Ekonomický pohled na diskriminaci
Ve svém příspěvku k diskusi nad antidiskriminačním zákonem bych chtěl uplatnit pohled ekonoma, neboli jak se na otázku diskriminace dívá ekonomie. Ekonomové si udržují odstup od morálních či jinak hodnotících soudů jako je „právo na něco“ nebo „spravedlnost pro někoho“. Raději vysvětlují, jak a proč dochází k určitým jevům na trzích a jaké důsledky má regulace na chování lidí. V ekonomii se setkáváme s pojmem diskriminace ve dvojím významu: jednak mluvíme o cenové diskriminaci a jednak o diskriminaci na pracovních trzích.
Nejprve k pojmu cenové diskriminace, který zavedla a teoreticky rozpracovala britská ekonomka Joan Robinsonová ve své knize Ekonomie nedokonalé konkurence z roku 1933. Její model cenové diskriminace je dodnes součástí učebnic ekonomie. Cenová diskriminace znamená, že za totéž zboží nebo službu je odlišným skupinám zákazníků účtována odlišná cena. Například když čeští hoteliéři nabízejí německým turistům ubytování za vyšší ceny než českým turistům nebo když majitelé kin prodávají studentům vstupenky za nižší cenu než ostatním. Čeští hoteliéři to nedělají proto, že nemají rádi Němce a dávají přednost Čechům, dělají to proto, že chtějí více vydělat. Ani majitelé kin to nedělají z lásky ke studentům, nýbrž jen a jen proto, že chtějí na vstupenkách více vydělat.
Smysl cenové diskriminace spočívá v tom, že lidé mají odlišné poptávkové funkce. Někteří lidé reagují na zvýšení ceny větším snížením poptávky než jiní lidé. Říkáme, že jejich poptávka je pružnější (elastičtější) než poptávka jiných lidí. Pružnost poptávky závisí například na bohatství nebo na informovanosti člověka o alternativních příležitostech. Například bohatší turisté ze západu reagují na zvýšení cen v českých hotelích menším snížením poptávky než čeští turisté. Prodávající (i když nepracují s těmito pojmy) ze zkušenosti vědí, že se vyplatí účtovat vyšší ceny lidem s méně pružnou poptávkou a nižší ceny lidem, jejichž poptávka je pružnější. Dalším faktorem, který ovlivňuje pružnost poptávky je informovanost. Například taxíkáři s oblibou účtují cizincům vyšší ceny než místním obyvatelům, protože vědí, že cizinci mají méně informací o alternativních možnostech dopravy, a proto akceptují vyšší cenu spíše než domácí obyvatelé.
Kdyby byla Joan Robinsonová zvolila pro označení tohoto jevu jiný pojem než diskriminace, možná by nevyvolával takový odpor. Slovo diskriminace má však pejorativní nádech, když jej slyšíme, připadá nám, že se děje něco nekalého, nemravného, něco, co by se mělo zakázat. Cožpak nemají všichni kupující „právo“ na to, aby tentýž výrobek mohli kupoval za stejnou cenu? Ale stejně tak by přece i prodávající měli mít právo prodávat své zboží za jakékoli ceny, na kterých se s těmi kterými kupujícími dohodnou. Má být cena otázkou dohody nebo otázkou práva?
V roce 1999 byl u nás první soudní proces kvůli cenové diskriminaci. Když skupiny českých a německých turistů kupovaly lístky do Trojského zámku, chtěla pokladní od Němců 100 korun a od Čechů jen 50 korun. Průvodce skupiny věc zažaloval. Pražský soud dal žalobci za pravdu a rozhodl, že majitel zámku se provinil proti dobrým mravům.
Ale ponechejme dobré či špatné mravy stranou a uvažujme, co se stane, když budou prodávající nuceni prodávat všem lidem za stejnou cenu. Prodávající na konkurenčních trzích nemají ve svých cenách žádnou „vatu“, která by jim umožnila na něčí příkaz snížit ceny. Když budou hoteliéři muset snížit ceny zahraničním hostům, zvýší ceny českým hostům. Regulace cenové tvorby prospěje jedněm a uškodí jiným. Bude-li zákaz cenové diskriminace odůvodněn dobrými mravy či dokonce uzákoněn, bude nutné odstranit všechny slevy, které prodávající poskytují, například studentům nebo důchodcům.
Podívejme se teď na diskriminaci na pracovních trzích. Tradiční pohled byl takový, že příčinou této diskriminace jsou rasové či jiné předsudky zaměstnavatelů vůči některým skupinám lidí. Americký ekonom Gary Becker ve své knize Ekonomie diskriminace (1957) tento názor vyvrátil. Představme si, že by majitelé restaurací měli rasové předsudky a nechtěli zaměstnávat černé číšníky ale jen bílé číšníky. Předpokladem přitom je, že černí i bílí číšníci odvádějí stejně dobrou práci (jinak by nemohlo jít o diskriminaci) a že pracovní trh číšníků je velký a konkurenční. V důsledku nízké poptávky po černých číšnících by jejich mzda klesla ve srovnání s bílými. Za těchto okolností by ovšem potom každý restauratér, který netrpí rasovými předsudky, zaměstnal černé číšníky, což by mu zvýšilo zisky. Restauratéři bez rasových předsudků by vydělávali více než restauratéři s rasovými předsudky a poráželi by je v konkurenčním boji. Na konkurenčním trhu si proto žádný majitel restaurace nemůže dovolit luxus rasové předpojatosti, protože by byl vytlačen z trhu levnější konkurencí.
Ale co když jsou to hosté, kteří trpí rasovými předsudky a nechtějí být obsluhováni černými číšníky? To pak mění situaci. Za takových okolností budou restaurace s bílými číšníky plné a restaurace s černými číšníky prázdné. Majitelé restaurací budou pak skutečně dávat přednost bílým číšníkům, dokud mzdy černých neklesnou natolik, aby je kompenzovaly za menší návštěvnost jejich restaurací.
Becker tak dospěl k důležitému závěru: zdrojem diskriminace na pracovních trzích nejsou zaměstnavatelé ale spotřebitelé. Hledáme-li viníky diskriminace, musíme je hledat u spotřebitelů. Stát může donutit zaměstnavatele, aby nediskriminovali, ale nemůže k tomu donutit spotřebitele.
Diskriminace na pracovních trzích může mít i jiný důvod. Rozhodování zaměstnavatele se řídí nejen výší zisku, ale také pravděpodobností zisku. Jinými slovy, zaměstnavatel při výběru zaměstnanců zohledňuje i riziko. Romové mohou být stejně pracovně výkonní jako bílí zaměstnanci, ale vzhledem k pověsti, jakou romská komunita má, je zaměstnavatelé považují za více rizikové. Ženy mohou být stejně výkonné jako muži, ale zaměstnavatel u ženy zohledňuje riziko, že mu odejde na mateřskou dovolenou nebo že bude často doma s dětmi a jemu se nevrátí náklady vložené do jejího zaškolení, nebo bude mít dodatečné náklady s hledáním náhradních zaměstnanců. Proto jsou někteří zaměstnavatelé ochotni zaměstnávat Romy nebo ženy jen za nižší mzdy, než jaké platí bílým mužům. Stát sice může donutit zaměstnavatele, aby platili ženám stejné mzdy jako mužům, ale jaké to bude mít důsledky? Poptávka zaměstnavatelů po ženách klesne a jejich nezaměstnanost se zvýší.
Antidiskriminační choutky politiků, zákonodárců a vládních byrokratů jsou někdy tak daleko, že chtějí stejnou mzdu pro všechny zaměstnance v dané profesi, a to nejen bez ohledu na pohlaví či barvu pleti, ale dokonce i bez ohledu na to, kde (ve které firmě nebo ve kterém koutu země) práci vykonává. Podle této logiky například kuchař v pražském hotelu musel dostávat stejnou mzdu jako kuchař ve venkovské hospodě. Jenže majitel venkovské hospody nemůže dávat kuchaři stejnou mzdu jako majitel pražského hotelu, protože poptávka po jídlech v pražském hotelu je mnohem vyšší (měřeno nikoli počtem jídel ale peněžními obnosy, které jsou hosté ochotni za jídla platit) než v zapadlé venkovské hospodě.
Někdy se říká, že mzda se řídí produktivitou práce, takže uznáváme, že například rakouští dělníci mají vyšší mzdy než Češi – mají přece vyšší produktivitu. Jenže produktivita se neměří ve fyzických jednotkách. Měřeno ve fyzických jednotkách mají například rakouští kuchaří stejnou produktivitu jako čeští kuchaři, vždyť používají stejné nádobí a neudělají za hodinu více jídel než čeští kuchaři. Rakouští kuchaři mají ale vyšší peněžní produktivitu, která je odvozena od toho, že rakouští návštěvníci restaurací mají větší kupní sílu. Totéž je pravda o pražských restauracích ve srovnání s venkovskými restauracemi. Kdyby se mzdy pražských a venkovských kuchařů sjednotili, majitelé venkovských hospod by museli krachovat a majitelům pražských hospod by se hrnuly velké zisky. Ačkoli všichni zdravým rozumem chápeme nesmyslnost sjednocování těchto mezd, mnozí vzdělaní lidé se přesto dožadují odstranění rozdílů ve mzdách a používají slovo „diskriminace“.
Ačkoli se naši zákonodárci pasují do role spravedlivých, kteří chtějí vymýtit nešvar diskriminace, zavírají oči před nesporným faktem, že tím největším diskriminátorem je stát. Každá dotace, subvence nebo diference ve mzdových sazbách je diskriminace – nerovné zacházení státu se svými občany. Stát diskriminuje malé podniky, když investičními pobídkami zvýhodňuje velké firmy. A pak zas na oplátku diskriminuje velké firmy tím, že malým podnikatelům poskytuje různé subvence a dotace. Stát diskriminuje malé cukrovary při rozdělování produkčních kvót. Stát vyplácením porodného a dětských přídavků diskriminuje bezdětné rodiny, které tyto subvence platí ze svých daní. Stát regulací nájemného zvýhodňuje lidi bydlící v nájemních bytech oproti lidem bydlícím ve svých vlastních bytech. Všechny tyto diskriminace se zdůvodňují slovem „politika“ – sociální politika, bytová politika, zemědělská politika, rodinná politika. Tyto a mnohé další politiky se uvádějí jako důvody pro nerovné zacházení. Ale když mají soukromí podnikatelé své důvody pro rozdílné přístupy ke skupinám zaměstnanců, označí se to slovem diskriminace.
Sborník textů Centra pro ekonomiku a politiku č. 49/2006 Antidiskriminační zákon pomoc- slabším, nebo převrácení práva?
Robert Holman
profesor Vysoké školy ekonomické