T. G. Masaryk si liboval si v boření toho, co bylo národu drahé. Stejně jako Havel přisluhoval cizím zájmům

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 17.9.2012 | Rubrika: Studie
masaryk

Dodnes mám na paměti výrok amerického patriota a konzervativce Patricka J. Buchanana, který jako jeden z projevů úpadku západní civilizace uvádí moderní pošlapávání (především z politickokorektních pozic) odkazu velkých mužů národní minulosti.

Buchanan mé ve své "Smrti Západu" na mysli především americké otce-zakladatele, které současný americký levicový mediální establishment s takovou chutí cupuje na kousky.

V tom má bezesporu pravdu. Znamená to tedy, že národovecky smýšlející konzervativec by se neměl pouštět do kritiky osobností, které jsou s historií národa v pozitivním smyslu (alespoň podle většinového mínění pozitivním) neodmyslitelně spjati? Že by nemohl - v našem českém prostředí - kritizovat kupříkladu naše otce-zakladatele?

Tuto otázku jsem si kladl, když se už nějakou dobu věnuji postavě T. G. Masaryka z důvodu připravovaného "seriálu" o židovských stopách v historii novodobého českého státu (který jsem pracovně nazval "Obřezaná republika"). Jen skutečnost, že stál u základů československého státu, nás ale nemůže vést k postoji, ve kterém bychom odmítali vidět i některé sporné aspekty Masarykova života, jeho politické kariéry a politické koncepce.

Při pročítání několika životopisů a pojednání o Masarykovi jsem si upřesnil obrázek o prvním československém prezidentovi. Našel jsem mnoho myšlenek, které bych podepsal a postojů, pro které si je možno Masaryka vážit, stejně jako těch, se kterými zásadně nesouhlasím (a kterých je podstatně více).

I proto jsem se rozhodl u příležitosti 75. výročí Masarykova úmrtí sepsat text, ve kterém chci - tak trochu proti zvyklostem, které v podobných situacích velí psát jen to pozitivní, chválit, oslavovat ba zveličovat - lehce nastínit i některé skutečnosti, které podle mého soudu nejsou v masarykovské literatuře (až na malé výjimky) běžně reflektovány, ač by jistě za zmínku stály.

Aniž bych chtěl upírat Masarykovi zásluhu o stát či množství vykonané propagandistické a diplomatické práce, kterou odvedl během zahraničního odboje i následného prezidentování, jsem přesvědčen o tom, že jde o postavu minimálně kontroverzní, u které by mělo být historiky dáno na misku vah i to problematické, co se k ní pojí. Je jasné, že v jejich hodnocení i v hodnocení veřejnosti díky svým zásluhám o republiku vždy nakonec klesne miska Masarykových předností, které tak převáží nad zápornými či problematickými momenty jeho života. Ale neměli bychom proto rezignovat na střízlivé hodnocení jeho významu. Postavě samotné to nikterak neublíží a nám to naopak pomůže. Vždy je lepší být poučený o pravém stavu věcí (byť spolknout nejednu hořkou pilulku), než naivně věřit v legendy.

Je nade vší pochybnost, že kolem Masaryka byla taková legenda vybudována - a to už za jeho života. Legenda o jeho osvobozeneckém úsilí, i legenda, která z něj činila až nadpozemsky čistou bytost, prostou všech hříchů, pochybení a nedokonalostí. Ale už to je nedokonalost charakteru, když někdo souhlasí s tím, aby už za jeho života vznikaly jeho sochy a pomníky. Masaryk mohl krotit až nemístně přehnanou úctu lidí, ale nekrotil - ba prohradně orientovaným tiskem ještě více svoji aureolu upevňoval. To je zvláštní zvláště u člověka, který s takovou chutí vystupoval proti mýtům.

Masaryk byl líčen jako mravní člověk, ba vysoce mravní člověk. Jeho životopisci s leckdy až komickým patosem budovali a dodnes budují jeho dokonalý obraz coby člověka vždy skromného, duševně vyrovnaného, vždy a všude ve všem se ovládajícího, který nepronesl lži, nenechal se vyprovokovat k nepěknému slovu, vyzařovala z něj láska, moudrost a odvaha a velikost ducha.

Čtěte také:

Tomáš G. Masaryk a jeho odkaz českým prezidentům


Víme ale přitom, že Masaryk dovedl být ješitný, pokud šlo o uznání jeho zásluh a o udržení svého vlivu v novodobé republice a až neskutečně drsný v metodách, kterými toho dosahoval. Není pravda, že nejhorším Masarykovým odsudkem toho, s kým nesouhlasil, byla slova o tom, že dotyčný je "nepěkný člověk". Masaryk se často vůči svým ideovým oponentům vymezoval velice ostře, napadal je, vysoce příkře soudil a hodnotil, ba urážel - když nemohl pro svůj úřad veřejně, pak alespoň anonymními či šifrovanými články. I o lidech, kteří mu byli bezmezně oddáni, smýšlel pohrdlivě (kupříkladu Janem Herbenem pohrdal, nic pro něho prý neznamenal).

Vzývaný Masarykův rodinný život, o kterém se vydávaly brožurky, v nichž se chválilo, jak je v domácnosti pokrokový a starostlivý, jak se věnuje dětem, umí jim vyměnit pleny a doma vždy odhlédne od práce a vozí své ratolesti na těžkých svazích antických filosofů, vyznívají trochu jinak ve světle některých novodobých zjištění - že svého nejmilejší (protože nejmladšího) syna, když tento nedosahoval kýžených studijních výsledků a hrozil ctihodnému profesorovi přinést ostudu, raději poslal do několikaletého vyhnanství do USA a vůbec se o něj nezajímal, přestože Jan nesmírně trpěl tímto otcovským odmítnutím, které bylo o to nespravedlivější, ježto Jan byl po matce nervově labilní a v USA strávil nějaký čas let v ústavu pro choromyslné. Zdá se tedy, že Masaryk rodinnou výchovu příliš nezvládal. Také v jeho vztahu k ženám najdeme rozpory mezi slovy a činy - ten, kdo měl za svého života plná ústa slov o věrnosti a pohlavní čistotě, si nechal v kmetovském věku zamotat hlavu románky s mladými ženami, takže i dcera Alice musela otce napomínat, že se zpronevěřuje památce své milované ženy.

Masaryk byl podle všech indicií členem svobodozednářského řádu, ač to sám popíral, což vysvětluje otevřené dveře, se kterými se setkával během své odbojové činnosti všude po světě. Zednářem byl jeho tchán, jeho syn i nejbližší spolupracovníci. Masaryk sám z řádu, kde nejspíše už několik let předtím působil, vystoupil až v souvislosti se svou prezidentskou funkcí.

Za svých studií se zabýval zkoumáním spiritismu, okultismem a hypnotismem (byť musíme dodat, že mu nepropadl a snažil se ho vědecky vysvětlit). Byl přesvědčeným socialistou (byť s výhradami k Marxovi), členem Fabiánské společnosti, radikální socialistické skupiny intelektuálů věřících ve vítězství socialismu nad světem (a pracujících na tomto zadání). Coby elitářská skupina se světovládnými plány byla Fabiánská společnost (s podivným logem vlka v rouše beránčím) také něco jako předchůdkyně současných vlivových spolků typu Bilderberg, Trilaterální komise či CFR.

Masaryk byl kosmopolitou, Evropu viděl jako pomyslnou laboratoř předurčenou k pokusům o sjednocení. České poměry pohrdlivě považoval za Kocourkov a vybízel lid k evropanství. Podporoval myšlenku Spojených států evropských a mnozí jeho vrstevníci - intelektuálové o něm hovořili jako o vhodném (ba nejlepším) adeptu na prezidenta takové federace. Sám byl ostatně vůdcem alespoň Demokratické unie středoevropské, jak se nazývalo sdružení malých států usilujících během války o sebeurčení.

Vystupoval až fanaticky proti římsko-katolické církvi a proti klerikálům, jak nazýval její zástupce, na druhou stranu sveřepě hájil zájmy židovské a sionistické. Může se jevit jako sympatickým jeho veřejné a samozřejmé prezentování víry v Boha v době, která náboženským zanícením spíše opovrhovala, jeho přiznávání se k Ježíši, který pro něj byl vzorem - z hlediska křesťanské ortodoxie však taková víra neměla s křesťanstvím nic společného, když Masaryk neuznával Ježíše coby Krista, odmítal jeho božství a vnímal ho pouze jako ctnostného člověka s učením hodným následování. Nic více.

Podobně ostře jako proti církvi vystupoval i proti nacionalismu a vlastenectví, které pro něj bylo jen zbytečným fangličkářstvím, v praktické politice pak proti stranám, které měly národovectví v programu a hrozily tak vychýlit směřování mladé republiky v bouřlivých dvacátých a třicátých letech jiným směrem, než si Masaryk, považující se za jejího duchovního otce, přál.

Byl bořitel - liboval si v boření toho, co bylo národu drahé. Jak to jednou popsal Herben, když vzpomínal na mladická léta časistů (skupiny kolem listu Čas): "Rozbíjet a ničit starý svět a na jeho troskách vybudovat svět nový a lepší." Nebo též: "Řezat, řezat a řezat." Ve svém boji proti rukopisům si počínal až tak ostře, že ke stáru této své mladické nerozvážnosti a přehnané horlivosti litoval a uvědomoval si, jak mnoha lidem mohl ve svém zápalu ublížit a ukřivdit.

Jeho vlastní (realistická či pokroková) strana byla přitom okrajovým jevem, nevolitelná (označovaná i samotnými přívrženci za až příliš prožidovskou ba sežidovštělou), strana spíše - dnes bychom řekli - mediální (obdoba středových havlistických straniček dneška) a sotva vůbec stačící k tomu, aby vydobyla poslanecký mandát alespoň pro Masaryka samotného, který byl v politické izolaci minimálně od chvíle, kdy proti vůli národa hájil židovské zájmy v kauze degenerovaného vraha Hilsnera. To, co mu doma nesmírně uškodilo, mu však zjednalo renomé na Západě, kde Židé byli ve vedoucích pozicích (v politice, tisku, finančnictví aj.) a za jeho postoj v hilsneriádě mu proto vycházeli vstříc.

Jeho obrat ve vztahu k Rakousko-Uhersku je dodnes historiky nevysvětlený a podle některých i nevysvětlitelný a jako takový vysoce podezřelý - coby neautentický, vnitřně nepřesvědčivý, jakoby na příkaz vykonaný. Ten, kdo do poslední chvíle podporoval rakouskou federaci, odmítal věřit v nějaký hrozící světový konflikt a v pád Rakousko-Uherska a který budoucnost českých zemí viděl i nadále pod habsburskými křídly, se se začátkem války stává revolucionářem a jako téměř jediný z politiků aktivně usiluje o rozbití monarchie a vznik samostatného státu. Stal se náhle dokonce tak radikálním, že přemýšlel, že by v pozici diktátora, kterým de facto byl, když ho za něj legie prohlásily, svůj plán uskutečnil i silou - za pomoci "svého" vojska, kdyby byl v českých zemích potřebný domácí převrat nenastal.

A jakkoli přitom domácí převrat nastal, Masaryk ve své ješitnosti nechtěl zásluhy o něj jeho protagonistům uznat a po celý život zdůrazňoval hlavně diplomatické úspěchy své vlastní odbojové činnosti, které především podle něj vedly k založení státu - dokonce navrhoval, aby se jako den oslavy vzniku Československa ustanovil místo 28. října (který byl příliš spjatý s domácím odbojem) vybral jiný termín pojící se k těm politickým událostem, na které měl bezprostřední zásluhu právě on s Benešem. Celé období první republiky bylo prosyceno nekončícím sporem o to, kdo měl na převratu větší podíl, což poněkud připomíná v lecčems podobný spor současný o tom, kdo se zasloužil o pád komunistického režimu (zda disidenti, jak tvrdí havlisté, nebo se zhroutil sám svojí vlastní neschopností a apatií lidí, jak soudí klausovci).

Podobnost je i v tom, že oba převraty a jejich "sametovost" byly podle všeho předem připraveny a zaranžovány (nebo-li vlivnými eminencemi v zákulisí odsouhlaseny), kterážto skutečnost má potenciál poněkud umenšit význam, který je Masarykovi respektive Havlovi přisuzován. Ukázalo by se pak, že byli pouze vyhlédnuti zahraničními mocnostmi a jejich zpravodajskými složkami, aby naplňovali scénář, který byl už předem přichystán jinde a jinými (zatímco o Havlovi se mluví jako o agentu CIA, Masaryk byl podle některých autorů agentem britských tajných služeb, kterým vynášel důvěrné informace například o stavu rakouské armády). V obou případech také hraje roli jejich zednářství, které jim nejen otvíralo dveře při mnoha jednáních, ale které mohlo být i jakousi podmínkou tohoto jejich vyvolení na jedné straně a které  určovalo (přesně vymezovalo, podmiňovalo) jejich další kroky na straně druhé. Oba tak byli pouhými vykonavateli přání těch, kteří stáli služebně (či svým zasvěcením) výše, ve vztahu k veřejnosti tedy spíše figury mající budit zdání politické samostatnosti, ač jednající přísně v intencích zájmů velmocí. I to by vysvětlovalo vznik masarykovské (ale i havlovské) legendy, protože každé takové podezření, které by mohlo jejich vůdcovskou roli zpochybnit, bylo třeba o to více zakrýt mistrnými tahy propagandy.   

Často zdůrazňovaný je Masarykův kladný vztah k legiím, méně se ale ví, jak "své hochy" nabízel ve prospěch amerických zájmů, které byly čistě pragmatické a obchodní (vůbec nešlo o to zastavit bolševickou revoluci v Rusku, tu ostatně USA a Západ obecně podobně naaranžovaně vyvolal) - ve svých memorandech Masaryk vyzýval Američany, aby využili rozvratu v Rusku ke svým obchodním zájmům, doba že je prý k tomu nesmírně příhodná a nabízel se při té příležitosti, že se svou padesátitisícovou armádou jim může být k službám. Masaryk také zatížil stát, který ještě ani neexistoval, ohromnými dolarovými půjčkami u amerických bankovních domů, které sjednával k pokrytí těchto vojenských nákladů - podle svých slov i proto, aby upevnil vztah Československa ke svým spojencům.

Masaryk má také nepřímou vinu na smrti tisíců lidí, když se ve své propagandistické kampani, jak se nejednou svěřoval, snažil válku protahovat a například osobně amerického prezidenta Wilsona přemlouval, aby konflikt ještě neukončoval. To, že potřeboval na propagandu ve prospěch Československa více času a nehodil se mu proto brzký konec války, je logické, ale není jasné, jak se to slučuje s Masarykem tak proklamovanými "mravními" a "humanistickými" ideály. Tu nacházíme opět pokrytectví podobné tomu Havlovu, kdy se slova neslučují s činy.

Historik Antonín Klimek, ač Masarykův obdivovatel, nám zanechal svědectví o tom, kterak byl první prezident také mistrem intrik a zákulisního politikaření, když chtěl vývoj ve státě napřít tím správným směrem, čehož dosahoval svévolným zasahováním do politického dění, mediálními kampaněmi či zneužíváním informací, které o jeho protivnících shromažďovala neformální síť hradních informátorů, donašečů a špionů. Příkladem může být vykonstruovaná aféra proti Radolu Gajdovi (obvinění ze špionáže pro Sověty) či snaha o diskreditaci Jiřího Stříbrného (kterého přitom Masaryk zpočátku podporoval, i finančně) skrze objednaný a smyšlený lékařský posudek MUDr. Trýba, který měl dokazovat (samozřejmě neprávem), že Stříbrný trpěl syfilidou, je tudíž duševně chorý, pro stát nebezpečný a měl by být internován (historka až příliš připomíná pokus několika současných protiklausovsky smýšlejících psychiatrů, kteří s podobně fingovaným lékařským posudkem chtěli dosáhnout téhož).

Najdeme dokonce i personální souvislosti, kdy se v současném pokusu o zneužití medicíny angažoval Martin J. Stránský pocházející z židovské rodiny Stránských, která už za první republiky bojovala po Masarykově boku proti tehdejší pravici (M. J. Stránský je pravnukem Adolfa Stránského a vnukem Jaroslava Stránského, kteří byli součástí masarykovské hradní kliky a se svými Lidovými novinami se nejednou nevybíravým způsobem účastnili Masarykových výpadů proti konzervativním silám první republiky). Zajímavé je, že tehdejší komplot proti Stříbrnému nese znaky zednářské akce - jak Beneš s Masarykem, od kterých iniciativa na Stříbrného diskreditaci vyšla, tak Václav Klofáč, bezprostřední Stříbrného oponent ve straně národních socialistů, který útok vedl, tak lékař, který byl pro tuto špinavou práci vybrán (MUDr. Antonín Trýb) patřili ke svobodným zednářům, což by vysvětlovalo, proč Trýb nejprve "bratrskému" nátlaku vyšel vstříc, ač osobně svého činu litoval, vnitřně s ním nejspíše nesouhlasil a svůj falešný posudek později odvolal a Stříbrnému se omluvil.

Masaryk a jeho rodina věřila ve své vyvolení pro vůdcovskou roli v novém státě. Odtud pramenila i jistá povýšenost nad běžné politické poměry, nechuť k stranické politice a sklon k elitářství (opět tak viditelná u Václava Havla). Masaryk také často stranickým politikům vytýkal, že jsou nezkušení, neprozíraví, naivní, příliš povrchní a nedovedou pragmaticky předvídat, rozhodovat, analyzovat situaci. Sám ale v několika případech fatálně selhal - a to ne v případech srovnatelných s nedůležitými vnitrostranickými půtkami, ale v záležitostech klíčových. Neviděl například nebezpečí v německém nacionálním socialismu a v postavě Adolfa Hitlera a zlehčoval toto dění v Německu, za spolupracovníka, kterému bezmezně věřil a kterého po celý život tvrdě prosazoval a učinil z něj i svého nástupce, si pak vybral člověka, který se sice projevil během zahraničního odboje jako snaživý a pracovitý, ale který nebyl vhodný na státnickou pozici, člověka, který dvakrát po sobě v této pozici selhal, člověka nepříliš rovného charakteru a spíše nízkých morálních kvalit. Tímto neopatrným krokem vlastně pohřbil své vlastní dílo.

Zajímavou otázkou je pak samotný Masarykův původ. Masaryk byl podle některých svědectví nemanželským synem židovského velkostatkáře Nathana Redlicha (jak ve svých vzpomínkách píše například židovský spisovatel a lékař Heinz Jakob Tauber), když tento přivedl do jiného stavu Terezu Kropaczekovou, služebnou, která tehdy u Redlichů sloužila a milostnou eskapádu pak zakryl domluveným sňatkem Terezy s dalším ze svých zaměstnanců, chudým a negramotným kočím Josefem Masárikem. To by pak vysvětlovalo nadstandardně kladný vztah Masaryka k židovskému elementu, jeho sionistické cítění i hlubokou úctu, kterou Židé k Masarykovi chovali za jeho života a chovají i dodnes.

To jsou jen některé a jen letmo nastíněné aspekty Masarykova života, které by neměly být opomíjeny a které je, myslím, správné a vhodné připomenout ve chvílích, kdy si Masarykovo dílo připomínáme.

V úvodu jsem se zmínil i o některých pozitivních myšlenkách, které jako konzervativec mohu na Masarykovi ocenit. Jsou jimi například odpor proti potratům či proti kontrole populace (na základě tehdy módních malthusiánských konceptů).

A zaujal mne i jeho realistický pohled na korupci, který by stálo za to připomenout dnešním pokryteckým křiklounům proti korupci, kteří ji zneužívají k útokům na národ. "Korupce není nijaká vlastnost národní, ta se najde přece všude," řekl Masaryk v rozhovoru s žurnalistou Emilem Ludwigem.

Ostatně, sám dobře věděl, o čem mluví. Celá prvorepubliková hradní propaganda stála na korupci, kdy si Masaryk s Benešem platili přízeň domácího i zahraničního tisku z téměř bezedných tajných fondů ministerstva zahraničí.

Tak se vytvářela ona legenda. Legenda o Masarykovi...

http://www.prvnizpravy.cz

Klíčová slova: socialismus  | světovláda  | levice  | svobodní zednáři  | Židé
22588 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

euPortal.cz

O tom se nepíše: Na festivalu u Máchova jezera potomek alžírského otce útočil na lidi za pokřiku Aláhu akbar nožemS tímhle Merkelová jede za Sobotkou. A imigranti a islám v tom nehrají ale vůbec, vůbec žádnou roli... Aha, takže si shrňme fakta. Ve čtvrtek se možná láme chleba naší budoucnosti To bude smrtící. Připravte se na nejhorší. Ať jdou Turci do… Babiš, kníže, Okamura a Keller k tomu, že Turecko nám vážně hrozí vpuštěním uprchlíků do EvropyRakousko se vzpamatovává z této nestydatosti uprchlíků. Hodně lidí neskutečně zuříCenzura prolomena. To, co Česká televize zamlčuje, konkurenční TV Prima odvysílala. Podívejte se na reportáž

euServer.cz

Nohavica útočí na Arabský svět a hrozí mu i smrtí, to řekli v TV Nova. Prý xenofob, rasista a islamofob. Bože...Ještě někdo ze soudných lidí zpochybňuje konání prezidenta Miloše Zemana? A všichni mu hned nadávali a měli ho za xenofobního hulváta...

ePortal.cz

Zdrcující statistika z Rakouska. Hofer to má v kapse!Začal pořádně divoký večírek. Může prý trvat i šest let

Eurabia.cz

Zahraniční tisk: Čeští odpůrci islámu zinscenovali falešný teroristický útok v centru Prahy - Konvičkův úspěch nebo blamáž?Show must go on: Kolem Konvičkova "islámistického útoku" mediální humbuk, u skutečného teroru na Mácháči ticho po pěšině

FreeGlobe.cz

Rudý smrad vane z Bruselu! „Víme, odkud se vzala Evropská unie,“ prohlásila Merkelová skládajíc květiny u hrobu komunisty (+ foto)Kdo v Evropském parlamentu slouží Sorosovi? V interních materiálech Open society jsou mezi „spolehlivými spojenci“ i dva čeští europslanci. Jejich jména asi neuhodnete

Nezdravi.cz

Sladký zabiják pod ochranou WHO: Jak se "dělá planetární zdraví"? Krušné časy Coca-Coly končí. Zlobovaná vědkyně radí: Gatesovi lidé to zařídí. Skandály na zakázku.Lži a polopravdy. Předepisování léků nás zabíjí! Seznamte se s jedním z doktorů, který o tom publikoval studii

ParlamentniListy.cz

Radikální muslimové a kladivo. Velkou Británií otřásla velice brutální vraždaŠárka Grossová poodkryla další expolitikovo tajemství. Vstoupila do dosud neznámé firmy
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění