Válka ve Vietnamu a falešný mýtus květinových dětí
Za co jiného se může lež vydávat, jestliže ne za pravdu, a hloupost, jestliže ne za rozum ?
Josef Čapek
Historii bohužel leckdy utváří falešné mýty. Pokroucené pohledy na to, co se stalo, které se dokáží postupně vplížit do mnoha mozků a ovlivnit tak představy nejednoho člověka. Nejhorším důsledkem pak bývá, když jsou hrdinové považováni za lotry a lotři za hrdiny. A přesně tak je tomu při pohledu na americkou vojenskou účast ve Vietnamu v letech 1964 – 1973. Úpadkové hnutí hippies, vzešlé z prostředí neomarxistické kulturní levice je dodnes některými lidmi považováno za vzor svobodomyslné mládeže, zatímco 58 000 padlých amerických vojáků se mnoha poct nedočkalo. Všechno je ovšem jinak...
Abych se mohl začít zabývat postoji tzv. mírového hnutí v USA a západní Evropě, musím nejprve stručně shrnout působení americké armády ve vietnamském konfliktu. Čtenář mě možná bude proklínat, že zbytečně historizuji, nicméně není jiné cesty. Tak tedy v rychlosti : Spojené státy předně nebyly žádným agresorem, který vtrhl do Vietnamu a začal zde likvidovat poklidné jihovietnamské komunisty i jejich rudé kolegy ze severu. Americká armáda pobývala v Jižním Vietnamu naprosto regulérně podle dohody se zdejšími prezidenty Diemem a později Thieu. Její cíle spočívaly především v obraně této země před tím, kdo byl skutečným útočníkem v této válce, tedy Severním Vietnamem ( tzv. Vietnamskou demokratickou republikou ), masivně podporovaným Čínou a SSSR. Američané si taktéž nikdy nečinili nárok na milimetr severovietnamského území. Bojovali pouze proti severovietnamské VLA ( Vietnamské lidové armádě, někdy také překládané jako NVA ) a jihovietnamským komunistickým banditům z Fronty lidového osvobození, známým pod termínem Vietcong ( Vietnamští komunisté ), kteří usilovali o sjednocení Vietnamu pod bolševickou nadvládou.
Americká přítomnost ve Vietnamu rozhodně nebyla ukončena z důvodů vojenské porážky, o čemž svědčí i fakt, že válka pokračovala další dva roky po odchodu Američanů a teprve tehdy se rudému severu podařil jeho původní záměr. Dokud však angažovanost US Army trvala, nedosáhli komunisté žádných výrazných úspěchů.
První velký střet mezi Američany a vietnamskými komunisty se odehrál na podzim 1965 v údolí Ia Drang a pro bolševiky skončil pořádným výpraskem. I další americké operace v pověstném železném trojúhelníku končily převážně vítězstvími Američanů a jejich spojenců. Dokonce i pověstná ofenzíva Tet z roku 1968, kde VLA i Vietcong dosáhli počátečních úspěchů, po několika dnech zkrachovala a americké síly během protiútoku v podstatě zlikvidovaly celý Vietcong, takže v příštích bojích proti nim stáli téměř výhradně vojáci severní VLA. Levicové síly na západě se sice snažily vyvolávat v souvislosti s ofenzívou Tet různé katastrofické fámy, nicméně její krach jasně potvrzuje odvolání legendárního generála Giapa z hlavního vedení VLA.
Nezasvěceného tedy logicky napadne otázka : Proč Američané vlastně odešli a dopustili, aby se vietnamský konflikt stal jejich politickou porážkou ? Odpovědí je několik. Tou první je paradoxně vlastní omezení, přikázané americkou vládou. Pozemní síly amerického kontingentu totiž mohly operovat výhradně na území jihu a nesměly překročit hranici se Severním Vietnamem, aby nepopudily Čínu a SSSR. Válka proto probíhala v častém schématu – Poražení komunisté se stáhli za hranice do Severního Vietnamu nebo Kambodže, kam za nimi pronásledovatelé nemohli a po konsolidaci sil podnikli nový útok. A tak pořád dokola. Sever mohl být vystaven pouze leteckým úderům, přičemž i ty podléhaly mnohým omezením. Nechme nyní zavzpomínat plukovníka Fredericka Blesse : „V této době jsme při bojových letech museli dodržovat spoustu omezení. Když jsi letěl na misi k Hanoji a viděl vlak, nebo jiný cíl, musel jsi ho nechat ujet. Neměl jsi povolení ! Museli jsme sledovat, jak budují stanoviště SAMů a nesměli jsme je napadnout, protože tam mohou být Rusové, pomáhající se stavbou...“
Podobných nesmyslů museli Yankeeové skousnout více a celý konflikt se tudíž dlouho vlekl, aniž by bylo v dohlednu jeho ukončení. Američané měli dvě možnosti. Buď přenést válku na sever, nebo odejít. V souvislosti s ekonomickými těžkostmi, zapříčiněnými vietnamským podnikem a také stále hlasitější agitací rádoby mírového hnutí, se nakonec rozhodli pro druhou možnost a nechali malý stát osamoceně vzdorovat mohutné rudé mašinérii. Ten bez jejich podpory vydržel bojovat jen dva roky a na jaře 1975 podlehl.
Jak je notoricky známo, v USA, ale i jiných částech západního světa ( zejména Francii, Německu a Itálii ) se ve druhé polovině šedesátých let začalo rozmáhat něco, co bývá nepřesně označováno termínem mírové hnutí. V podstatě šlo o protestní hnutí mládeže, které ideově vycházelo z myšlenek nové ( neomarxistické ) levice. Válka ve Vietnamu rozhodně nebyla jeho ústředním hnacím motorem, nicméně v něm sehrála roli jakéhosi mediálně viditelného jednotícího prvku.
Revolta šedesátých let bývá ještě dnes mnohdy sentimentálně líčena jako nějaký „boj“ za svobodu a volnost, přičemž však nikdy nikdo nevysvětlil, jak se ony ideály svobody slučovaly s obdivem mladých new lefts k Ho Či Minovi, Mao ce Tungovi či k myšlenkám Marxe a Trockého. Nebylo snad jedním z častých hesel demonstrantů ono pověstné „Marx, Mao a Marcuse ?“
Trochu zjednodušené je také používání termínu „mírové hnutí“. Mladým levičákům na západě totiž nešlo o mír ve Vietnamu. Oni požadovali stažení amerických jednotek, aby mohl zvítězit komunistický Sever, kterému často vyjadřovali hlasitou podporu. “Vítězství Vietcongu – vítězství naší demokracie !“ prohlašovali zcela otevřeně západoněmečtí radikálové. O jakou „demokracii“ by asi šlo, si dovede každý soudný člověk představit. Jejich američtí kolegové zase blokovali výuku na univerzitách, čímž poškozovali ty, kteří se přišli učit a ne poslouchat nesmyslné bláboly zfetovaných rudých. Na tomto místě je třeba ocenit statečný postoj kalifornského guvernéra Reagana,pozdějšího prezidenta USA, který dokázal na zdejší univerzitě rychle obnovit klid a ještě průběžně zesměšňovat rozlícené ultralevičáky. Ti měli konec konců nebývalé zastání v levicově liberálním tisku ( zejména The Washington Post ) a postupně i v Hollywoodu, kde se dala na pochod levicová kulturní fronta. Právě proto začal být americký voják líčen jako bezcitný brutální zabiják vraždící pro zábavu a s radostí vypalující vietnamské vesnice.
Vyhlazení vesničky My Lai četou US Army bylo sice naprosto neomluvitelným, avšak v podstatě ojedinělým excesem. Velitel čety byl za něj se svým seržantem postaven před soud. The Washington Post však tento masakr neustále omílal až do odchodu Američanů. Zbývá se zamyslet nad tím, proč se nezmiňoval také o zvěrstvech páchaných Vietcongem. Ten měl totiž vyhlazování montagnardských a odbojných vesnic přímo ve své strategii. Na incident v My Lai připadly desítky a desítky vesnic vybitých komunisty. Není mi znám případ, že by kvůli nim byl popotahován jediný komunistický velitel.
Poručík Sharp, velitel čety elitních Special forces, měl možnost spatřit vesnici, v níž Vietcong realizoval svou „socialistickou demokracii“ po níž prahla západní nová levice : „ Z hlav nezbývalo mnoho – brouci a psi pravděpodobně. Někteří byli pohřbeni za živa…“ Daleko otřesnější svědectví však přinesl z jiné vesnice poctěné návštěvou Vietcongu americký korespondent : „ …myslel jsem, že vidím hromadu opálených polen…zjistil jsem, že to byla spálená těla několika tuctů dětí…viděl jsem matku se dvěma dětmi v náručí, všechny spálené do černa. Všechno bylo spálené a černé…. Vzdálenější konec vesnice nebyl dotčen, komunistům došel napalm v plamenometech.“ Kde v tu chvíli vězeli reportéři z The Washington Post, aby informovali americkou veřejnost ? Kdo ví…Třeba zrovna dělali rozhovor s Rudim Dutschkem a jemu podobnými.
Mladí Američané v šedesátých letech skutečně bojovali za svobodu, ovšem podivná individua pálící vlastní vlajku tím nemyslím. Mluvím o těch mladících, kteří netrhali povolávací rozkazy a naopak se postavili komunistické agresi. Svým bojem ve Vietnamu, který byl součástí studené války, chránili i svou zemi a celý svobodný svět.
Proto se nemohu smířit s tím, že jejich památka upadá v zapomenutí, zatímco květinkový kult je stále udržován. Někdy si kladu otázku, zda by se protestující new lefts byli schopni podívat do očí jihovietnamským uprchlíkům, kteří přišli o rodinu, domov a byli vytrženi z rodného prostředí.
Nejspíš ano. Čekat od těchto lidí morálku je asi naivní. Pro ně přece vždy bylo morální jen to, co napomáhá jejich „revoluci“.
Douglas Pike měl také pravdu : „ Komunisté vytvoří ve Vietnamu hřbitovní ticho. A svět to nazve mírem.“
Článek je věnován památce osmapadesáti tisíců „Billů Yankeeů“ a „ Johny Rebelů“ kteří se z Vietnamu nevrátili.
Vyšlo v Agoře říjen 2006