Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Tváří v tvář bouřlivé budoucnosti, v níž současná krize vyvrcholí, je na místě, aby si obyvatelé západu, včetně občanů České republiky, jasně řekli co chtějí a co ne, aby naslouchali slovům, kterými je budou zahrnovat síly ucházející se o jejich mandát k moci, aby, navzdory inflaci slov a informací způsobené moderními médii, dokázali hodnotit obsah řečeného a diferencovat mezi osobnostmi, stranami a skupinami, jež se k nim obrací. Aby aktivně hledali ty hodnoty a síly, které jsou z veřejné diskuse vytlačovány. Aby se chopili práv a svobod, jež dosud mají, a nenechali se o ně připravit.
Čím více o tom v těchto dnech přemýšlím, tím více mi Havlova osobnost připomíná ústřední postavu z jeho Žebrácké opery. Také lupič Macheath byl rád ve středu dění, také on miloval hru pro hru, také on byl připraven vždy si obratně zdůvodnit vlastní fauly, také po něm nebylo v prostředí lupičského podsvětí nástupce. Tedy Sbohem Macheathi, předešel jste nás na cestě, kterou půjdeme všichni. Vaše duše už nenáleží lidským soudům, Vaše činy náleží soudu dějin.
Svatováclavská koruna je tedy současně historickým klenotem nevyčíslitelné ceny, symbolem i relikviářem, spojením tradic slovanských i západoevropských, předmětem významu státoprávního i spirituálního a konečně také ztělesněním naděje českého národa, že sv. Václav nedá zahynouti nám ani budoucím.
V prvé řadě je třeba říci, že, podobně jako v případě termínu národ, také termín nacionalismus zasluhuje obsahové vymezení. Lze ho totiž chápat jako prosté „národní cítění“, tak, jak mu ve výše uvedených citacích rozumí Scruton, ale lze v něm také vidět agresivní politickou ideologii ospravedlňující nenávist vůči druhým národům. Druhé chápání je sice vůči termínu samotnému nespravedlivé, neboť pro národnostní nesnášenlivost existuje samostatné označení (šovinismus), je však díky mediálnímu používání obecně rozšířeno.
Hledání odpovědi nás dovede k nejsmutnější stránce Halíkova světa. Totiž k tomu, že dlouhodobě zneužívá kněžského povolání k dělání politiky. Nejde o jeho někdejší nezdařenou prezidentskou „skorokandidaturu“, a vlastně ani o to, že svá nedělní kázání mění v projevy, v nichž kritizuje vybrané politiky, (což kdesi alibisticky obhajoval tím, že prý v kázáních nikoho konkrétního nejmenuje). O tyto věci opravdu tolik nejde. Jde o to, že prosazováním své vyhraněné politické orientace v Církvi i popsanou autoritativní formou svého vyjadřování, vystavuje ty věřící, kteří s jeho politickými názory nesouhlasí, neúnosnému nátlaku a vyvolává v nich pocit dlouhodobé názorové diskriminace. A to by kněz neměl. To je ve skutečnosti opravdu skandální!
Postmoderní česká historiografie, zejména v dílech D. Třeštíka a jeho epigonů, oslavuje bratrovraha Boleslava jako zakladatele státu, snad aby popíchla české katolíky, z toho, co bylo zmíněno na závěr je možno soudit, že chvála pozdní Boleslavovy politiky má skutečně své oprávnění , současně s tím je však třeba říci, že stal-li se Boleslav navzdory krvavým počátkům své vlády nakonec přece jen velkým panovníkem, bylo to tím, že se přiklonil k odkazu svého svatého bratra Václava, věčného dědice české země, zakladatele a garanta ideje české státnosti. Té, svým původem i charakterem katolické ideje, kterou si připomínáme 28. září.
Za druhé fakt, že Caklův dopis zdaleka není osamoceným výpadem, nýbrž součástí bezohledných mediálních útoků proti doktoru Bátorovi, trvajících již více než půl roku. Cakl sám se ve svém dopise dovolává podpory „mnoha nevládních sdružení, odborníků pracujících ve školství, politiků a veřejně známých osob“. Čili, máme tu co dělat s jakousi názorovou či zájmovou skupinou, která fámu o „nebezpečném Bátorovi“ šíří, mobilizuje spřátelené „nevládní organizace“ a vyvolává neopodstatněný strach z pravicového konzervatismu, který účelově interpretuje jako skrytý fašismus, rasismus a podobně.
Václav v zásadě pokračoval v politické linii svých předků. Usiloval zejména o udržení územní jednoty českého státu a posilování autority centrální vévodské moci. V zahraniční politice však provedl radikální obrat, opustil dosavadní probavorskou orientaci země a navázal úzké spojenectví se saským králem Jindřichem Ptáčníkem. Lze říci, že tento Václavův krok byl totální antitezí politiky jeho matky Drahomíry a musel vyvolat značný odpor u té části české šlechty, která se identifikovala s představou česko-lutického protisaského souručenství pod bavorskou patronací.
Historik Karel Schwarzenberg v jedné ze svých úvah připomněl, že: „ každý z malých středoevropských národů si někdy ve své historii vyzkoušel roli velmoci. Čechové k tomu dostali příležitost v rytířském třináctém století, za vlády posledních Přemyslovců.“
Jen proto je možné, že se k odkazu husitství hlásili jak konzervativci za napoleonských válek, tak liberálové roku 1848, že v Žižkovi Palacký viděl demokrata a W.W. Tomek monarchistu, že se za dědice kalicha prohlašoval pravoslavný biskup Gorazd, nietzcheovec Machar i komunistický profesor Nejedlý. Pod pokličkou husitského hnutí lze totiž najít všechny možné politické a duchovní ideje, které kolotaly Evropou v onom neklidném čase na přelomu středo a novověku a které nesporně ovlivnily myšlení západu, parlamentarismem počínaje a astrologickým esoterismem konče.
Papežský úřad je od samého svého vzniku až do dnešních dnů provázen a zdoben řadou pozoruhodných symbolů, ceremoniálních zvyklostí a odznaků, které právem vzbuzují zájem věřících a poutají jistou pozornost i u širší veřejnosti. Českému publiku se tyto symboly nejnověji připomněly nedávno, během zářijové návštěvy papeže Benedikta XVI., bohužel však přitom bylo jen málo příležitostí se o nich dozvědět více. Pokusím se proto o některých z nich krátce pojednat na následujících řádcích.
Zkušenost s někdejší topolánkovskou „pravicí“ v této souvislosti moc povzbudivá není. A tak, ačkoli by hodnoty, jež D.O.S.T. hájí, měly být pravici samozřejmě blízké a my bychom v ní měli cítit oporu pro své aktivity, musíme bohužel přidat svůj hlas k veršům biblického žalmu 142 a úpět k Hospodinu:
„ …Pohleď na pravici (Pane) a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, není tu, kdo by se mě zastal! …Věnuj pozornost mému bědování, jsem zcela vyčerpán...!“
Důvod, proč zde pádu lidovců věnuji tolik místa je jediný (a většině čtenářů už asi jasný), četl jsem totiž pozorně povolební výzvy některých představitelů KDU-ČSL k otevření strany novým silám a lidem a přemýšlím, zda jsou tyto výzvy adresovány také křesťanským vlastencům, například ze zmiňovaného PaSu, a zda se tedy KDU-ČSL chce konečně stát stranou opravdu lidovou, pevně zakořeněnou v rodné zemi, a opravdu křesťanskou, hájící Pravdu vhod či nevhod.
LN uveřejnily článek předsedy Strany zelených Lišky (Rasová hygiena, LN, 14.5.2010), ve kterém útočí na občanskou iniciativu D.O.S.T. Článek začíná jako polemika s novinářem LN Weissem, který prý o Liškovi napsal, že své odpůrce cejchuje na neonacisty. Liška to popírá, vzápětí však pumpuje do čtenářů text, který není ničím jiným, než takovým „cejchováním“. Jelikož patřím k iniciátorům D.O.S.T., rád bych podal čtenářům LN základní informace o naší iniciativě, (o jejímž věcném obsahu se z Liškova textu nedozvědí nic), a uvedl na pravou míru nesmysly, které ve svém článku navršil.
Strana svobodných občanů, krátce zvaná Svobodní, je mladou pravicovou stranou, která na sebe upozornila vyhraněným euroskepticismem, pragmatickým ekonomickým programem a důrazem na tradiční občanská práva a svobody (nejen menšin). Svobodní prosazují radikální snížení daní, zrušení některých zbytečných úřadů a institucí, zrušení direktiv EU, jež zvyšují cenu energií a pohonných hmot v České republice, zprůhlednění systému přidělování veřejných zakázek a především rychlé dosažení vyrovnaného státního rozpočtu razantními úsporami.
Ve světle těchto pramenů nemůže tedy být žádných pochyb, že Karel se cítil být Čechem a také jím byl, a to svým původem, jazykem i vlastní volbou. Karlův niterný vztah k českému státu na straně jedné a k imperiální ideji na straně druhé se pak po jeho nástupu na český i císařský trůn projevoval četnými způsoby, zejména ovšem programovým šířením úcty ke sv. Václavu a Karlu Velikému.
Národ je tedy přirozené společenství kultury a jazyka, přesahující společenské vrstvy a stavy. Jak kdysi trefně vyjádřil Bedřich ze Schwarzenberka: „... je to cosi Bohem daného, cosi, čeho se dobře nemohu zříci, na rozdíl např. od státní příslušnosti.“ Příslušnost k národu je sudba.
Věc svobody tak dává správně nahlédnout neoddělitelnost známých dualismů: jedinec versus společenství a volnost versus řád, a svádí dohromady pravicové liberály i konzervativce. Potřebnost sepětí volnosti a řádu ostatně dávno postřehly na pravici vesměs respektované osobnosti typu B. Goldwattera či W. F. Buckleye jr.
Kdyby měla média podobně bít na poplach kdykoli někdo, třeba ve filmu, zesměšní policisty nebo blondýnky, zřejmě by nedělala nic jiného. Vybavuje se mi v této souvislosti asi dva roky starý (prorocký) výrok britského komika Rowena Atkinsona (představitele pana Beana), že až bude zakázáno dělat si legraci z homosexuálů, bude po svobodě veta. Proto by se každý svobodymilovný člověk měl bít za právo na vtipy, a to i na blbé vtipy a za právo páně Duška.
Není pochopitelně možné, ani žádoucí, bránit se zatvrzele probíhajícím procesům nebo je slepě ignorovat. Je třeba se v nich zorientovat, důrazně odmítnout ideologický balast, který je provází a pokusit se využít jejich dynamiky k obhajobě vlastních osobních i národních zájmů.
20 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)