Evropští křesťané a islámský džihád
Historicky už třetí džihád proti křesťanství je v plném proudu a netají se, že se mu chystá podříznout krk v celé Evropě. Tak jako mu první džihád v 8. století podřízl krk od Kartága až po Bagdád (do té doby území převážně křesťanská) a druhý džihád od 14. do 17. století v Byzanci a taktak že ne ve Střední Evropě. Perzekuce křesťanů v islámských zemích od Súdánu přes Egypt po Pákistán a Indonésii nabírá na síle a krutosti, proti nimž se západní křesťané ani neobtěžují protestovat, tím méně svým souvěrcům pomáhat. V Betlémě, ještě před třiceti lety převážně křesťanském, se křesťané od předání pod Palestinskou správu scvrkli na desetinu. V Libanonu, který měl při zakládání v roce 1946 dvoutřetinovou křesťanskou většinu, jich zbývá sotva čtvrtina. Ve Východním Timoru jich byla nedávno čtvrtina vyvražděná a schyluje se na Filipíny. Jedno z mála míst uprostřed islámského moře, kde mají křesťané zaručen bezpečný život a náboženské i občanské svobody a práva bez strachu z perzekuce, je Izrael. A z bojů Izraele s Hizbolláhem vyšel poznatek, že vojenská rovnováha se přechyluje ve prospěch džihádu a ani tento ostrůvek Západu už nemusí dlouho přežít.
Navzdory těmto faktům se v poslední době mezi evropskými křesťany opět probouzí nenávist nejen k židovskému státu, nýbrž i k židovství samotnému. Na liberální levici se to projevuje přesvědčením šedesáti procent západních Evropanů, že Izrael je největší hrozbou světovému míru a že tedy je potřeba dělat vše proto, aby přestal existovat. Na konzervativní pravici vyplouvá na povrch něco ještě pozoruhodnějšího. Totiž kříšení primitivní středověké formy antižidovství, jakému holdovaly všelijaké ty svaté inkvizice a které vyvrcholilo nacismem.
Projevuje se vymýšlením těch nejhorších lidských vlastností a jejich generalizací a stereotypizací židovství, ať už klasifikovaného nábožensky nebo etnicky. A odsuzováním Židů jako celku z pozice jakési teoretické superiorní křesťanské morality milosrdenství a nastavování druhé tváře, kterou samotné křesťanství nikdy nepraktikovalo, protože vždy vědělo, že je to moralita sebevražedná. Kdyby ji praktikovalo, západní civilizace by už dávno zanikla. Náznaky, že ji v záchvatu sebemrskačství z jakési historické viny za kolonialismus chce najednou praktikovat dnes, jsou jedním z největších rizik pro její přežití. Aby člověk mohl být milosrdný, musí nejprve zůstat naživu.
Nejpozoruhodnější na této moralitě ale je, jak vehementně ji někteří křesťané vyžadují od Židů a od nikoho jiného. Na Izrael pak kladou morální nároky, jaké by je ani ve snu nenapadlo klást na žádný jiný stát a národ. Jako by chtěli potvrdit bonmot, který pronesl Menachem Begin v jeden ze svých dvou či tří vtipných dnů: Křesťanství je náboženství, které přikazuje Židům nastavovat druhou tvář.
Z hlediska džihádu – a k jeho nesmírnému prospěchu – někteří křesťané riskují zopakování přesně toho, čím pomohli předchozím džihádům k vítězství: Místo aby bránili křesťany v územích, které jim islám mečem ukrajoval, raději doma pálili nejprve Talmud, pak Židy, pak kacíře, pak čarodějnice a nakonec kdekoho, kdo věřil jen trochu jinak a bylo mu co zrekvírovat. Nejprve po tisících, nakonec po milionech. A než se probrali k obraně, půl křesťanstva zmizelo nenávratně ze světa.
Sledujeme dnes opět trend rozštěpit západní civilizaci oddělením křesťanství od židovství a tím od duchovního a etického základu, s nímž západní civilizace stojí a padá. Tento trend se začíná šířit jako kult, zatím jen po okrajích křesťanských církví. Na jeho absurdním extrému leží revize křesťanských dějin, které se už říká „palestinizace“. Ta spočívá ve dvou vzájemně se anulujících „objevech“ vycházejících od současných islámských ideologů:
1. Ježíš byl Palestinec, kterého umučili Židé.
2. Židé jako národ nikdy neexistovali, na území Palestiny nikdy nebyl žádný židovský stát a celý Starý zákon jsou vymyšlené báchorky.
Propagátorem této verze křesťanství v Česku je jistý RNDr. Nidal Saleh, CSc., Palestinec se slovenským občanstvím, který se na svých přednáškách pro křesťanské organizace označuje jako „pravnuk Ježíše Krista“.
Počátkem tohoto trendu je popírání společného duchovního a etického dědictví judaismu a křesťanství, jako by neexistovalo Desatero, žalmy, nebo původní hebrejská modlitba „Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Jeho hnací ideologií je takzvaná „nahrazovací teologie“, čili přesvědčení, že křesťanství nahradilo judaismus ve vyvolenosti Boží a tím zrušilo jeho právo na existenci. A že vše židovské, co vzniklo po příchodu Ježíše, je jen vzteklou a nenávistnou reakcí zlumpačeného pronároda proti vznešenému křesťanství. Napadání patnáct století starého Talmudu jako nemorální a nenávistné knihy přikazující Židům navždy páchat všelijaké lumpárny, je jedním z jeho pilířů, který se neštítí publikovat částečně zcela vymyšlené, částečně překroucené nebo chybně přeložené a částečně z kontextu vytržené „citáty“ z Talmudu převzaté z inkvizitorských, nacistických a islamistických příruček.
Vyhledávání hrstky urážlivých výroků z půl tisíciletí probíhajících diskusí tisícovky svobodně diskutujících debatérů ve spisu o desítkách tisíc stránek jako důkazu nemravnosti a odsouzení celého etnika, z jehož středu tento spis před půldruhým tisíciletím vzešel, je perverze křesťanské morality, praktické i teoretické. Ta totiž stojí na Ježíšově ryze talmudickém přikázání „soudit strom podle jeho plodů“. Což v případě židovsko-křesťanských vztahů znamená podle toho, jak kdo s kým zacházel v minulosti, zachází dnes a hodlá zacházet do budoucna. Navíc je to metoda, kterou se taky dá třeba z několika veršů Macbethových dokázat, že Shakespeare je hromadný vrah a s ním všichni, kdo jeho hry hrají a kdo se na ně s radostí dívají.
K tomuto kultu se v Česku zjevně hlásí i křesťan Michal Semín, navíc jménem křesťanského Institutu svatého Josefa, svým povýšeneckým kázáním Izraeli a Židům, jak se řídit onou teoretickou moralitou hromadné sebevraždy. A o tom, jak je ten Talmud plný nenávisti a tudíž judaismus, Židé a Izrael si nezaslouží existovat.
Míru milosrdenství a všeobjímající lásky Semínova křesťanství potvrzuje jeho spisovatelské dílo, z něhož se můžeme například dovědět, že ani protestanti nebudou s katolíky sdílet svět věčný. Že úplně správným křesťanem není ani kardinál Vlk a dokonce ani papež předchozí a snad už ani papež nynější. Že Semín sám dokonce ani nepatří do odpadlické církve Lefébvreovy. Bylo by tedy zajímavé se dovědět, jménem jakých křesťanů se domnívá, že mluví. Jeho výslovným posláním není ověřovat fakta, hledat pravdu a praktické metody tvůrčího, laskavého a spravedlivého žití. Ani třeba pěstovat lidskou důstojnost či dokonce nedej Bůh usilovat o mír. Je jím výlučně – jak informuje internetová stránka jeho Institutu – „bojovat za obranu a šíření jediné pravé víry.“ To tu už bylo několikrát a vždy to končívalo hromadným vražděním. Arabsky se tomu taky říká džihád. A má to pramálo společného s jakoukoli formou étosu Ježíšova milosrdenství, soucitu a svědomí, které jsou – jak rád říkával Adolf Hitler – židovský výmysl.
Ale to už by mě, pravda, mohl někdo obvinit z antisemínismu.