O islamofašismu a cenzuře
"Výraz »islamofašismus« zavedl ve Francii marxista Maxine Rodinson při popisu íránské revoluce z roku 1978, Rodinson označoval za fašistické každé hnutí, s nímž nesouhlasil. Buďme mu však vděční za slovo, jež umožňuje lidem na levici odsuzovat našeho společného nepřítele.
Jiní Francouzi, jako Michel Foucault, vítali totiž onu revoluci jako zábavnou hrozbu zájmům Západu. Až dnes dokážou levičáci uznat, že i oni jsou ohroženi válkou, jejímž cílem je globální chaos.
Slovo se uchytilo také proto, že jím můžeme dávat najevo, že nejsme proti islámu jako takovému, jen proti jeho zneužívání teroristy.
Jenže: Rodinson byl přes své sympatie ke komunismu mírumilovný člověk, učil sedm let v Libanonu na muslimské škole a v Mohamedově biografii líčí proroka jako mírného propagátora sociální spravedlnosti. A přesto tento životopis odsoudili Egypťané jako urážku islámu, knihu stáhli z učebního plánu Americké univerzity v Káhiře, a pak byla v muslimských zemích zakázána.
Tato urážlivost je příznakem vnitřní nejistoty muslimských duší v moderním světě. Máme pocit, že kolem islámu musíme našlapovat opatrně, jako bychom uklidňovali nebezpečné zvíře. O koránu se nesmí pochybovat, islám musí být považován za náboženství míru a žerty o prorokovi jsou tabu.
V Evropě se toto tichošlápkovství přenáší do legislativy. »Islamofobie« je už v Belgii zločinem a přes kontinent se šíří hnutí za cenzuru všeho, co by mohlo muslimy urazit. Tedy třeba i tohoto článku.
Většina evropských muslimů s terorismem nesouhlasí. Jenže většiny jsou různé. Podle nedávného průzkumu plná čtvrtina britských muslimů věří, že bomby v Londýně loni v létě byly legitimní odpovědí na »válku proti teroru«. Muslimští vůdcové veřejně prohlašují, že terorismus je politováníhodná, ale pochopitelná reakce na špatnou politiku Západu. To vše vede k jisté skepsi.
Je samozřejmě špatné urážet zbytečně lidi jiné víry; je správné respektovat jinou víru, pokud neohrožuje občanský řád, a muslimům bychom měli prokazovat stejnou snášenlivost a dobrou vůli, jakou očekáváme od nich. Jenže nedávné události nás nutí se ptát, jaký je vlastně v této věci postoj muslimů.
Přestože islám má stejný kořen jako salaam, neznamená mír, nýbrž podřízení. A přestože korán mluví o dobrovolnosti v náboženství, nepřetéká laskavostí k těm, kdo odmítají se podřídit vůli boží. Odpadlictví je dnes stejně nebezpečné jako v době Mohamedově.
A zlobná reakce muslimů proti každému zlehčování jejich víry je stejně zuřivá jako ta, které hnala vraha Theo Van Gogha. Obyčejný křesťan, který musí snášet příděl skepse a výsměchu denně, si zkrátka říká, že to muslimové přehánějí a že zranění, která tak okázale vystavují, si většinou způsobili sami.
Kdykoli o těchto věcech přemýšlím, připomínám si zvláštní rys křesťanství, kterého si všimli Kierkegaard a Hegel, ale dnes se na něj zapomíná: je prodchnuto duchem ironie, paradoxu, odstupu.
Kristus prohlašoval, že jeho »království není z tohoto světa«, nelze ho dosáhnout politikou. Takový postoj je daleko od neveselých zpěvů koránu. Díky odstupu a ironii se vedou skutečná vyjednávání, začínají nabídky k usmíření a uznávají se jiná stanoviska.
Zdá se mi, že naděje na pokrok je v podněcování znovunalezení ironického islámu. Toho, který známe z filozofie ibn Rašída, z perské poezie a z Tisíce a jedné noci. Měli bychom podporovat etnické a náboženské žertování, které mírnilo napětí před dobou »politické korektnosti«. Snad se dočkáme, že jednoho dne se obličej některého pravověrného mulláha rozšíří váhavým úsměvem a začne vyjednávání."
Roger Scruton, WSJE 17. 8. 2006
Převzato z http://vpravo.blog.cz