Ave, mystificator! Aneb sedm mýtů Jakuba Patočky o politice USA
Šéfredaktor Literárek Jakub Patočka uveřejnil v Mf Dnes (11. srpna) článek s hrdinným titulkem: „Nenechme si od Bushe nic vnutit“. Chápejte, Patočka je chlapák, on si od Bushe nic vnutit nenechá, to ať vás ani nenapadne; on má jen trochu obavu o nás - nás zbabělé, slabé, měkké, poddajné a slaboduché, kterým v důsledku těchto našich negativních vlastností a charakterových vad hrozí -, že si od Bushe něco vnutit necháme. Naštěstí nám na bílém koni a s vytaseným kordem v ruce přicválal pomoci udatný rek Patočka, aby nás před zlým, sedmihlavým drakem-Bushem ochránil. Buďme mu za to vděčni. Trochu nás jen může – v tom našem převelikém vděku – konsternovat a deprimovat, že Patočka jaksi mystifikuje a fabuluje.
Mýtus č. 1: Patočka dává do protikladu Ameriku proti jednotné Evropské unii, jež současnou americkou zahraniční politiku odmítá. To je však chiméra. Žádná jednotná zahraniční a obranná politika Evropské unie neexistuje. A po odmítnutí návrhu evropské ústavní smlouvy loni ve Francii a v Nizozemí nijak brzo ani nebude.
Realitou je, že Evropa, včetně EU, je ve svém pohledu na americkou zahraniční politiku rozštěpena. Jsou země, které s ní souhlasí a jsou země, které s ní nesouhlasí. Jsou dokonce země, které jsou politicky rozštěpeny uvnitř. Do té první kategorie patří např. Británie a Polsko, které s americkou zahraniční politikou souhlasí bez ohledu na to, zda je u moci jejich levice či pravice; ale i Francie a Belgie, které s ní nesouhlasí nikdy, ať už je u moci kdokoli. Do té druhé kategorie zemí politicky vnitřně rozdělených patří např. Španělsko, Itálie, Německo či Česká republika.
Mýtus č. 2: Patočka píše: „Země, jež dlouhodobě popohánějí vpřed evropské sjednocování, mají samy koncepční představu o mezinárodní bezpečnosti, vycházející z odstraňování příčin konfliktů a z důsledné mezinárodní spolupráce.“ – No, tu právě nemají. Neexistuje žádná jednotná zahraničně-politická a bezpečnostní koncepce, kterou by sdíleli zároveň Aznar i Zapatero, Berlusconi i Prodi, Merkelová i Schröder. Právě v otázce na to, jak odstraňovat příčiny konfliktů a s kým mezinárodně spolupracovat, se názory liší nejvíce: jeden přístup je aktivní a chce problémy řešit preventivně, druhý je pasivní a chce je řešit reaktivně. Jeden si pod řešením představuje odstranění teroristů a zastrašení států je podporujících, druhý si pod řešením představuje jejich appeasement a uplácení. Ukažme si to na příkladu současného konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem. Ten přístup první považuje za příčinu konfliktu Hizballáh a proto chce na jeho odstranění mezinárodně spolupracovat s Izraelem. Ten přístup druhý považuje za příčinu konfliktu Izrael i Hizballáh a proto chce mezinárodně spolupracovat na tlaku vůči Izraeli a štědrých finančních dávkách pro Hizballáh. Jednotný názor v Evropě prostě neexistuje.
Mýtus č. 3: Tato Patočkova mýtická, údajná koncepce údajně jednotné Evropské unie „…byla nejméně od prezidenta Wilsona vlastní rovněž Spojeným státům a kterou ve jménu jednostranného uplatňování síly opustila až nynější vláda George Bushe jr.“ – Nikoli, jak jsme viděli, ten spor není o tom, zda USA mají svou sílu uplatňovat jednostranně (nemají a ani tak nečiní, uplatňují ji ve spolupráci se spojenci), ale ten spor je tom, které země a které politické strany v Evropě s USA souhlasí, a které nikoli. A viděli jsme, že Evropská unie i jednotlivé země jsou v této věci hluboce rozděleny. Patočka fabuluje, když tvrdí, že tento stav je nějak nový, související s vládou George W. Bushe. Ve skutečnosti je tento stav velmi starý, sahající až ke konci druhé světové války. Např. před 20-25 lety byla západní Evropa zásadně a těžce rozdělena v otázce, zda má na svém území rozmístit americké rakety středního doletu Pershing 2, jež měly kompenzovat již předtím rozmístěné sovětské rakety SS-20. Nakonec se většina západoevropských vlád rozhodla pro jejich rozmístění, a pro nebyli jen konzervativci Thatcherová, Kohl, Lubbers, Schlueter, Andreotti, ale i velký západoněmecký socialista (byť z pravého křídla SPD), kancléř Helmut Schmidt.
Mýty č. 4-5: Patočka dále píše: „Ke krátkozraké politice ultrakonzervativních kruhů, které nyní Spojeným státům vládnou, patří i snaha jednotné postoje evropské politiky oslabovat, dělit Evropu na tzv. starou a novou, stručně řečeno neumožnit, aby Evropa mluvila v zahraniční a bezpečnostní politice jednotným hlasem.“ – V tomto jednom souvětí byl Patočka schopen uvést rovnou nepravdivé mýty dva. Zaprvé, americká vláda není v žádném smyslu ultrakonzervativní a v mnoha ohledech je vyloženě anti-konzervativní. Pokud jde o politiku domácí, státní výdaje např. na školství a zdravotnictví, je současná Bushova vláda druhou nejlevicovější v amerických dějinách (hned po vládě Lyndona Johnsona). A pokud jde o politiku zahraniční, představu šíření demokracie ve světě nikdy nikde žádní konzervativci nesdíleli (mnozí z nich nesdíleli ani představu přílišného šíření demokracie doma); je to představa veskrze levicová. Zahraniční politika Bushe je konzervativní jen v tom, že hodlá asertivně používat západní vojenskou sílu na obranu západní společnosti proti teroristům a je podporujícím režimům; tato politika je však označovaná za konzervativní a nikoli prostě za normální, jakou ve skutečnosti je, jen proto, že současná levice již od 60. let nenávidí západní společnost, považuje ji naopak za zdroj všeho zla ve světě a tudíž za žádnou cenu nechce použít ozbrojenou moc na její ochranu. Či proti jejím nepřátelům. S těmi totiž sympatizuje. A zadruhé, to nikoli vláda Spojených států rozděluje Evropu, to Evropa je rozdělena sama. USA jsou daleko od toho, aby Evropě bránily mluvit v zahraniční a bezpečnostní politice jedním hlasem – to si naopak přejí a podporují to již od roku 1945, neboť chtějí mít partnera, který se již konečně bude o svou bezpečnost starat sám, bude na ní vydávat smysluplné částky a nebude se nadále nést na zádech USA, které nesou břemeno bezpečnosti jak své, tak i evropské. Jednotná obranná a zahraniční politika Evropy – toť nedosažitelný sladký sen USA, nikoli jejich noční můra.
Mýtus č. 6: „Debata o raketové základně /je/ …otázkou, zda klademe loajalitu vůči Spojeným státům nad loajalitu vůči EU.“ – Přesně takto ta otázka právě nestojí. To je naprosté Patočkovo pokřivení reality. My nemáme na výběr mezi loajalitou vůči EU a loajalitou vůči USA. My jsme (v) EU a nejsme (v) USA! Jsme členy EU, EU – to jsme my, ale EU je organizace politicko-ekonomická, nikoli vojenská a obranná! EU s naší bezpečností a obranou nemá a dlouho ano nebude mít nic společného! USA jsou naopak našim hlavním obranným a bezpečnostním partnerem a spojencem. Patočka mystifikuje stejně, jako kdyby v situaci epidemie chřipky o člověku, který chce zajít za lékařem po antibiotika, prohlásil: „Musí si vybrat, zda klade loajalitou vůči lékaři nad loajalitu vůči členům vlastní rodiny.“ Co si o tak zmateném výroku jen pomyslet? A co o jeho zmateném autorovi? Samozřejmě, že člověk je loajálnější vůči členům své rodiny, ale proti nemoci mu jeho dítě či babička nepomůžou, lékař však ano… Chtít ale od Patočky logikou…
,br>
Mýtus č. 7: „Ostatně česká zahraniční politika by /měla/ …trvat na tom, že jakékoli nadnárodní či zahraniční vojenské projekty se na našem území mohou uskutečnit pouze v rámci koordinovaného postupu uvnitř Unie.“ – Ano Jakube, asi tak, jako by měla trvat na tom, že jakékoli nadnárodní či zahraniční vojenské projekty se na našem území mohou uskutečnit pouze v rámci koordinovaného postupu uvnitř OSN, UNESCO, či sdružení „Symfonické orchestry všech zemí, spojte se!“ Jim do toho totiž „hodně“ je a taky nám mohou „hodně“ pomoct!
Vtírá se myšlenka jediná: není na tak zarputilé a urputné snaze, aby města naše a našich spojenců byla vůči případnému raketovému útoku totálně a naprosto bezbranná, něco zásadně, hluboce a patologicky perversního?
www.obcinst.cz