Proč hnědne bývalá NDR? Problémy s identitou a imigrací
Předně musíme rozdělit NDR (budeme se držet tohoto termínu, později bude vysvětleno proč) na dvě oblasti, kde Sasko, část Durynska a okolí Berlína tvoří jednu, zatímco zbytek tu druhou. Můžeme prohlásit téměř s čistým svědomím, že první část NDR se transformovala relativně dobře a životní úroveň tam stoupá – a je o něco málo vyšší, nežli v České republice. Nicméně v druhé části NDR, jejímž ztělesněním jsou města jako Rostock či Görlitz je situace zcela odlišná. Abychom mohli situaci tzv. „ossies“ dobře vysvětlit, je třeba začít nejméně v devatenáctém století. Jak vypadala tato oblast tehdy? Rozvíjející se průmysl, součást celku Pruska, které bylo silné, hrdé a považovalo se za autoritu v rámci celého Německa. Prusko ztělesňovalo obraz „Mitteleuropy“ a osobnosti jako byl například Otto von Bismarck byly tehdy známy doslova po celém světě; Berlín rostl a bohatl, prudce rostla životní úroveň obyvatelstva a lidé měli pocit, že budoucnost Německa se točí kolem Lipska, Magdeburku, Drážďan, Postupimi, Zhořelce a samozřejmě Berlína. Pak přišla první světová válka a Německo se obrátilo v trosky, muselo platit obrovské reparace a bylo do morku kostí uraženo a zahanbeno – spolu s nepředstavitelnou inflací v roce 1921 (až 300% za dvanáct hodin) znamenalo meziválečné období také zchudnutí celé země. Toho využil Hitler, který díky tomu postavil Německo „na nohy“, aby jej uvrhl na konci války do ponížení ještě většího, než v jakém se nacházelo na konci první světové války.
Tentokrát však už byla geopolitická situace jiná a Německo nebylo dobyto okolními zeměmi, ale dvěma supervelmocemi, Spojenými státy (za podstatné pomoci Velké Británie a nevelké pomoci Francie) a Sovětským svazem. Vzhledem k charakteru sovětského režimu spadla železná opona a v sovětské okupační zóně vznikl útvar, který se pojmenoval „Deutsche Demokratische Republik“, tedy Německá demokratická republika. Následující vývoj byl velmi podobný tomu v ČS(S)R, proto není třeba jej významněji opakovat. První důležitý aspekt dnešního problému však nepřišel z Východu, ale ze Západu: v šedesátých letech začala NSR stavět svůj hospodářský úspěch na levné pracovní síle – na tureckých gastarbeiterech a vznikl tak problém nepřizpůsobivého zradikalizovaného islámského obyvatelstva, se kterým si dnes neumí poradit celá západní Evropa. Do roku 1989 byly tyto události pro východní Němce něčím, jako nepodstatnou zprávou z druhého konce světa. Turci k nim nechodili (a ostatně proč, co by se kdo dobrovolně stěhoval do komunistického lágru o rozloze celého státu) a východní Němci se o to pramálo zajímali. Pak ale padla Železná opona a stalo se několik věcí: Turci se vrhli na území NDR jako kobylky a začali zaplavovat nejdříve východní Berlín (obzvlášť čtvrti jako Kreuzberg či Mitte, které byly za NDR obývány Němci tak, jako Jižní Město v Praze Čechy) a z mnohých míst udělali ghetta, odkud se všichni slušní lidé odstěhovali a kde začalo platit právo šaríja – a pak se začali rozlézat do dalších míst NDR. To byla první rána, která vede k volebnímu úspěchu NPD, neboť východní Němci se správně ptají, proč by měli u sebe trpět Turky, když je do Německa přitáhli ti západní a oni tak trpí problémem, který na sebe nepřivolali.
Druhým palčivým problémem NDR je zoufalá ekonomická situace východních spolkových zemí jako Sasko-Anhaltsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko či Braniborsko, se kterou si Spolková vláda už celé roky neví rady. Východní spolkové země jsou z velké části dotovány povinnou „solidaritou“ západních zemí, což samozřejmě vyvolává velmi negativní pocity na obou stranách, neboť – když to přeženu – západní Němci často nedělají rozdíl mezi „levnou pracovní silou“ z Rostocku a z Doněcku, vadí jim, že doplácí na Východ a často se nad východní Němce povyšují, což těmto z duše vadí a odtud plyne (spolu s děsivou nezaměstnaností v NDR) velká podpora Linke Partei (dříve PDS, nástupnická strana SED). Západní povýšenost nad Východem se projevovala už od roku 1989, kdy se otevřely hranice, neboť zápaďané neměli často ani potuchy o životní úrovni postkomunistických společností střední Evropy a často se domnívali (a podle toho se tak i chovali), že Východ je místo, kde neznají elektřinu, moderní technologie, všichni jsou děsivě chudí a za západní marku jsou schopni udělat cokoliv. Ostatně mnozí obyvatelé západní Evropy si toto myslí dodnes často o nás, přestože je v mnohém (zejména v používání moderních technologií) vysoce předčíme. Přesto si umím velmi dobře představit, jak tento pocit ponížení východní Němce štve, jak hořknou, jak si říkají: „A tohle jsme měli zapotřebí?“ a podobně. Tento pocit frustrace je dalším významným aspektem, proč lidé v NDR volí NPD. Je to protestní hlas, neboť z komunistů si na Západě nikdo nic nedělá – ostatně proč také, když jich je plný Brusel a nikomu tam nevadí – a mnozí východní Němci tak křičí směrem k Bonnu i Bruselu: „Jsme tady! Nekašlete na nás, zacházejte s námi jako se sobě rovnými a neponižujte nás!“. Toto volání úzce souvisí i s historickým exkurzem, který jsem uvedl ze začátku článku, neboť musíme si uvědomit, že tento zapomenutý kout Evropy kdysi býval jedním z nejvýznamnějších a tamní obyvatelé to nejenže vědí, ale ještě mají pocit, že to byl Západ, kdo je prodal. Z toho samozřejmě NPD těží.
Třetím aspektem, který je možné považovat za původ východoněmecké frustrace, která je hlavním zdrojem podpory NPD je absolutní ztráta své vlastní identity, která generuje právě onu „ostalgii“, kterou na Západě málokdo umí pochopit. Občané NDR, byť žili v komunistickém zajetí, měli mnoho věcí, na které byli zvyklí. Můžete si na to vzpomenout pokaždé, když jdete do supermarketu a kupujete Jar, MF DNES, časopis 100+1, mýdlo s jelenem, a další výrobky, které tady byly „klasikou“ v době totality. V televizi dodnes běží mnoho pořadů (např. Objektiv), které jsou velmi oblíbené a které byli oblíbené i za časů vlády jedné strany. V NDR zmizelo takřka ze dne na den všechno. Obchody zaplavilo západní zboží, západní televize nepřevzala pořady z východoněmecké televize, přestaly se ze dne na den slavit svátky, které se do té doby slavily čtyřicet let. Přirozenou reakcí na systematické ponižování ze strany západních Němců mohl být útěk k vlastní identitě, k něčemu, čím by se mohli východní Němci identifikovat, jenže kvůli převzetí všeho ze Západu nebylo čeho se chytit. Bývalé občany NDR tak spojovalo už pouze jen trvalé bydliště v některé z „nových spolkových zemí“, nízký příjem a vysoká nezaměstnanost. Byli tak prakticky zbaveni možnosti rozlišit na „my“ a „oni“ – a nesmíme zapomínat na to, že to byli východní Němci, kdo chtěl žít se západními v jednom státě, kdo toužil po národním státě, velkém Německu, a že to byli západní Němci, kdo se tomu spíše bránil, poněvadž si nechtěli rušit své pohodlí kvůli chudým příbuzným. Opět se nám tak ukazuje to, co jsem jmenoval u předchozího aspektu volby NPD, a sice zoufalý pokus o upozornění na svou závažnou situaci.
S otázkou identifikace však souvisí i pojetí NDR v mezinárodním kontextu. Abych to shrnul: Západ (ve smyslu EU15, USA, aj.) vidí NDR jako součást Německa a tudíž jako Západ a dále se tím zpravidla nezabývá. Západní spolkové země Německa vidí východní Němce zpravidla jako levnou pracovní sílu, chudé příbuzné, podle toho se k nim chovají a často na ně plivou. Turci ze západního Německa chápou NDR jako místo, kde se levně žije a pobírají se sociální dávky, čili ideální místo pro život – a tak se tam stěhují. V opačném směru se však stěhují mladí východní Němci, kteří mají dost podřadného postavení a zatímco se od Němců NDR vylidňuje a německá populace v NDR prudce stárne, zvyšuje se v těchto místech velmi prudce počet Turků, kteří Německo i s jeho kulturou spolu s ostatními islámskými národy v Evropě silně ohrožují. Nové členské země EU (tzn. zejména země V4) vidí NDR jako západní Německo a tak se s ním neidentifikují – zpravidla nevědí o tragédii východoněmeckých obyvatel a přestože s NDR sdílí mnoho dnešních problémů, nepovažují ji za součást „našich“. Výsledek je, že východní Němci jsou sami, nemají nikoho kromě kancléřky Merkelové, kdo by se jich aspoň nějak zastal, nemají spojence ani na Západě ani na Východě a vidí přitom, jak si Češi, Poláci, Maďaři, Estonci a další z nových členských zemí žijí lépe, než si sami žijí teď. V kombinaci s tureckým problémem a nechutným povýšeneckým chováním mnohých „tvrdých zápaďáků“ to vytváří doslova sud se střelným prachem, který jen vybouchnout a jako doutnák zde slouží právě NPD. Lidé v NDR zpravidla nevolí NPD proto, že by se nějak významně ztotožňovali s jejím programem (významnější shoda může být tak maximálně v otázce islámské imigrace), ale proto, že je to jedna z mála možností, jak se Západu připomenout. Na začátku tohoto článku bylo řečeno, že bude později vysvětleno, proč používám označení NDR. Myslím, že nyní už je vše vysvětleno, neboť mnozí čtenáři se mnou budou zajisté souhlasit, že i přes společné hranice je NDR stále zemí se svými vlastními problémy, zemí, která se od bývalé NSR diametrálně liší a jejíž osud by nám neměl být lhostejný. Rovněž jsem na začátku uvedl cosi o paralele s Evropskou unií – a ruku na srdce, zde vidíme úskalí soužití jednoho etnického národa rozděleného do dvou státních útvarů po dobu čtyřiceti let – a to je stále ta jednodušší varianta. Teď si vezměte, že podobně funguje celá EU a problémy, které dnes řeší NDR, můžeme za dvacet let, pokud se nic nezmění, řešit i my všichni v „nových členských zemích“. Inu, nejsou to radostné vyhlídky, budiž nám příklad NDR důležitým varováním.
Na závěr jako post scriptum dodávám, že se nikterak neidentifikuji s NDR jako se státem politickým ve smyslu státem komunistickým; jsem velmi, velmi rád, že odtud komunistické zlo zmizelo, ale považuji za morální povinnost se postavit na stranu těch, kteří byli donuceni k multikulturnímu soužití s těmi, s nimiž žít nelze, být solidární s těmi, kteří byli nuceni k toleranci, ačkoliv k nim nikdo tolerantní nebyl a není, s těmi, kteří ztratili národní identitu, neboť mají si říkat Němci, když Němci jsou i ti, kteří jimi opovrhují? Chtěli být Němci a považovat se spolu se západními Němci ne za dva bratrské národy, ale za jeden národ. Přesto je jim dáváno najevo, že na Západě nejsou vítáni. Kde potom jsou doma, když na Západě je nechtějí, na Východě je nechtějí a jejich vlast zmizela?