O vlastenectví
Vlastenectví je slovo, jemuž se lidé dnes spíše vyhýbají. Češi mají sami k sobě jakýsi zvláštní vztah. Na jednu stranu jsme pyšní, na druhou stranu se sami za sebe stydíme. S něčím takovým jako je úcta k vlajce nebo ke státní hymně se můžeme setkat ještě tak snad při mistrovství světa v ledním hokeji nebo při podobných příležitostech. Že se nedávno objevily billboardy s nápisy „stydím se za svého premiéra“ mne ani tak nepřekvapilo; mnohem více by mne překvapilo, kdybych spatřil billboard s nápisem „jsem hrdý na svého premiéra“.
K tomuto prapodivnému vztahu k nám samotným nějak patří i poměrně macešský vztah k Čechům, kteří z nejrůznějších důvodů emigrovali. Zatímco Poláci si svých krajanů v cizině (především v USA) váží a své vztahy s nimi si pěstují, my se na ně díváme většinou s podezřením. Ovšem pokud jsem slyšel, ani vztahy uvnitř krajanské komunity v USA nejsou nijak valné.
Dále sem patří i téměř okázalá neúcta k Čechům, kterých si cizina váží. Své hrdiny z první i druhé světové války – mám na mysli zejména legionáře a pak vojáky, bojující na západní frontě, zejména anglické letce – náš stát v dobách komunismu tupil a pronásledoval jako málokoho. S prezidentem Havlem můžeme nesouhlasit a já nejsem v žádném případě nějakým jeho nekritickým příznivcem. Ale ať už si o jeho filozofických názorech či politických rozhodnutích myslím cokoli, Havel byl a je osobností. Cizina to rozpoznala, my nikoli. Havel mnohé inspiroval, doma však příliš populární nebyl. To prezident Klaus je doma populárnější. Za to v cizině nad ním mnohdy kroutí hlavou. Ani se jim nedivím.
Mám za to, že Češi mají k sobě tento komplikovaný vztah proto, že zradili. Zradili sami sebe a v podvědomí to tuší. Mám na mysli selhání mnichovské, selhání za protektorátu, selhání, jímž bylo mstivé vyhnání Němců, selhání v únoru 1948, selhání vládnoucích špiček v srpnu 1968, a konečně selhání téměř celého národa za normalizace a po ní.
Nejde mi nyní o to, kohokoli odsuzovat. Rozumějte mi dobře: o selhání nechci psát z pozice někoho, kdo neselhal. Nechci se stavět proti celému národu a karatelsky zvedat prst. Pokud ale skutečně o selhání šlo, je třeba to nějak řešit. Snaha řešit selhání podle návodu „udělejme tlustou čáru za minulostí“ je (také) odsouzena k selhání. Selhání se dá uspokojivě a beze zbytku vyřešit pouze přiznáním, vyznáním a změnou smýšlení – tedy pokáním. Pokud se věci jasně pojmenují, vyznají a opustí, je možno zase začít něco budovat. Kajícníky pohrdají jen nekajícníci. Lidé šlechetní si kajícníků váží.
Je ještě něco dalšího, co se staví proti vlastenectví, a je to z poněkud jiného soudku. V našem národě vítězí zvláštní druh liberálního myšlení. Nejedná se o nějaký „čistokrevný“ liberalismus – co se týče názorů na ekonomiku a sociální stát, zůstává většina národa stále velmi socialistická. Liberální myšlení vítězí v pohledu na postavení jednotlivce, rodiny a národa. Jakoby platil pouze jednotlivec. Při výzkumech veřejného mínění sice většina lidí vyzná, že touží po krásném rodinném životě, nicméně nejsme ochotni domyslet, jaké má takový život předpoklady. Nejsme ochotni přinášet oběti, které jsou nezbytné, má-li být krásného rodinného života dosaženo. Dá se říci, že bychom chtěli koláč sníst a mít ho dál: ať mají muž i žena ničím nerušenou svobodu a ať mohou budovat svou kariéru, a ať jim někdo návdavkem zajistí spokojený rodinný život. Možná to budeme zkoušet ještě další generaci, než přijdeme na to, že to nejde, a že ať děláme co děláme, rozdíly mezi mužem a ženou nesetřeme. A prosím, není to primárně otázka emancipace nebo nerovnosti.
Společnost tedy vnímáme spíše jako množinu atomizovaných individuí. Kde chybí smysl pro rodinu, tam se nebude dařit ani vlastenectví. Rád bych se nyní na celou věc podíval alespoň trochu z křesťanského hlediska.
Věřím tomu, že Bůh učinil každého člověka svobodného. Věřím tomu, že každý jednotlivec má sám o sobě nezměrnou hodnotu, a to i bez ohledu na to, zda je součástí rodiny nebo národa. Na druhé straně věřím tomu, že Bůh je „autorem“ rodiny a že je „autorem“ i národů. Jsem rovněž přesvědčen i o realitě duchovního boje a tedy i o tom, že satan udělá vše, aby zničil rodinu. O zničení národa jako takového mu ovšem jde také.
Hodnota národa ovšem není v „krvi“, v „jazyce“ nebo v něčem takovém. Jako má Bůh plán pro individuální život každého z nás (a jakýsi plán má i Boží nepřítel), má Bůh plán i pro národy. Pro každého jednotlivce je důležité, aby se pídil po tom, proč ho Pán Bůh stvořil, nebo, chcete-li, kým ho stvořil. Podobně je tomu i s národy.
Když mluvil Masaryk o „ideji českého národa“, nějak se této věci dotýkal. Můžeme zastávat názor, že tuto ideu Masaryk neviděl správně. Mám však za to, že viděl správně, že nějaká taková idea by měla být. Rozumím Pánu Ježíši Kristu jinak, než mu rozuměl Masaryk; přesto jsem Masarykovi vděčný za heslo „Ježíš, ne César“. Pro něj to nebyl jen nějaký zbožný výkřik, nebyla to fráze. Masaryk se snažil budovat republiku způsobem, který se proti tomuto heslu neprohřešoval.
Bohužel, po Masarykovi už nepovstal nikdo, kdo by takto o národě uvažoval a národní ideu prosazoval. Jedním z důsledků jsou názory, nejednou v loňském roce publikované v denním tisku, že je vlastně jedno, že český národ vymírá. Mně to jedno není. Samozřejmě nevidím řešení v nějaké „pro populační“ politice. Taková politika nemá smyslu, nenalezne-li češství nějaký duchovní obsah.
Jako křesťané víme o nezměrné hodnotě jednotlivce; můžeme znovuobjevit i hodnotu národa. A s ním i hodnotu vlastenectví. Je mi líto, že jsme na tom dosti bídně, ale nehodlám se stydět za to, že jsem Čech. Toužím češství pozvednout a věřím, že je to možné.