Vítejte v domě války!
Islám rozlišuje svět jen na dvě území, neboli "domy" - na území, kde již vládne dar-al-islam, dům islámu) a na území, kde se o nadvládu islámu teprve svádí boj (dar-al-harb, dům války) (1), přičemž je jasné, že konečným cílem je, aby celá planeta patřila Alláhovi a vyznávala jeho jméno, tedy, aby celý svět bylo možno označit jako dům islámu. Žádné malé cíle. A Mohammed to vskutku ve velkém pojal již od samého počátku. Historická expanze islámu byla obdivuhodná, přesto ale po určité době narazila na hranice, které islám nedokázal překonat. Touha prvních muslimů podmanit si celý tehdy známý svět se tak neuskutečnila, alespoň ne v tom rozsahu, v jakém byla jistě zamýšlena. V dnešní době globalizace, která svět zmenšuje a propojuje, díky technickým vymoženostem, které nám dávají netušené možnosti a hlavně díky určité západní malátnosti, kdy žijeme v pocitu neohroženosti, nabývá pradávná touha muslimů šířit svoji víru trochu novějších obrysů. Arabský svět je sice v porovnání se Západem stále ještě natolik zaostalý na to, aby se mu podařilo fyzicky přemoci společnost o několik stupňů vyšší a vyspělejší, nicméně už dnes můžeme pozorovat trendy, které muslimům přinejmenším „hrají do karet“ a které by je mohly ke kýženému cíli dovést i bez oné technologické převahy. Tedy – vítejte v domě války!?
Je vcelku pochopitelné, že nám - obyvatelům Evropy - při jakékoli představě války přeběhne mráz po zádech. Evropa se naválčila za svou historii takřka do sytosti a zvláště minulé století přineslo největší konflikty, jaké kdy svět poznal - a počátek měly právě na našem kontinentu. Proto se jakémukoli střetu obloukem vyhýbáme, máme tendenci řešit konflikty domluvou, kompromisy a smlouvami, o válce či jakémkoli ozbrojeném útoku nechceme ani slyšet. Chceme již konečně své pohodlí, klid, mír. Avšak to, že se střetu vyhýbáme my, ještě neznamená, že k němu nedojde, že si to druhá strana rozmyslí. Protivník totiž naše pacifistické tendence nesdílí, stojí za dveřmi ozbrojen (někdy mu stačí málo, třeba jen malý nožík) a je pevně rozhodnut nás zničit, protože naše civilizace je pro něj ztělesněním všeho, s čím nesouhlasí a co uráží jeho víru. A my se mu snažíme namluvit, že si s ním nechceme nic začínat, rozmlouváme s ním přes kukátko dveří a doufáme, že se nám podaří přimět ho k odchodu. Bude to stačit? Myslím, že ne.
Evropa zatím není domem islámu, byť má k tomuto stavu dobře nakročeno. Není-li ale domem islámu, musí být nutně domem války, tedy domem, kde se o výsadní postavení islámu teprve vede boj. To by ještě samo o sobě neznamenalo nic hrozného, dům války bude vlastně – podle této logiky – označovat vždy veškeré území, kde islám stále své vytoužené pozice zatím nedosáhl a kde není dominantní, takže by naším primárním cílem mělo být zůstat co nejdéle právě v tomto stavu (protože pak již existuje jen dům islámu, který značí, že jsem prohráli – nic mezi tím). Zároveň to ale znamená, že je třeba si uvědomit, že se skutečně nacházíme na válečném poli, a že se kolem nás svádí boj o to, která civilizace obstojí a která bude naopak vytlačena. Jinými slovy, existuje-li ideologie, která si svět rozděluje na území, kde již vládne a území, kde se vládnout chystá, pak to je ideologie vysoce nebezpečná a my bychom měli být maximálně obezřetní. Islám je takovou ideologií a nemá smysl vykreslovat si ho jako nějaké romantické učení, které naši civilizaci může nějak obohatit. Islám hodlá naši civilizaci zničit, jakákoli forma rovnocenné koexistence je pro něj nepřijatelná.
Protiteroristické tažení
Je-li to tak (a z pozice islamistů je jasné, že jinak to ani být nemůže), pak stojíme před dvojí možností. Buď daný stav přijmeme s jakýmsi fatalistickým přesvědčením a defétistickým postojem (v tom smyslu, že taková je doba, naše civilizace se svého zenitu již dotkla a nyní musí ustoupit civilizaci mladší a odhodlanější) a nebo si natolik věříme, máme svoji hrdost, natolik si vážíme sami sebe a toho, co jsme vybudovali, že se nemůžeme smířit s tím, když si někdo jiný uzurpuje právo náš svět zničit. Buď své pozice vyklidíme a bez boje nepříteli vše přenecháme, nebo budeme náš svět před světem Prorokovým bránit a hájit. V takovém případě je naše šance zhruba padesát na padesát, možná i o něco vyšší, protože už samotný fakt, že se bránit rozhodneme, je klíčový a ukazoval by, že by v naší civilizaci ještě stále mohlo být něco zdravého. Obávám se ale, že současný stav však spíše než o odvaze vzdorovat svědčí o tom, že Západ (abychom nekřivdili Spojeným státům, pak řekněme přesněji Evropa) svůj boj vzdává a na jakýkoli odpor rezignuje.
Kde je ona rytířská ctnost? kde je ona úcta k pravdě? kde je dřívější smysl pro čest? Svět gentlemanů, kteří se vyzývali na souboj, měli-li jen sebemenší pocit, že jejich čest byla zneuctěna a oni ji chtěli opět vrátit její lesk, i za cenu toho, že hlaveň protivníkovy pistole je možná to poslední, co na tomto světě vidí? Kde jsou oni králové, kteří táhli do boje, kde jsou generálové, co bránili města a odrazovali nepřátelské hordy? Kdo dnes, odmyslíme-li si prázdná klišé evropských politiků, říká jasným hlasem, že je naše civilizace ohrožena a že ji potřebujeme stůj co stůj uhájit? Amerika má svého Bushe, který - ať si o něm v Evropě kdokoli myslí své - je mužem na správném místě, je autoritou, je vůdcem, je tím, kdo je schopen vést svou zemi k vítězství. Evropa zoufale potřebuje stejně takovou ráznou postavu, možná ještě ráznější, protože stav Evropy oproti Spojeným státům je mnohem více tristní. Vůdcové a silné osobnosti se často rodí v dobách krize, je tedy nejvyšší čas, aby se objevil někdo, kdo vydá jasný signál.
Je paradoxem doby, že právě člověk, který je dnes ikonou boje Západu proti barbarskému islamismu, a který - přiznejme si to - tento boj nevede jen za svoji zemi, ale i za nás (po kolikáté již v historii Spojené státy zachraňují v morálním bahně se topící starý kontinent?) je téměř po celém světě líčen jako snad nejhorší zločinec, agresor a vrah. Že vzbuzuje vášně v arabském světě, je vcelku přirozené a stěží nás to překvapí, že ale stejně tak hysterické reakce vzbuzuje i na straně zemí, které by měly být přirozenými americkými spojenci, je pro Západ varovné (naštěstí ne všechny státy Evropy se chovají jako Francie či Německo). Jsem přesvědčen, že až teprve historie ukáže, jak významnou úlohu Bush v současném světě hraje, a to nejen pro Státy samotné, ale pro celý civilizovaný svět, který si říká Západní. Přesto (a nebo právě proto) mladí lidé s Che Guevarou na tričku a s šátkem kolem úst (kteří Západ odjakživa nenáviděli a nenávidět vždy budou) přirovnávají amerického prezidenta k Hitlerovi a demonstrují za svět bez válek, za svět, který bude bezpečný a pokojný. Neuvědomují si ale, jakou medvědí službu své civilizaci konají, a jak naivní je jejich pacifistický postoj, protože existuje-li něco, kvůli čemu může naše společnost - v podobě, jak ji známe nyní - zaniknout, pak takovou příčinou mnohem spíše, než samotná agresivita nepřítele, bude slabost nás samotných a neschopnost vážit si sebe, která právě v projevech těchto lidí nachází své vyjádření. Války vždy budou, dokud tento svět bude trvat, a obzvláště, bude-li existovat agresivní světonázor ovládající podstatnou část planety, světonázor, který se nesnese s žádným jiným, světonázor, který je přesvědčen o své vlastní pravdě natolik, že je ochoten všechny konkurenční ideologie zničit a sám zbylý prostor po nich vyplnit. A stěží můžeme čekat hmatatelnější a pádnější důkazy o tom, že to jeho hlasatelé myslí vážně - teroristické útoky nejsou dílem několika málo vyšinutých jedinců, ale nejryzejším projevem nenávistného náboženství, zvaného islám. V takovém případě je naší mravní povinností udělat vše, co je v našich silách, aby se islamistické snahy o podmanění Západu nenaplnily.
Neboť, jak říká Roman Joch, "nejsme-li ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ni a v tomto boji proti těm, kdo nám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé ochotní riskovat a případně i položit svůj život za to, aby nám naši svobodu vzali, svou svobodu brzy ztratíme a staneme se otroky" (2). A podobnými slovy to vyjádřil jeden z Otců zakladatelů USA Benjamin Franklin, když řekl: "Ti, kdo by se byli ochotni vzdát velké svobody za trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí." Pokud je pro nás v současném boji s terorismem důležitější bezpečí (a jsme pro něj ochotni učinit mnohé ústupky a obětovat svoji svobodu – viz volby v Madridu), v konečném důsledku nebudeme mít ani svobodu (které jsme se dobrovolně zřekli), ale ani vytoužené bezpečí, o které nám tolik jde. Je to boj, kde vítěz bere vše, kde získáme všechno nebo naopak všechno ztratíme. Buď uhájíme svobodu i bezpečí, nebo přijdeme o obojí. Nejde si zachovat jedno na úkor druhého - naše zkušenost s Mnichovem to ukázala dostatečně jasně – ztratili jsme svoji svobodu, které jsme se dobrovolně vzdali, ale útlak přišel tak jako tak velice rychle poté. Vždy je lepší bojovat, i když není jasné, jak boj dopadne, protože i kdyby dopadl pro nás nepříznivě, již to je naše plus, že jsme ho podstoupili.
Je tedy dobře, že USA pozdvihly na zem hozenou rukavici extrémistů a že vsadily na nekompromisní taktiku preventivní války, ačkoli právě za to jsou v Evropě nejvíce kritizovány – že právě tímto činem stávající konflikt rozpoutaly. A ačkoli je levice v hysterické křeči, bylo to nejlepší možné řešení, jak se v dané situaci bylo možno zachovat. Nečinnost by byla slabost. Výstražné odpálení několika raket, jako to měl ve zvyku Bill Clinton, by byla nic neřešící slabost. Písemné prohlášení ve formě rezoluce OSN by byla slabost nad slabost, protože OSN je jen zkorumpovanou bezmocnou institucí ovládanou zhrzenými rádoby-velmocemi nebo diktátory a zločinci z třetího světa. Šlo-li o tak mnoho (a Bush ví, že o tak mnoho jde, jde totiž o vše, proto tak mnoho riskuje), pak jedinou možností bylo demonstrovat sílu a odhodlání. Sílu morální i sílu technologickou. To se Spojeným státům bezesporu podařilo, byť boj není zdaleka dobojován, postupně se jeho charakter mění a současná situace v Iráku napovídá, že ještě dlouho potrvá.
Evropa tváří v tvář islamizaci
Je-li ale hlavní snahou Spojených států vypořádat se s islamistickým terorismem, pak Evropa, kromě stejného úkolu, má navíc ještě výzvu mnohem náročnější. Je jí hrozící islamizace evropského kontinentu, jev, který Američané neznají, protože jejich islámské komunity se zdařile adaptovaly a jsou vůči americkému státu víceméně loajální. Troufám si říci, že Evropě právě zde hrozí největší nebezpečí. Terorismus je zlo očividné a nezpochybnitelné, vymýtit ho zcela je úkol téměř sysifovský, protože ač s ohromnou technologickou převahou, je naše civilizace křehká a zranitelná, často na místech, kde to nejméně tušíme. Přesto je možné říci, že po určité době by tento druh nebezpečí (islámský terorismus) měl být víceméně eliminován. Boj Západu o přežití tím ale není zdaleka vybojován a především Evropa bude stát před téměř neřešitelným problémem, co s desítkami milionů muslimů, kteří se na kontinentě zabydleli a neničí naši civilizaci náložemi či unesenými letadly, ale postupným - na první pohled nepatrným - rozleptáváním tradičních hodnot, na kterých je postavena. Anebo, řečeno ještě přesněji, neničí ji ani tak oni, jako spíše samotná Evropa v bláhové snaze popřít to ze své kultury, co by v očích přistěhovalců mohlo být vnímáno jako urážlivé. A ještě ani ne tak to, co za urážlivé skutečně považují, ale mnohem více to, co si Evropa sama určí, že by vůči nim urážlivé mohlo být. Problémy jsou tedy dva – (I) nezvládnutá, nezvládaná a v daných podmínkách nezvladatelná imigrace a (II) zvrácená představa, že vytvořením multikulturní společnosti nastolíme to správné prostředí, ve kterém se všichni budou cítit příjemně. Paradoxem je, že se v takové společnosti necítí dobře nikdo, ani přistěhovalci (kterým je vše málo), ani my sami, kteří s úžasem zjišťujeme, jak nám mizí před očima to, co náš činilo jedinečnými a čím jsme se odlišovali od kultur jiných a v čem - nebojím se říci - se projevovala i nadřazenost naší kultury nad kulturami dalšími. Vytváříme tak jakousi bezpohlavní unisex kulturu, bez barvy, bez chuti, bez vůně, nudnou, protože okleštěnou, otesanou do jediné přijatelné podoby, která by všem vyhovovala, ačkoli nevyhovuje téměř nikomu. Jak trefně poznamenal Roger Scruton, multikulturní společnost je jen jiný název pro společnost bez kultury (3) .
Evropa (myšleno evropské západní myšlení) tak zcela nepochopitelně pomáhá muslimským přistěhovalcům rozebírat a demontovat sebe samu, je jako člověk, který spolupracuje s lékařem na své vlastní sebevraždě a ještě se při tom tváří vítězoslavně, jakoby šlo o ten největší úspěch celého jeho života. V takové situaci, postrádající jakoukoli logiku, se dá Evropě jen stěží pomoci, obrat může nastat jedině tehdy, až si konečně někdo uvědomí absurditu celého počínání a začne bít na poplach, přičemž není jisté, zda již teď není příliš pozdě.
Populace na evropském kontinentu se totiž každým rokem dramaticky mění ve prospěch muslimských přistěhovalců. Zatímco původní obyvatelstvo Evropy vymírá, přistěhovalci svojí vysokou natalitou úbytek obyvatelstva doplňují. A protože bílé obyvatelstvo stárne a nedostává se pracovních sil, další a další imigranté přicházejí pracovat na jejich místa, čímž se roztáčí nekonečný kolotoč demografických změn. Některé výzkumy tak naznačují, že aby se produktivita práce udržela na stávající výši, pak by do roku 2050 muselo přijít do Evropy dalších neuvěřitelných 700 milionů lidí, kteří by tak představovali 75% veškerého evropského obyvatelstva, přišedšího po roce 1995 (4). My, původní obyvatelé starého světa, bychom se tak stali menšinou (25%), de facto cizinci ve vlastní zemi, která by již nebyla naše vlastní a jejíž charakter by - vzhledem k poměru sil - zřejmě neobsahoval již nic nám blízkého a důvěrně známého. Jestli toto nikoho netrápí, pak si již neumím představit, co horšího by se muselo stát, aby se Evropa probrala z letargie a začala se chovat pragmaticky. USA se podobných trendů bát nemusí, prochází procesem naprosto opačným, jejich populace roste a mládne.
Vlastimil Podracký píše, že "domácí obyvatelstvo má právo na svoji kulturu a technickou civilizaci, kterou vytvořili jeho předkové. Nemá povinnost přijímat cizí migranty nebo pracovníky a dávat jim shodná práva s obyvatelstvem domácím". (5) Přesně toto se ale v Evropě od 70. let minulého století až do dnešních dnů děje (imigranté jsou stavěni na roveň domácímu obyvatelstvu, mnohdy i upřednostňováni, dochází k pozitivní diskriminaci) a zatím to nevypadá, že by se tento trend měl v dohledné době zvrátit. Socialistickými plánovači, mezi kterými nesmí chybět ani náš expremiér Špidla, je upřednostňován model právě takovéto společnosti, společnosti, kde se nedostávající pracovní síly čerpají z východu, místo toho, aby se rozumnou propopulační politikou podporoval tolik potřebný a přirozený přírůstek domácího obyvatelstva. Evropská společnost tak spěje ke stavu, kdy zcela rezignuje na nejzákladnější lidské poslání množit se a zachovat svůj rod a dobrovolně tak přenechává veškeré své dědictví cizincům z třetího světa, cizincům muslimského vyznání, kteří se ani nesnaží jakoukoli loajalitu předstírat a nenechávají nás na pochybách, že se zde zařídí zcela po svém. Jaký bude život oněch 25% původních Evropanů mezi těmito hordami nekulturních nevzdělanců, nechci raději domýšlet. Přitom rok 2050 není datum zas až tak vzdálené a mnozí z nás se této doby jistě dočkáme.
Závěr
Čtenář by mohl namítnout, že celá záležitost je zbytečně vyostřená a že nebezpečí, v tak velké míře, jak jej líčím, neexistuje. Že natolik vyspělá civilizace, jako je západní, nemůže být smetena civilizací, která mnohdy žije životem ne nepodobným středověkému. Není tomu tak. Římská říše padla v 5. století a ani celá její vzdělanost, vyspělost a technické znalosti nezabránily tomu, aby si ji podmanily barbarské národy. Byl to především její vnitřní morální úpadek, nápadně blízký tomu, co dnes můžeme pozorovat v některých západních zemích Evropy.
V dlouhodobém horizontu sice věřím, že nakonec zvítězí spravedlnost a pravda, že zlo nemůže vyhrávat věčně a jednou přijde jeho konec (tak jako se Třetí -„tisíciletá“ - říše rozpadla po 12 letech a „věčné“ přátelství zemí střední a východní Evropy se SSSR nevydrželo déle, než jen necelé půl století). Nicméně oněch 12 (respektive 50) let stačilo na to, aby zahynuly miliony lidí, aby byly zničeny ohromné hmotné, duševní i duchovní hodnoty a aby byly nenávratně poškozeny osudy desítek milionů lidí. Ano, pravda většinou vždy zvítězí, ale nečekejme, že se to stane automaticky a že zvítězí sama o sobě, bez našeho přičinění. Churchillův výrok o krvi, potu a slzách je nadčasový a bude platit vždy, kdykoli bude ohrožena svoboda společnosti tak, jako tomu bylo za nacistického Německa. A nekompromisní postoj R. Reagana vůči sovětskému zlu způsobil to, co se nedařilo desetiletí předtím jeho předchůdcům - právě proto, že byl tak tvrdý a neústupný. Jinými slovy, máme šanci zvítězit, ale jen tehdy, když si uvědomíme vážnost situace a budeme ochotni přinést oběti.
1) Huntington, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (Rybka Publishers Praha 2001, str. 21)
2) Joch, Roman: Gentleman a demokracie (in: revue Prostor 2002/53, str. 88)
3) Scruton, Roger: Čemu věřím a proč (in: Revue Politika 2004/6-7)
4) O´Sullivan, John: Kterak nepřistupovat k imigraci (in: Bulletin OI č. 143, červenec 2003, str. 7)
5) Podracký, Vlastimil: Návrat k domovu. Manifest tradicionalismu (Votobia, Olomouc 2004, str. 99)
Adam Benjamin Bartoš
šéfredaktor www.EUrabia.cz
