Evropská unie — nepřítel svobodných národů
Korporativismus — prvý krok k fašismu
V červenci 1997 německý parlament schválil usnesení, které se týkalo konečného výsledku poválečného mírového uspořádání v Evropě. Britové a Američané se domnívali, že ho bylo dosaženo v roce 1945 — ale ne tak to viděla německá politická třída (podporovaná částečně strachem, částečně arogancí Francie), která vytvořila současnou Evropskou unii rozbitím těch demokratických národů, které obnovili Spojenci po válce.
„Německá Evropa“ ve formě „Evropské unie“ a reprezentující malou menšinu evropských států již skutečně obrátila zpět ručičky hodin obnovením ekonomického a politického korporativismu a kolektivismu, které předcházely evropský a celosvětový konflikt ve 30. letech. Kromě toho rozbití demokracie, které nastalo, dopomohly Spojené státy, které, podobně jako Churchill, používají termín „sjednocená Evropa“ ve smyslu evropských národů spojených přátelstvím — ne v jednom státě. Ale korporatistická, protekcionistická a autoritářská podstata západoevropské politiky má jinou vizi a tato vize je nebezpečná dnes stejně jako byla ve 30. letech.
Je též nešťastné, že americké průmyslové korporace pomáhají cílům Evropské unie ve jménu většího obchodného pohodlí. General Motors podporuje zrušení libry, Anglické banky a zbytku suverénní vlády v GB jako cenu, kterou stojí za to zaplatit za rentabilitu jejich továren. To hrůzně připomíná kritickou podporu nacistického hospodářství a jejich válečné mašinérie velkými americkými nadnárodními koncerny ve 30. letech. Rozsah v jakém byl zopakován hitlerovský projekt Evropy transatlantickými korporacemi od roku 1972 nebyl nikde lépe demonstrován než v říjnu 1997, kdy starší výkonný ředitel General Motors navrhl, aby Británie zrušila libru a Anglickou banku ve prospěch Jednotné evropské měny, nebo jinak společnost ukončí svou výrobu v GB.
Společnost General Motors zaznamenala řadu případů politické a hospodářské podpory evropského útisku. V roce 1936 americký velvyslanec v Berlíně si stěžoval Rooseweltovi na to, že tato společnost „tam má příliš mnoho aktivit, které vše komplikují a zvyšují naše válečné ohrožení“. Díky podpoře General Motors z roku 1936 se Opel stal jedním ze dvou největších výrobců tanků pro nacistickou válečnou mašinérii a v roce 1935 americké Ministerstvo války protestovalo u této společnosti kvůli jejímu předání technologie etyl-olova, která byla kritická pro vojenské letectvo.
A je to přesně stejná korporativistická síla (tento termín označuje sílu všech „součástí“, jako jsou jejich společnosti, odbory či jiné kolektivy spojené s politickou mocí) v kombinaci se státní kontrolou,které jsme viděli bránit dvě světové války. Nyní jsme ohroženi společnostmi, které jsou v Británii hosty již několik desetiletí, a které si pohrávají s naší 800 let starou ústavou, jako by to byla linka na výrobu aut. Tak, jako řekl president Norského parlamentu o nacistickém převratu v roce 1940: „Co omračuje Nory bylo to, jak lidé, se kterými jsme měli důvěrné obchodní vztahy, kteří byli srdečně vítáni v našich domech byli vlastně agenty destrukce.“ Jak jsem ukázal ve své knize Evropský plný kruh Europe´s full circle) , stejná hrozba naší demokracii a našim národům se nyní vrací v úsilí nadnárodních korporací. Americká kolaborace s nacistickým režimem (úmyslná či ne) byla mnohem vyššího řádu než kolaborace Švýcarů — a přitom na rozdíl od Švýcarska nejsou USA obklopeny dvěma výbojnými fašistickými mocnostmi.
Je nepochybně neštěstím, že NATO, jehož 80% síly spočívá na americké výzbroji a podpoře, je nestydatě využíváno jako beranidlo k rozšiřování moci Evropské unie dále na východ a na jih. Nedávné Německem inspirované rozbití Jugoslávie je klasickým případem. Díky jeho jednostrannému uznání Chorvatska v roce 1990 a jeho vyzbrojování teroristické KLA k provokacím Srbska využila Německem vedená Evropská unie NATO k dosažení německých historických cílů .
Domácí klam a zahraniční usmiřování
Evropská unie dnes odráží aktivity nadnárodních korporací a slovy jejích vedoucích politiků a (menšiny) odborářů přesně stejnou ideologii a předsudky, které vedly k Hitlerovu Německu, Mussoliniho Itálii a kolaborantům ve Francii během 40. let. Shrnul jsem níže kapitolu 11 mé knihy Evropský plný kruh, která demonstruje tu pozoruhodnou symetrii mezi oběma periodami.
Když Edward Heath podepsal Římskou dohodu a zavedl GB do „Evropského společného trhu“, jeho vláda ujišťovala britský lid, že vstupují do společného trhu suverénních (tj. samosprávných) národů. „Jedná se o čistě ekonomickou koncepci“, ujišťovala vláda v té době a „Je to srdce společenství. Vliv zákonů společenství je podle definice zaměřen na čistě ekonomické záležitosti. Není problémem narušení základů národní suverenity.“
A nyní, když Britský parlament, demokracie a 800 let stará ústava byla fatálně rozrušena není neobvyklá slyšet ty, kteří jako Edward Heath plánovali takovou destrukci, připustit poprvé, že to bylo jejich dlouhodobým cílem. Ale někteří z nich se vyjádřili otevřeně již dříve. Raymond Barre, bývalý premiér Francie, řekl: „Nikdy jsem nepochopil, proč by mělo být veřejné mínění o evropských myšlenkách bráno v úvahu.“
Skupina britských poslanců vytvořila tzv. „Návrh budoucí Evropy“ v roce 1937 pod vedením Petera Thorneycrofta, vůdčího konservativního politika a později předsedy Konservativní strany (1975 - 1981). Jejich protidemokratický a utajený úmysl byl vyjádřen takto:
Žádná vláda závislá na demokratických volbách by nemohla pravděpodobně souhlasit dopředu s obětmi, které musí přinést každý odpovídající plán. Lid je nutno vést nevědomě ke vzdání se vlastní obrany.
A v současné době to byl předseda Liberálně demokratické strany Paddy Ashdown — kdo reagoval na chválu určenou poslednímu velkému „integrátoru“ Evropy Adolfu Hitlerovi od Liberály Earla Lloyda George (1863-1945) a Lorda Lothiana (1882-1940) ve 30. letech — který řekl:
Nevěřím, že národní stát je něčím jiným než historickým vynálezem. Nevěřím, že zůstane navěky.
Ve skutečnosti díky utajení nedemokratická mašinérie nadnárodních korporací a malé kliky Westminsterských politiků (ze všech tří hlavních britských stran) byly značně rozvráceny náš národ a jeho demokracie. A tak dnes i historická ochrana díky listinám Magna Charta a habeas corpus byla nahrazena právy jiných evropských zemí, a tak je možno britské občany automaticky uvěznit a vydat z GB.
Tento proces byl dobře shrnut slovy bývalého konzervativního MEP Billa Newtona Dunna:
Když ministři jedou do Bruselu, nechávají svá demokratická zavazadla doma.
Pan Newton Dunn našel přirozenější prostředí pro své antidemokratické myšlenky ve straně Tony Blaira. Nepřátelé demokracie uvnitř i vně našich hranic již dovedně spustili tento zlý proces. Důležitou věcí je zapamatovat si o podpisech smluv s Evropskou unií, že nelze věřit žádným slibům a dokonce žádnému slovu, u kterého se zdá, že chrání národní a demokratické zájmy, protože tato slova budou použita ne ke komunikaci, ale k podvodu. Britští (a ovšem francouzští) politici např. klamali o tom, co se zdá být jasnou ochranou národních zájmů — národní veto. Ale právo veta je dnes tak omezeno, že dosud žádná britská vláda ho nepoužila v případech, kde za to musí zaplatit, tj. v případech většinového hlasování. Tato logika je stručně shrnuta do následujících komentářů úředníků Evropské unie.
Pokud chce Británie být v srdci Evropy, musí za to zaplatit určitou cenu. Tato cena spočívá ve formě (ukončení její) rozpočtové slevy a požadujeme novou změnu daní. Pokud na to Británie nepřistoupí v těchto oblastech, máme oprávnění v jiných oblastech — např. ve snížení regionálních podpor Ulsteru nebo Skotsku.
Tato obvyklá tiráda pouhých „úředníků“ je se jeví ještě směšnější díky faktu, že ve skutečnosti samozřejmě neexistuje žádná taková věc, jako je „pomoc“ Evropské unie. Británie platí — i se svou slevou — o miliardy liber více Evropské unii než od ní dostává. A bylo to ovšem v Ulsteru (Severní Irsko), kde byla skutečné podstata „projektů“ Evropské unie odhalena. Evropská komise, která zapůjčila peníze jedné společnosti potom zdůrazňovala, že pokud ta společnost nenechá vlát vlajku Evropské unie, již nedostane takovou „pomoc“ znovu! A v tom je další lekce svobodným národům Evropy — nevěřte úředníkům Evropské unie, že jsou poctivými a objektivními správci. Prostě takoví nejsou. Jsou frontovou linií německého evropského imperialismu a goebelsovské propagandistické mašinérie, která působí ve všech zemích Evropské unie. Oficiální dokumenty Evropské unie uvádí 100 oblastí, kde chce Brusel „zlepšit vliv Bruselu na vzdělávání a výchovu“.
Rodney Atkinson
z knihy Rodí se fašistická Evropa. Útisk a obrození demokratických národů
Newcastle upon Tyne, 2001