Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Zváživ proto dobře všechny výše uvedené skutečnosti, rozhodl jsem se před pár dny, že nadále už nemohu a nebudu dodržovat slib mlčení, který jsem panu ministru školství dal. Toto své rozhodnutí jsem projednal včera na schůzi výboru Akce D.O.S.T. a kolegové moje rozhodnutí pochopili a schválili. Informoval jsem o tom i pana ministra a jsem přesvědčen, že i on toto tlakem nepřátelského okolí vynucené zrušení slibu pochopí. Zároveň mu děkuji, že mi umožnil uspořádat tuto tiskovou konferenci v prostorách ministerstva školství. A děkuji mu samozřejmě z celého srdce nejen za to. Vždyť on a president Klaus byli jedinými dvěma ústavními činiteli, kteří se mě v nejtěžším období mého života důsledně a kvalifikovaně zastávali.
Vážený pane velvyslanče,
počátkem července jste se zúčastnil přejmenování části pražské ulice Dr. Zikmunda Wintra na ulici Ronalda Reagana. Prezident Reagan patří mezi velké osobnosti dějin 20. století, jež se zasloužily o to, že naši vlast přestala svírat komunistická ideologie, ničící přirozený mravní řád a tedy i samotné základy euroatlantické kultury a civilizace. A proto, když se Reaganova administrativa „vměšovala“ do vnitřních záležitostí tehdejšího Československa, neměli proti tomu svobodymilovní Češi sebemenších námitek.
Do doby, než mi na položené otázky kvalifikovaně odpovědí, budu Přibáně i Balabána považovat jen za další ze smečky biřiců a pacholků Pravdolásky, kteří už půl roku beztrestně plní likvidační zadání „Bijte Bátoru! Bijte ho nikoli jen do první krve, bijte ho až do krve poslední. Umlaťte ho dočista, naše křehká demokracie to potřebuje a lid si to žádá. Nebo s vaší pomocí snad už konečně vyžadovat začne.“
Nebo snad v mé práci o rwandské genocidě a následném Arušském tribunálu, kterou jsem obhájil jako rigorosní v roce 1997 na Právnické fakultě UK? V práci, v jejímž úvodu mimo jiné píšu, že “neskromně doufám, že se mi podařilo sepsat alespoň něco nepatrně přínosného, něco, co může přispět k objasnění i prevenci té hrůzy, k níž na konci minulého století došlo v nepochybně přenádherné zemi našich nešťastných černých afrických bratří a sester.” Nebo snad dokonce v mé první diplomce s názvem Problémy pojišťování investičních celků v čs. vývozu a dovozu z roku 1983? Nebo jste xenofobní názor nalezl jen v některém mém článku nebo projevu?
Národ a vlast je zkrátka pro většinu českých žurnalistů velmi nebezpečná veteš. Trpí totiž chorobou, kterou úctyhodný anglický filosof Roger Scruton nazval před pár lety velmi trefně - oikofobií. Strachem z vlastního domova. A tak jakmile jen zavětří ve vzduchu slovo vlast nebo národ, či dokonce je zaslechnou, ihned sahají po zbrani…
A oprávněná starost o osud vlastního národa nutně není “ta” xenofobie. A uznávání křesťanských hodnot a jejich hájení a prosazování ještě ani zdaleka není náboženský radikalismus, možná právě naopak. No, a k tomu našemu údajnému “antiliberalismu” jen tolik, že protinožcem politického liberalismu je přece podle renomovaných politologů konzervatismus, případně tradicionalismus.
Při obhajobě svých zásadových postojů (např. v opozici vůči problematickým „lidskoprávním“ aktivitám zeleného exministra M. Kocába) prokázala paní Eva Dundáčková také vlastní myšlenkovou nezávislost, pro funkci ombudsmana tolik potřebnou, i značnou dávku občanské statečnosti. Nejlepší kandidátkou na úřad Veřejného obhájce práv je proto podle názoru Akce D.O.S.T. právě paní Eva Dundáčková.
Akce D.O.S.T. se v této souvislosti také obrátí na poslance ODS, TOP 09 a VV s výzvou, aby kandidaturu paní Evy Dudáčkové s ohledem na uvedené skutečnosti podpořili.
Jaké jsou znaky „homosexualismu“: je to agresivní, úmyslně provokativní a šokující styl veřejné prezentace, výrazné projevy nesnášenlivosti vůči jinak smýšlejícím občanům a civilizačním hodnotám a vědomé zjednodušování a zkreslování reality (není např. pravdou, že administrativní problémy soužití homosexuálů nešlo řešit jinak, než přijetím zákona o tzv. registrovaném partnerství apod.).
Akce D.O.S.T. propagandu „homosexualismu“ jednoznačně odmítá a je přesvědčena, že ji musí odmítnout každý svobodymilovný občan, bez ohledu na vlastní sexuální preference.
Proto se na Vás obracíme se žádostí o zastavení případných jednání ohledně delegace pana Stránského do vládních funkcí, natožpak do funkce ministra zdravotnictví. Pokud by k jeho navržení přesto došlo, my jako signatáři Manifestu D.O.S.T. v zájmu ochrany tradičních hodnot budeme iniciovat demonstrace občanské nespokojenosti v celé naší zemi až do doby, než bude takový návrh odvolán.
Takže nyní už víme bezpečně, že Topolánek je nejen zabedněnec, hulvát a krobián, ale i sketa. Nebo odevzdaná loutka, která záměry nemění s každou změnou fáze své bipolární afektivní poruchy, nýbrž podle pokynů. Odněkud…
Dnešní ODS je – kromě těch statečných jedinců, kteří bojovali proti Lisabonské smlouvě – evropeistickou lžipravicí.
Britský filosof Roger Scruton v roce 1997 v předmluvě k druhému vydání Kirkovy monografie o Edmundu Burkovi konstatoval: „Byl svědomím dnešní Ameriky, stejně jako Burke byl svědomím Británie doby osvícenství.“ A mnozí mu dávají za pravdu. „Dílo Russella Kirka by mělo patřit k základnímu vzdělání každého – konzervativního nebo liberálního – Američana, který se vážně a do hloubky zamýšlí nad budoucností své vlasti,“ upozornil zase v roce 1999 americký historik Alf Mapp.
Oba výroky jsou posmrtným vzdáním úcty možná největšímu americkému filosofovi druhé poloviny minulého století a nepochybně nejzarputilejšímu křísiteli nefalšovaného konzervatismu a tradicionalismu.
Neokonzervatismus totiž i v naší zemi již pár let řádí, a to aniž si to většina lidí stihla uvědomit. A ze zdánlivě bastardní slitiny s neosocialistickým „evropeismem“ na nás civí nová státní doktrína. Ne nepodobna té, kterou si mnozí ještě dobře pamatujeme, a to nejen co do všudypřítomnosti, nesnášenlivosti, podlosti, prolhanosti, razance a „technologie“.
Ale třebaže „na výklady o neokonzervatismu je už pozdě,“ přece jen Buchananovi nějaký prostor dejme, alespoň s křížkem po funuse naší svobody.
"Vlast, rodina a víra, to jsou hodnoty, za které má smysl zemřít; to jsou hodnoty, za které má smysl bojovat; to jsou hodnoty, pro které má smysl žít.“ Patrick J. Buchanan
Minulý měsíc se dožil sedmdesáti let Patrick J. Buchanan, publicista a politik, a především nejznámější představitel amerického paleokonzervatismu. Když mu bylo padesát, zrovna dopsal autobiografii Right from the Beginning – „Odjakživa napravo“. Uplynulo dvacet roků a Buchanan je stále „napravo“. Spor se ale nadále vede o to, zda název nemá zároveň naznačovat „odjakživa jsem měl pravdu“...
Konzervatismus, který shledávám u Riegra, charakterizuji jako ‚bytostný‘, takový, jehož kořeny tkví v prostředí zámožné mlynářské rodiny, v prostředí, které vyznačovala pilná práce několika pokolení rodu ve stále stejném oboru lidské činnosti, zbožnost, projevovaná více než výkonem rituálních povinností vzájemnou láskou a úctou, a posléze tradice, jejíž pěstění budilo cosi blízkého vědomí dějinné nepřetržitosti... Sem náleží i povaha jeho vlastenectví, zakládajícího se na reflexi domova, krajiny dětství, toho, co obsáhl myslí a smysly, co důvěrně znal.“
„Nastal čas vyslovit jména; v naší straně musejí padat hlavy. Protože jsme byli, my konzervativci, zrazeni lidmi, kteří nám naslibovali, že když je zvolíme do funkcí, tak budou prosazovat naše hodnoty. Musíme se postavit na odpor – připojte se k mé ‚Nové reaganovské revoluci‘ a restaurujme spolu konzervatismus!“ Michael Reagan
"Místo dynastie třeba položiti slova: Myšlenka jednotné Evropy… Ale to znamená především skoncovat s politikou slepého, dravého, rdousivého, na smrt nenávidějícího nacionalismu… Byli jsme dosud jen Čechy. Zůstaňme Čechy, ale staňme se Evropany!“ Tak pravil (roku 1943) Emanuel Vajtauer, uznávaný vůdce smečky kolaborantských novinářů, v brožuře Češi v Nové Evropě.
16 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)