Konec západní civilizace?
Sotva jsme si začali zvykat na konec studené války, máme na krku další horkou, která hrozí, že bude opět celosvětová. Sebevražednými letadlovými útoky na Ameriku a masakrem tisíců civilistů - mezi nimiž byli občané mnoha států, včetně určitě i muslimů - vypukl islámský džihád proti celému civilizovanému světu, jejž pravověrní muslimové pokládají za tvorbu ďáblovu. Že už nejde jen o několik skupinek šílených fanatiků, jsme mohli vyčíst na svých televizních obrazovkách z jásajících tváří v ulicích arabských měst. Proti masakru nezahřímal žádný významný islámský klerik. Moji britští muslimští sousedé, ještě před pár roky nenápadní, posledních pár let tradičně po afghánsku oblékaní, kterým obvykle z očí čiší nepřetržitý vztek, pochodují hrdě a s úsměvem ulicemi Londýna. V naší místní mešitě se večer po masakru svítilo a zpívalo.
Amerika se určitě bude bránit do posledního dechu poslední neislámské duše. Mohou ničit základy amerických budov, ale nemohou zničit základy Ameriky, jak řekl Bush. S obranou Evropy to bude horší. Kolik Evropanů ještě ví, na jakých základech vlastně Evropa stojí, a kolik jich je ještě ochotných tyto základy bránit a jak?
Afgánští, iránští a iráčtí "azylanti", kteří už půl roku noc co noc v Calais berou ztečí Eurotunel v sehrané invazi Britských ostrovů, jsou z velké části muži ve vojenském věku. Mnozí z nich, uprchlíci ze zbídačených zemí, mají po dlouhé cestě kontinentem po kapsách dost peněz, aby mohli platit 2.000 liber řidičům za převoz. Odkud je mají, se nikdo neptá. Kolik je mezi nimi dobře cvičených teroristů s úkoly podobnými jako čtyři sebevražední piloti v Americe, už nikdo nikdy nezjistí. Kolik je jich už rozestavěných do bojových pozic po celé Evropě, si málokdo dovede představit. Kdy může vypuknout sehraný útok na evropská města a vojenské, průmyslové, nebo dopravní instalace, už žádná rozvědka nedokáže předpovědět, tím méně tomu zabránit. Nikdo si ani nedokáže představit, kolik teroristé rekrutovali i mladých v Evropě narozených muslimů, kterým místní extrémistické islámské organizace od dětství vymývají mozek vztekem a nenávistí k civilizaci, která jejich rodičům poskytla svobodu, prosperitu a právo pěstovat a šířit nenávist.
Francie jich má pět milionů, Británie dva, Evropa celkem okolo dvanácti. Jsou mezi nimi desetitisíce nezaměstnaných a nezaměstnatelných, skvělý materiál pro zneužití k fanatismu. Mnozí se už netají, že usilují o zničení západní civilizace a nastolení islámské vlády. Státem subvencované islámské školy a organizace je k tomu čile vedou. V některých evropských městech, jako Marseille nebo Bradford, už praktický platí islámské zákony, kterým se Francouzi a Britové ze zdvořilosti přizpůsobují. Mladí muslimové jsou islámskými organizacemi nabádáni, aby si brali za ženy a obraceli na islám co nejvíc rodilých Evropanek.
Válka proti demokracii a civilizaci vypuká v témž týdnu, kdy přední anglikánský klerik veřejně přiznává, že křesťanství jako základ civilizovaného života je v Británii téměř poraženo. Ostatní Evropa na tom není o nic líp. Biblickou etiku, založenou na víře v důstojnost člověka stvořeného k obrazu Tvůrce, nahradil beztvarý a hmotnými požitky posedlý pseudohumanistický relativismus, který toleruje všechno, protože nevěří v nic. Tentýž relativismus, který svou tolerancí vražedných ideologií a organizací už Evropu odevzdal nacismu a komunismu.
Na pustinu, rozprostírající se v duších mladých Evropanů, nabízí současný extrémní islám jednoduchou a jasnou odpověď: Zničme civilizaci ďáblovu a nechme Boha, ať se o svět stará sám. A protože Bůh se o svět stará jen prostřednictvím lidí, po pustině duchovní se dostaví i pustina hmotná, pustina kulturní, pustina společenská.
Aby se Evropa ještě ubránila, musela by sáhnout k drastickým opatřením, která by nezbytně pozastavovala platnost mnoha lidských a občanských práv a mezinárodních dohod a pravidel. Vyhlásit stav obležení, stručně řečeno. Zároveň by ale musela projít duchovní a morální transformací, která by jí vrátila hodnoty, jež stojí za to bránit, třebas i nasazením vlastního života. Zda je toho ještě schopná, je už pochybné.
Tradiční islám dělí svět na dvě říše: Svět míru - kde vládne islám, a svět války - kde islám ještě nevládne, ale musí o vládu usilovat. Hrozí nám, že z toho "neznabožského světa války", jemuž jsme si my zvykli říkat demokracie a svoboda, bychom mohli brzy spadnout do islámského "světa míru", jaký známe z Iránu, Iráku, nebo Afghánistánu.