určitě nejvýznamnější.
Politická strana věci se zdá být jednodušší, resp. jednodušší by byla, kdyby byly respektovány výsledky loňských referend o Evropské ústavě ve Francii a Holandsku a kdyby byly tyto výsledky interpretovány jako vítězství rozumu a racionálního uvažování nad utopickým a proto chybným supranacionálním projektem obsaženým v evropské ústavě a opakovaně navrhovaným a prosazovaným evropskými politickými a intelektuálními elitami.
Evropa má před sebou dvě možné budoucnosti. Jednou budoucností je pokračování v tomto neúspěšném integracionistickém projektu, který byl uskutečňován v posledních dvou desetiletích cestou plíživé unifikace kontinentu (aniž by si toho byla evropská veřejnost výslovně vědoma) nebo cestou vědomě schválené akcelerace evropského unifikačního procesu (což byl případ zatím odmítnuté Evropské ústavy).
Druhou budoucností je návrat k staré, dobré intergovernmentální Evropě, v níž státy opět budou základními entitami, v nichž se uskutečňuje politická demokracie a v nichž probíhá nevyhnutelné administrování veřejného života. Měli bychom vycházet z toho, že stát je základem (teď nediskutuji nesporně existující vnitrostátní problémy libovolného typu) a že všechno, co je nad státem, je přídavkem, dodatkem, něčím navíc, něčím extra. Opačně to v žádném případě neplatí. Nadstátní není a nesmí být základem.
Evropské instituce a různé politiky jsou užitečné a smysluplné pouze v jedné oblasti– v řešení těch celokontinentálních externalit, které mimo jakoukoli pochybnost existují. Přítomní ekonomové koncept externalit velmi dobře chápou, ví, že existují, ale ví i to, že v reálném světě externality (nad „internalitami“) nedominují. Výrok o dominanci externalit by ekonomové nikdy neudělali, ale dělají ho neekonomové, dělají ho environmentalisté všech druhů a dělají ho i evropští integracionisté (kterým já říkám evropeisté).
Buď se v Evropě najde nová skupina politických lídrů, kteří budou schopni formulovat alternativní vizi naší budoucnosti, nebo bude pokračovat naše dnešní přešlapování na místě, které ve skutečnosti není přešlapováním na místě, ale plíživým putováním po trase vytyčené – evropskou agendu dnes dominujícími – evropeisty. Naším úkolem je jít cestou první, ale mám strach, že budeme i nadále putovat po té druhé.
Český překlad tezí vystoupení na 4. výroční konferenci o globálních měnových a finančních otázkách, Santa Colomba, Siena, Itálie, 8. července 2006
Václav Klaus, Newsletter CEPu, červenec 2006