Euroskeptici nelžou aneb o “Doložce o flexibilitě”
Před časem Eu.ePortal.cz publikoval moji informaci o tom, že tzv. doložka o flexibilitě (čl. I-18 Smlouvy o Ústavě pro Evropu) umožňuje, aby si unijní orgány přivlastnily další pravomoci (neuvedené v euroústavě) bez schválení členskými státy. Na to reagovali někteří čtenáři tvrzením, že tato informace je nepravdivá, protože podobnou změnu kompetencí by musela podle uvedeného článku schválit jednomyslně Rada ministrů. V té jsou zastoupeni ministři všech členských států. Čtenáři naznačovali, že kazím jméno euroskeptiků, neboť používám nepravdivé argumenty. Nevyčítám jim tyto reakce, naopak – zcela je chápu. Ministři v Radě totiž bývají často zaměňováni za členské státy samotné. Jaká je tedy skutečnost?
Ministr není stát
Základní unijní smlouvy (tedy smlouvy mezi členskými státy jako subjekty mezinárodního práva) definují, v jakých oblastech má právo jednat Unie i proti vůli jednotlivých národních vlád a parlamentů. Zdrojem práv (resp. pravomocí) centrálních unijních orgánů tedy v každém případě musí být základní smlouvy, schválené členskými státy. Jak je členské státy schvalují? Jako každou mezinárodní dohodu - ratifikací v národních parlamentech nebo prostřednictvím referenda. Co to znamená? Že každá definice práv centrálních unijních orgánů musí být schválena nikoli prezidenty, premiéry nebo ministry jednotlivých zemí, ale jejich parlamenty nebo všelidovým hlasováním. Jestliže nějakou dohodu schvaluje “stát”, nikdy nejde o schválení jednou osobou. Je to logické. Představme si například ministra zahraničí Svobodu, jak by asi “jménem České republiky” schvaloval nějakou imaginární smlouvu o útoku na Irák. Bez ohledu na to, co si o válce v Iráku myslíme, je zřejmé, že ministr Svoboda s velmi vstřícným postojem dost vyčníval.
Parlamenty: buržoazní přežitek?
A o tom je celý problém. Doložka o flexibilitě v euroústavě umožňuje právě to, aby jeden ministr, bez ohledu na názor většiny v jeho “domovské” vládě nebo v národním parlamentu jeho země rozšiřoval pravomoci Bruselu (a tím omezoval možnosti své národní země). Ve skutečnosti jde o obejití standardního postupu, kdy takto zásadní změny kompetencí lze docílit změnou mezinárodní smlouvy, tedy její ratifikací parlamentem nebo v referendu. Centrální unijní orgán, jímž Rada ministrů je, tak může spolu s Komisí a Evropským parlamentem de facto měnit smluvní podmínky členství, aniž by takové změny byly schváleny členskými státy – tedy v souladu s jejich ústavním pořádkem. Dosud má Rada takovou pravomoc dle článku 308 Smlouvy o založení Evropského společenství jen v otázkách společného trhu. Dle euroústavy by se rozšířila obecně na politiky EU.
Velmi mě mrzí, že komentáře pod mým původním článkem o doložce o flexibilitě zůstaly dlouho bez mé reakce a napomohly tím dojmu, že euroskeptici šíří nepravdivé informace. Jenomže já komentáře ke svým starším článkům po určité době nečtu, proto jsem ani nemohl reagovat. Jelikož pravdivost námi podávaných informací je pro mě v publicistické činnosti nejvyšší prioritou, prosím tímto všechny čtenáře, aby kdykoli budou mít podezření na nepravdivost mých článků, kontaktovali mě mailem. Jakmile se takové podezření objeví a vyvolá diskusi, chci vždy reagovat. Vysvětlením nebo omluvou. Nikdy mlčením.