Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Jedna z forem kterou fašistický stát kontroluje lidi je formální udržování demokratických struktur ale jejich oslabování kupováním oddanosti úředníků. Když ministři v dolní a horní sněmovně hájili instituce a politiku Evropské unie, nebylo veřejnosti jasné, jak ti samí ministři vydělávají na té samé politice.
Bylo naivní vírou, že politický a hospodářský systém, který dobyl skoro celou Evropu a jen o vlásek neporazil Sovětský svaz by náhle a bez protestů složil své zbraně v roce 1945 a zmizel v prachu historie. Víra že se to stalo se nicméně rozšílila a stala se mnohem uvěřitelnější díky spojení německého a italského fašistického systému s extravagantními a démonizovanými vůdci, kteří neušli smrti na konci války.
Evropská unie je založena přesně na těch sociálních a hospodářských strukturách „Evropského hospodářského společenství” navrženého Hitlerovým režimem v roce 1941. Skryté a nedemokratické metody, jakými byla vnucována nadvláda Evropské unie Británii - prostřednictvím smluvních zákonů, direktiv a regulativ které z větší části obcházely Parlament - mají svůj ekvivalent ve výjimečných zákonech, jakými Hitler vládl Německu.
Nic z toho nás nepřekvapí, protože v čele „Evropské sekce” německého ministerstva zahraničí v Adenauerově poválečné vládě bylo obsazeno stejnými lidmi jako za Hitlera.
Nejlépe to lze ilustrovat na Jednotném evropském trhu, což je pro ty kdo věří otevřenému a svobodnému obchodu ovšem protiklad v termínech. Jednotný evropský trh není konstrukcí nacionalistů a zastánců volného obchodu, ale korporativistických politiků usilujících o jednotný stát s jednotnou vládou , jednotným úřednictvem atd. atd. Ve skutečnosti je to praxe korporativismu uvnitř zemí vedených korporativistickým kapitálem - a socialistickými odbory které s nimi jednají a korporativistickým státem, který je podporuje. - a tím rozšiřuje tento princip na nadnárodní úroveň.
Hlavním prvkem fašistického systému není hlučně řvoucí diktátor, ale systém korporativistické a kolektivistické moci. Korporace, instituce a kolektivy vytvořené absolutní mocí státu (a kolektivu států) tvrdí, že vědí nejlépe než jednotlivci, rodiny, společnosti a národy a svobodný spontánní proces, který je s nimi spojený. Ale čím více tyto režimy chybují, tím více organizují. A čím více organizují, tím více jejich moc mohutní. A čím více se lidé brání jejich moci a kontrole, tím autoritativnější je jejich odpověď.
Obětování suverenity národů na oltáři nacistického konceptu „Evropských společenství” je téměř posledním krokem v procesu, který zničil svobodu a odpovědnost jednotlivců a asociací, kterým svobodně projevují svou oddanost.
Co je skupina Bilderbergů, na jejímž srazu byl ministra zahraničí Karel Schwarzenberg? Existovala skupina utajená, jak při svém založení, tak ve svém jádře hrála ústřední roli v tomto procesu - skupina Bilderbergů, založená v roce 1954 princem Bernhardem Nizozemským (Bernhard of Netherlands). Bernhard byl členem nacistické strany od roku 1933 do roku 1937, na členství resignoval jeden den po kontroversní svatbě s příští Nizozemskou královnu. Načasování jeho resignačního dopisu (aby se mohl provdat do holandské královské rodiny) nám říká více, než jeho pozdější podpora Spojenců. Nepodepsaná kopie resignačního dopisu prince Bernharda bylo nalezeno ve Washingtonském národním archivu. Dopis končí „Heil Hitler” - podivné zřeknutí se nacistické stany. V roce 1934 byl subjektem zprávy výboru amerického kongresu, která ho identifikuje jako důstojníka SS propojeného s hlavním průmyslovým spojencem nacistů - I.G.Farben.
Není žádná míra, přes kterou by nevolená Evropská komise nevystavila naše nejzranitelnější občany (školní mládež) své propagandě — a to vše v oblasti (výchova), ve které to vlastní smlouvy Evropské unie (nemluvě o následný Britský zákon o výchově) oficiálně vylučují.
Ale historii evropského regionalismu je nyní možno spojit přímo s historií rasové politiky, etnického soupeření a dlouhodobých pokusů k likvidaci ustavených národních států v Evropě. V tomto světle pravdy dříve zhoubná blairovská politika regionalizace Anglie bude nakonec, spolu s Eurem, odložena do historie. V ostatních zemích povede odhalení skutečného významu etnického regionalismu nesporně k znovuustavení národních států, které jsou nepřáteli Evropské unie.
Korporativisté nalevo, napravo i ve středu spektra reagují hněvivě na obvinění, že jejich „Evropský projekt“ je ve své podstatě fašistický. To snad není překvapivé, protože kombinují (při své víře na nadnárodní vládu, kolektivistická řešení, korporativistickou ekonomiku, státní intervence a ve „třetí cestu“) většinu charakteristik fašismu. Musejí se proto neustále horečně distancovat od této zdiskreditované ideologie. Je to pro ně snazší, pokud se jim podaří najít nepřítele, kterému mohou připsat hodnoty „fašismu“ — vybrali si nacionalisty a ty, kterým říkají „extrémní pravice“.
Havel, s mezinárodní pověstí díky odporu proti komunistickému Sovětskému svazu nyní podlézá korporativismu Evropské unie. Havel, který uspěl v zápase o národní identitu se sovětským superstátem si nyní přeje podlehnout Evropské unii. Po tom, kdy porazil ruský vojenský a hospodářský imperialismus, nyní uvítal německé průmyslové řízení a německou hegemonii v Evropě.
Euro je ale ještě nebezpečnější než tyto historické chyby řízení směnných kursů, protože je to součást nezvratného plánu na vytvoření superstátu s jednotným hospodářstvím, jednou centrální bankou, jednou vládou atd.
Nová Evropská unie je přes její rostoucí moc stále manipulovaným systémem obcházejícím demokracii a vytvářejícím utiskující struktury proti jednotlivcům a demokracii.Interní předpis Evropské komise říká: „Komise by se neměla řídit myšlenkou průhlednosti — není nutné se naučit skrývat ty části informace, které by mohly být nesprávně interpretovány.“
Zdálo by se nadsázkou říkat po 11. září 2001, že existovala přímá vazba mezi útoky na New York a Washington a krizí v Evropské unii — vazba mezi arabsko/muslimským expansionismem a novou „Německou Evropou“. Ale arogance franko-německé politické třídy nikdy netušila, že východní žadatelé o členství v Evropské unii by mohli být něčím jiným, než patolízaly a slepými následovníky franko-německého projektu.
A v tom je další lekce svobodným národům Evropy — nevěřte úředníkům Evropské unie, že jsou poctivými a objektivními správci. Prostě takoví nejsou. Jsou frontovou linií německého evropského imperialismu a goebelsovské propagandistické mašinérie, která působí ve všech zemích Evropské unie.
Tvrzení Helmuta Kohla, že jen vytvoření sjednocené Evropy lze zabránit německé agresi a válce je přesným opakem pravdy. Protože právě proto byly “Evropské“ instituce vytvořeny jako mechanismus rozšiřování německého vlivu a kontroly, zejména směrem na východ. Jsou „mírové“ jen v tom smyslu, že díky nim není agrese nutná!
Nebyly to národní státy nebo dokonce nacionalismus, co
prokazatelně ohrozilo evropský mír a prosperitu, ale byl to německý
nacionalismus, který se pokoušel ukout Německem ovládaný nadnárodní
Eurostát. Ty národy, které nedokáží žít v míru samy se sebou nemohou mít
důvěru jako slušní a spolupracující účastníci v Evropské unii, zejména jeden
z nich, který díky své kolektivistické a protekcionistické politice bude
chtít nutně dominovat.
Málokdo ve Spojeném království si bude pamatovat slova "evropského" úředníka zvaného Jacques Delors, když znechucen svou obvyklou snahou diktovat voleným představitelům jaká má být jejich politika, když deklaroval "já urychlím krizi". Mluvil opravdovým hlasem fašistického státníka, který prožíval obrození, díky kterému se musí Hitler a Mussolini smát ve svých hrobech.
Stěží najdeme jediný pilíř současné Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru pro Evropu načrtnutém Hitlerovým nacistickým režimem - se kterým kooperovaly Francouzská a Italská válečná dočasná vláda.
18 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)