Irák – za jakou cenu?
Sýčkování, že z Iráku by se mohl stát nový Vietnam, se pomalu stává skutečností. Otázku, jaké důvody k invazi Iráku byly a zda přetrvávají, si začínají klást i mnozí z nás, kteří ji podporovali. Zkusme se na ně podívat jeden po druhém.
Blairovo tvrzení, že Saddám měl v 45minutové pohotovosti střely dlouhé doletu, se prokázalo jako trapný výmysl, jehož jediným účelem bylo přesvědčit britský parlament, aby invazi schválil. Chemické a biologické zbraně hromadného ničení, které podle Blixovy komise OSN někde musely být, protože Sadám neprokázal, že je zničil, zůstávají nenalezené.
Svržení tyrana a hromadného vraha je vždy důvodem k oslavám - za podmínky, že co přijde po něm, bude lepší. V době, kdy do Iráku proudí tisíce dobře cvičených teroristů včetně sebevrahů, můžeme ještě tuto záruku Iráčanům dát?
K tvrzením, že Sadám podporoval islámské teroristické organizace, jsou nedostatečné důkazy, s výjimkou terorismu palestinského, kde vyplácel 25.000 dolarů rodinám vražedných sebevrahů. Utnutí tohoto finančního zdroje je možná větší příčinou prudkého poklesu sebevražedných útoků, než izraelská zeď.
Vojenskou okupací vnucená demokracie fungovala v Německu a Japonsku, ale i tam jen díky tomu, že v jejich kulturách a tradicích pro ni existovaly prameny, na nichž se dalo stavět. V islámských zemích demokratické volby končívají vítězstvím islámských fundamentalistů, s nimiž demokracie končí, než stačila začít. Ukázal to nejprve Írán, pak Alžír a nejnověji i Turecko. A islám - jak vám řekne každý immám - je s demokracií neslučitelný, protože neuznává žádné zákony, které nejsou podřízené zákonům koránu. Demokracie západního stylu v islámském prostředí je chiméra. Nejlepší, v co se dá doufat, je poměrně benevolentní autokracie jordánského typu. Misionářská touha přebudovávat cizí státy k našemu obrazu, kterou trpí víc Blair než Bush, je buď pokrytectví, nebo duševní porucha. Ale hlavně: Kolik vlastních životů jsme ochotni obětovat na to, aby někdo někde daleko měl demokracii?
Zbývá nám ten důvod poslední, který si nechceme moc hlasitě přiznávat, protože zní cynicky, sobecky, chamtivě a imperialisticky. Ropa. A já jsem se tuhle pokusil představit si život bez ropy, dopravy, elektřiny, světla, topení, telefonu, internetu, průmyslové výroby, potravin v obchodech. Uprostřed evropské zimy. Vřele vám toto mentální cvičení doporučuji, a dohrajte si je až po ty mrtvoly v ulicích a obydlích vašich měst. A pak se zeptejte, s maximální upřímností, a třeba i podle přísloví o vlastní kůži bližší než je cizí kabát, zda nejste v hloubi duše rádi, že za vás někdo riskuje život na to, aby "vaši" ropu neovládli lidé, kteří vám přejí smrt. A možná vás napadne, že to nejmenší, co bychom mohli dělat, je nepodrážet mu nohy.
No a nakonec se zkuste zeptat, jak dlouho se ještě tato civilizace bude moci bránit proti zákeřným teroristům v zádech, jimiž jsou senzace chamtiví novináři a kameramani, kteří se jen třesou na to, kdy nějakého našeho vojáka přistihnou při nějaké zbrklosti a třeba i krutosti, a kolika světovým stanicím to budou moci draze prodat.
Připomeňte si, jak málokrát se jim to za celou dobu irácké války při vší jejich bystrosti a všudypřítomnosti podařilo a jak velkou senzaci se jim z toho pokaždé podařilo vytřískat. Představte si, jak jeden televizní snímek dvou amerických vojáků v bojové situaci odstřelujících zraněného ozbrojeného teroristu na světových obrazovkách rekrutuje další milion vražedných sebevrahů. A pokuste se spočítat, jak dlouho ještě vydržíme to pomalé rdoušení v rukách vlastních médií, která už zřejmě navždy ztratila schopnost morálně rozlišovat mezi hrstkou přečinů spáchaných našimi vojáky - a tisícovými masakry, kterých se druhá strana dopouští denně na bezbranných obyvatelích Súdánu, Kašmíru, Filipín, Východního Timoru, a dokonce už i Thajska. Na těch se totiž nedá tolik vydělat.
Války o záchranu civilizace nebyly nikdy bojem dobra proti zlu, nýbrž jak říkal Churchill, bojem něčeho nedokonalého proti něčemu nekonečně horšímu.