Evropská unie a hrozba marxistického superstátu
Není vůbec náhodné, nýbrž zcela zákonité, že se inteligentnější komunističtí politici KSČM stali nadšenými příznivci Evropské unie a její stále hrozivější, svobodu a demokracii Evropy likvidující přeměny v evropský superstát. Tito čeští komunisté velmi dobře vědí, že nynější politika Evropská unie se svou vůdčí federalistickou ideologií je v současné Evropě jedinou reálnou zárukou budování socialismu, tedy centralistického dirigismu a postupné likvidace občanských svobod, výhradně zajišťovaných státností svým občanům zodpovědných, suverénních ústavních demokracií. Je to nyní Evropská unie, jež má uskutečnit starý marxistický sen o konečném zrušení státu a demokratické politiky a jejich nahrazení údajně beztřídním a zaopatřovacím, přísně dohlížejícím režimem.
Marxisté všech barev nyní jásají nad tím, jak se jim v Evropském parlamentu podařilo znemožnit jmenování Evropské komise, kde by byl jedním z komisařů muž, který se neváhá přiznat ke svému náboženskému mravnímu svědomí. Takoví lidé jim jejich socialistickou unii rozvracet nesmějí. A vůbec, takové nepokrokové lidské typy již do Evropy zkrátka nepatří. Nepřipomíná nám to snad naše ještě stále nedávné komunistické poddanství ?
Návrat ke komunistickému stylu myšlení a chování je u nás čím dál patrnější i v zahraniční politice. Vláda České republiky souhlasí, aby po letošním rozšíření Evropské unie o postkomunistické země vytvořila evropská ústava z Evropské unie jednou provždy superstátní systém jakýchsi provincií fakticky ovládaný rozhodující mocenskou převahou evropských velmocí. Aby o takové skutečnosti nebylo žádných pochyb, článek I-6 smlouvy o evropské ústavě jednoznačně říká, že "Ústava a zákony přijaté institucemi Unie jsou při výkonu na Unii přenesených kompetencí nadřazeny zákonům členských států." To ale konkrétně znamená, že Evropská unie může bez ohledu na vůli vlád a parlamentů členských států fakticky zrušit většinu současných ministerstev a k tomu podstatné části těch, jež zůstanou.
Fanatická marxistická touha za každou cenu odstranit demokratické státy jako záruku občanských svobod se v dějinách lidstva dosud nikdy nepřiblížila realitě tak, jak tomu je v zatím naštěstí neratifikované evropské ústavě. O tomto neuvěřitelném výplodu fanatických ideologů, kteří Evropě prokazatelně nerozumějí, musí rozhodnout řádně připravené, nikoli propagandisticky zmanipulované referendum. ODS se v zájmu existence evropské demokratické civilizace musí zasadit o to, aby občané České republiky svým informovaným a jasným NE odmítli faktickou likvidaci svého demokratického státu jako jimi samotnými vytvářeného prostoru, jenž jako jediný může souvisle zaručovat a vymáhat občanská práva a svobody.
Nynější viditelný příklon veřejnosti k programu ODS nás zavazuje. ODS ve svém principiálním zápasu o svobodu a demokracii České republiky a Evropy není sama. Evropská unie, jež postupně krok za krokem dusí svobodu a demokracii Evropy, tedy svých členských států, se naprosto logicky dostává do neustálých sporů se Spojenými státy americkými jako nejmocnějším demokratickým státem světa. Centrální mocnosti Evropské unie se letos horečně snažily, aby v amerických prezidentských volbách nezvítězil prezident Bush, který uskutečňuje globální americkou politiku na zásadách demokratické civilizace podobně jako za první světové války prezident Wilson, a rovněž je důrazně a nekompromisně prosazuje ve světovém měřítku. Je zřejmé, že v nynějším střetu o svobodu a demokracii Evropy a světa je Bushova Amerika, tak jako kdysi Amerika Wilsonova, jednoznačným spojencem českých masarykovských tradic demokracie, ke kterým se ODS výslovně přihlašuje a zastává je v evropské politice. Není proto vůbec přehnané říci, že vítězství George W. Bushe v listopadových prezidentských volbách je v české a evropské politice v první řadě vítězstvím zásad ODS.
Ze své dosavadní, českými, evropskými a světovými dějinami demokratické civilizace prověřené cesty nesmíme sejít. Čím statečněji a důsledněji na ní budeme postupovat, tím budeme úspěšnější a důvěryhodnější.
z projevu na XV. Kongresu ODS 4.12. 2004