Augusto Pinochet - Nikoli beze cti
Jak lze být zároveň přesvědčen o posvátnosti lidských práv, o odpovědnosti Pinochetova režimu za smrt nevinných lidí, a přitom mít příznivé mínění o Pinochetovi? Tak, že si uvědomíme priority, pokud jde o svobodu a lidská práva.
Běžné argumenty proti Pinochetovu souzení ve Španělsku jsou tyto: Za prvé, Británie uznala jeho diplomatickou imunitu, a tedy neměla právo ho později zatknout. Za druhé, jurisdikce španělského soudu nad senátorem Chile je nulová. Za třetí, Pinochet měl absolutní moc, a přesto se jí dobrovolně vzdal. Soud nad ním odradí všechny stávající diktátory od abdikace: budou se naopak držet moci jako klíšťata, ke škodě svých zemí a jejich obyvatel. Za čtvrté, od samého počátku bylo jasné, že západní levici nejde o spravedlnost, nýbrž o mstu: nikdy nepožadovala soud nad Fidelem Castrem, který nechal zabít mnohem větší počet lidí a Kubu deptá dodnes. To vše je pravda, přesto však: míníme-li lidská práva vážně, jak můžeme protestovat proti odsouzení člověka, který má na rukou krev nevinných obětí?
Žádný americký prezident neporušil tolik ústavních svobod, jako Abraham Lincoln za občanské války. Na Severu vládl represivní diktaturou (příslušníci opozice byli bez soudu vězněni, redakce opozičních novin byly ničeny a poslanecké sněmovny rozehnány), proti Jihu vedl válku totální (namířenou i proti civilistům). Winston Churchill nařídil v únoru 1945 kremaci Drážďan: během tří dnů kobercového bombardování bylo zabito sto tisíc civilistů.
Byly činy, které spáchali Lincoln, Churchill a Pinochet, takové povahy, že by zasluhovaly trest? Jistě. Měli však být oni potrestáni? Nikoli. V té nejdůležitější otázce své doby ohledně svobody a lidských práv stáli totiž na správné straně: Z hlediska svobody a lidských práv nebyla v době americké občanské války nejdůležitější otázka, zda jsou nějaké noviny dočasně cenzurovány, zda je někdo dočasně zavřen bez soudu, dokonce ani zda mají jižní státy právo na samostatnost; nýbrž otázka, zda země založená na ideji „všichni lidé jsou obdařeni nezcizitelným právem na život, svobodu a hledání vlastního štěstí“ bude rozdrobena proto, aby se na nezávislém Jihu pevně zakonzervovalo otroctví. V této otázce stál Lincoln na správné straně: zachoval USA, i přes její dočasné omezení obyvatelé svobodu nenávratně neztratili, a současně otroctví bylo zrušeno.
V 30.-40. letech největším problémem z hlediska svobody a lidských práv byla existence nacismu, nikoli rozbombardování Drážďan. Drážďany – to byla deviace západních demokracií; nacismus – to bylo systematické vraždění etnických menšin.
Ve druhé polovině 20. století byl z hlediska svobody a lidských práv největším problémem komunismus: permanentní expanze tohoto systému, jenž cílevědomě destruoval veškerou svobodu, právo a spravedlnost. Otázka stála tak, zda komunismus ovládne celý svět a svoboda bude vymazána z povrchu zemského, anebo zda bude jeho expanze zastavena a zvrácena. Demokraticky zvolený prezident Allende (demokraticky byl zvolen i Hitler) v létě 1973 vládl neústavně a v Chile se schylovalo ke komunismu. Generál Pinochet uskutečnil převrat, nastolil autoritativní režim, který později plně demokratizoval, a tak zachránil zemi před komunistickým totalitarismem. Po převratu však byly popraveny tři tisíce lidí. Má být nyní Pinochet – zachránce země před komunismem – za to souzen? Měl být Churchill - zachránce Evropy před nacismem – v Norimberku spolu s nacistickými pohlaváry za Drážďany pověšen? Měl být odsouzen Lincoln – zachránce Spojených států a emancipátor otroků – za to, že raději rozpoutal krvavou občanskou válku, než aby nechal Jih v klidu jít? A máme jít do vězení my, kteří jsme obhajovali válku proti Jugoslávii, protože jsme přesvědčeni, že z hlediska lidských práv je mnohem menším problémem rozbombardovat mosty v Srbsku, přičemž naneštěstí zahynou všichni v autobusech, jež po mostech právě projíždějí, než přihlížet Miloševičovým režimem organizované genocidě etnické menšiny?
Ano, Churchill i Pinochet spáchali zločiny, když bránili řád z hlediska lidských práv více či méně nedokonalý (demokratický či autoritativní režim) proti řádu zlému (nacistický či komunistický totalitarismus). V reálném světě nemáme na výběr mezi alternativami černou a bílou, nýbrž pouze mezi černou a šedou. A když každý nutně nedokonalý člověk není s to porazit alternativu černou, aniž by sám zůstal bílý jako lilie, to ještě neznamená, že se do boje proti ní nemá ani pouštět. To by právě vedlo k jejímu triumfu. Naopak, i při plném vědomí, že potřebný úkol nebudeme schopni provést dokonale a čistě, máme povinnost přesto jej provést, pokud je zbývající alternativa mnohonásobně horší. Pak ale nedává smysl trestat ty, kteří zabránili oné černé alternativě, a přitom se sami ušpinili. Ano, nejsou bez poskvrny; ale nejsou ani beze cti.
www.prave-spektrum.sk