EU plánuje novou legislativu REACH, která „dosáhne“ na všechny
Zdá se, že byrokratický moloch z Bruselu by mohl v příštím roce opět posílit. Pokud půjde vše tak, jak je plánováno, vstoupí v roce 2007 v platnost nová politika Evropské unie, týkající se výroby a dovozu chemikálií, nazvaná REACH. Že se jedná o krok, který namísto „veřejného zájmu“ (v evropském kontextu všudypřítomném to pojmu) přinese jen další zbytečné papírování a výdaje, o tom nemůže být pochyb. Angela Logomasini z belgického Institut Hayek ve svém stanovisku k REACH varuje, že nová regulační opatření mohou přinést negativní důsledky pro celý chemický průmysl. A nejen pro něj.
Co je to REACH?
Plánovaná chemická politika Evropské Unie REACH – zkratka znamenající „registration, evaluation and authorization of chemicals“ (registrace, hodnocení a schválení chemikálií) – vznikla v roce 2003 jako návrh Evropské komise. V loňském roce byla projednána v Evropské radě a Evropském parlamentu a s připomínkami vrácena Komisi. Letos v červnu přišla Komise s pozměněnou verzí, která je v současné době na půdě Parlamentu. Ten má možnost ji opět doplnit a pak schválit či odmítnout. Konečné stanovisko Rady a Parlamentu se očekává v příštím roce, kdy by v případě souhlasu obou institucí REACH vstoupil v platnost.
Cílem REACH je „v zájmu veřejného zdraví zvýšit znalosti o chemikáliích a jejich rizicích a následně nahradit škodlivé chemikálie méně škodlivými látkami“. K naplnění tohoto účelu bude v Helsinkách zřízena European Chemicals Agency (Evropská agentura pro chemikálie). Hlavní náplní její činnosti bude, jak zkratka REACH napovídá, registrace chemikálií, hodnocení možných rizik a schválení – nebo zákaz – jejich užívání. Registraci by podléhaly všechny chemikálie, které subjekt (výrobce či dovozce) vyrobí nebo spotřebuje v množství přesahujícím jednu tunu ročně.
Komu REACH škodí?
Na prvním místě je třeba zmínit ty, kterým každá nová regulační politika EU škodí již z principu - občané Unie, neboť činnost nové agentury zatíží rozpočet EU. Dále poškodí ekonomické subjekty, kterých se týká (přinejmenším dalším papírováním; dopady na tyto subjekty však budou výrazně vyšší – viz dále) a v neposlední řadě i samotné zásady tržní ekonomiky.
Nejmarkantnější zátěž pochopitelně pocítí všechny podniky, které REACH podléhají. Jejich náklady vzrostou nejen kvůli narostlé byrokracii, ale především kvůli zdržení uvedení nových výrobků na trh. Firmy totiž budou muset doložit jejich nezávadnost ještě před zahájením prodeje. Nemožnost stoprocentního důkazu nezávadnosti bude mít často za následek, že se mnoho víceméně neškodných látek na trh nedostane. V rámci REACH má navíc vzniknout i ‚černá listina‘ látek, které budou podléhat regulaci či zákazu. Tato hrozba může odradit podniky od dalších investic do výzkumu a využití těchto látek. Zvláště v případech, kdy tyto látky mají lepší vlastnosti než jejich substituty, tak politické rozhodnutí omezí pokrok a inovaci.
Znatelný dopad může mít nová politika i na ostatní podniky. Angela Logomasini to ukazuje na příkladu polymerů, které jsou z této regulace vyjmuty (jako mnoho dalších látek, mj. z důvodu snížení tlaku proti prosazení politiky REACH, či proto, že již v rámci EU podléhají jiné regulaci). Polymery sice REACH nepodléhají, ale monomery, jejich složky, už regulovány jsou. Mnohá „nezúčastněná“ průmyslová odvětví tak budou muset složitě hledat substituty za látky, které využívají ve svém výrobním procesu, které jsou dnes běžné, ale úředníkům v Helsinkách se z jakýchkoli důvodů znelíbí. Výsledkem, který pocítí spotřebitelé, tak bude nárůst cen výrobků producentů, kteří se budou muset s REACH vypořádat.
Komu REACH prospívá?
Bezesporu to budou politici, kteří REACH prosadí a jimž se tak „po zásluze“ dostane poplácání po zádech. Nová agentura bude rovněž vyžadovat nové úředníky, kteří tak budou moci opustit svá produktivní zaměstnání a pohodlně se uvelebit v teple bruselské (v tomto případě spíše helsinské) mašinérie. Ti však nejsou jedinými, kterým REACH prospěje.
Rozporuplným ustanovením se již na první pohled zdá být myšlenka „one substance-one registration“. Vyplývá z ní, že každou látku bude možno registrovat pouze jednou a další zájemci se budou muset k této registraci připojit (pokud tato původní registrace není starší deseti let; pokud je, mohou se ostatní registrovat standardně). Nový zájemce o registraci se bude muset s původním registrantem dohodnout na kompenzaci za to, že využívá jeho data. Díky tomu může ten, kdo byl při registraci nejrychlejší, ovlivnit své konkurenty. Povolení využít registrační údaje od držitele registrace lze sice obejít žádostí na agenturu, ale v případě, že se držitel registrace proti takovému jednání odvolá, by potenciálního registranta čekala kromě několikaměsíčního období, kdy se žádost vyřizuje, i povinnost uhradit 50 % nákladů na pořízení registračních dat původnímu registrantovi. Ten by tak mohl na REACH vydělat: nejen zdržováním svých konkurentů, ale i pokrytím vlastních nákladů spojených s registrací, jak uvádí Logomasini.
Paradoxní však na výše zmíněném principu je, že není problém jej obejít. Původní registrant může svá registrační data konkurentům odepřít (s výjimkou testů na zvířatech), potenciální registrant zase může tato data odmítnout využít. Přestože jsou tyto výjimky zcela pochopitelné, neboť sdílená data by mohla být tajná a jejich zveřejnění by mohlo zvýhodnit konkurenci, zcela podle autorky Stanoviska vymazávají jakékoli výhody z principu „one substance – one registration“.
Splní REACH svůj účel?
Zopakujme si, že úkolem nové politiky je zvýšit ochranu veřejného zdraví. Může-li něčeho takového dosáhnout, je diskutabilní, zvláště pokud hlavním prostředkem k tomuto cíli má být nahrazení tzv. nebezpečných produktů bezpečnějšími alternativami. Co je bezpečné a co není totiž nebude výsledkem pečlivého zkoumání vědců a podnikatelů, jejich výzkumů a ekonomických kalkulací, ale pouze úředníků. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud bude mít REACH nějaký vliv, bude tento spíše negativní a dotkne se nás všech. Měli bychom se tedy ptát – sami sebe i námi zvolených zástupců a představitelů Unie -, zda REACH je skutečně politikou ve veřejném zájmu. Stejně tak je nutno se zamyslet, zda opravdu chceme, aby již tak silné instituce EU ještě posílily a získaly ještě více moci na úkor svobodného rozhodování tržních subjektů.
www.libinst.cz