Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
ZáložkaTo, co nedávno premiér Nečas odmítl v Bruselu podepsat, nebylo nic menšího, než dát si od Evropské unie vždy předem schvalovat nebo zamítat státní rozpočet a vůbec fiskální politiku, až bychom se stali členem eurozóny. K přijetí eura jsme se již bohužel zavázali ve smlouvě o vstupu do Evropské unie. Smlouva byla mnohem spíše diktát než výsledek jednání dvou rovnoprávných smluvních partnerů.
Z této závažné skutečnosti plyne, že Karel Schwarzenberg ve vládě sedět nikdy neměl. Jestliže ministr zahraničních věcí veřejně vyzývá k odstranění klíčového prvku svrchovanosti svého státu, vyslovuje se tím proti existenci státu, a svou funkci by proto již nadále neměl vykonávat pro zásadní nezpůsobilost k takové činnosti. Ministr se stal politicky nedůvěryhodnou osobou, a tak ztrácí oprávnění reprezentovat stát. Jinak řečeno, ministr Schwarzenberg překročil zásadní mez únosnosti jednání představitele státu. A premiér Nečas by jej proto měl odvolat pro ztrátu důvěry.
Ze všech výše uvedených skutečností vypovídajících o vztahu Německa k odsunu československých, a nejen československých Němců do Německa po druhé světové válce je patrné, že odmítání oprávněnosti, a odtud možné německé úsilí o zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem způsobené druhé světové válce, je živou součástí německého politického a národního vědomí. Tato skutečnost znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující.
Evropská unie se kvůli dlouhodobě nadutému odmítání brát vážně jako východisko smysluplné evropské jednoty po tisíce let se vyvíjející rozdílné politické a ekonomické tradice jednotlivých evropských národů a nyní demokratických států dostala do pohybu, který nemůže skončit jinak než tvrdým nárazem na zem, jejž zřejmě nelze přežít. Zachraňovat Evropu po ohlupujícím eurounijním dobrodružství, jehož viníci jsou dobře známi, budou opět nakonec muset i Spojené státy americké. Škoda, že americká finančně-ekonomická krize nepřišla dříve. Náraz by nebyl tak zničující.
Co tedy zbývá, když se další iluze i realita nadstátní říše opět nezadržitelně hroutí ? Zbývá stará dobrá státní demokracie, která je sice špatná, ale jak říkal Churchill, nic lepšího jsme zatím nevymysleli, a jak říkal Masaryk, je historicky hodně mladá, a nejlepší léta má proto teprve před sebou. V zásadě platí, že skutečné překonání komunistického dědictví v našich hlavách se projeví skutečným překonáním neméně bláhové víry a spoléhání na Evropskou unii.
Otázka, jak dlouho takové šílenství může vydržet, nesmí správného Evropana ani napadnout.
U nás takto uvažují ponejvíce sociální demokraté, lidovci, zelení a zčásti TOP 09. Doufejme, že vládu zatím zdravý rozum zcela neopustil, i když pochyby jsou na místě. Je totiž nejvyšší čas nebát se jednat podle zdravého rozumu. To znamená opustit potápějící se Titanik, dokud je čas. Podle Lisabonské smlouvy lze z Evropské unie vystoupit. Je na čase to udělat právě nyní. V Evropském hospodářském prostoru jsme tak jako tak. A v NATO rovněž. Tak na co čekat?
Doktrína multikulturalismu vychází z principu rovnosti kultur, jejž mají zaručovat kolektivní skupinová, resp. menšinová práva a nároky ve vztahu k většině obyvatelstva daného státu. Obdobně jako postmodernismus, nebere ani teoretická a politická doktrína multikulturalismu v úvahu dva klíčové rysy kulturní plurality. Kromě nesporné diversity jednotlivých kulturních identit, jež tvoří východisko a rozhodující diskurz multikulturalismu, je totiž neméně evidentní souvislost mezi jednotlivými kulturami a jejich vývoj, který je nezřídka výsledkem prokazatelného vlivu jedněch kultur na kultury jiné. Tyto dvě podstatné skutečnosti a jejich vztah doktrína multikulturalismu zpravidla přehlíží, a tak se vystavuje oprávněné kritice.
Přetrvávající vyvěšování vlajek Evropské unie je znakem nadřazenosti Evropské unie nad Českou republikou, což je nepřijatelná skutečnost. K tomu si dovoluji připomenout rozhodnutí prezidenta republiky nevyvěšovat vlajku Evropské unie v prostoru svého sídla, jímž je Pražský Hrad jako tradiční místo české státní svrchovanosti. Příkladné rozhodnutí prezidenta republiky by nemělo zůstat osamoceno.
Evropská unie jako unie zjevně pomalu, ale jistě a zaslouženě, končí. A s jejím blížícím se koncem dostanou opět šanci dějiny jako nikoli přímočarý pokrok ve vědomí svobody. Máme se jej bát ? Máme tedy např. veřejně uznávat symboly EU ? Podle Lisabonské smlouvy vlastně neexistují. Na toto téma se ostatně na internetu již objevila petice www.sundejtevlajky.eu.
Před silou berlínské vrchnosti se očividně sklání i český premiér Nečas, když mluví o rozumnosti paktu nekonkurenceschopnosti, aniž by si vůbec připouštěl zásadní politický a právní rozdíl mezi jeho případným přijetím, a tak neměnností, jako zvnějšku nařízené bruselské normy, a svobodným, pouze státním rozhodnutím o něm, jež lze kdykoliv poté právě tak svobodně, tedy bez vnějších zásahů, měnit.
Německo-francouzská ztráta smyslu pro realitu snad již dávno není hodna následování.
Vlajka Evropské unie tedy od chvíle ratifikace Lisabonské smlouvy neexistuje. Přesto je na mnoha státních a samosprávních budovách k vidění. Jako symbolická úklona našeho státu, která nemá právní opodstatnění. Zato neexistence jakoby státních praporů EU na Pražském hradě právní opodstatnění má. Je jak legitimní, tak legální. Europrapory na státních a jiných budovách jsou přinejmenším ilegální. Proto se již dávno měly odstranit.
Rok 2011 bude ještě viditelnějším rokem pravdy, než byl r. 2010. V jeho průběhu se Evropská unie začala otřásat v základech. Tento zásadní proces bude v r. 2011 nezadržitelně pokračovat. Domek vyrůstající z písku neudržitelného mýtu a jej udržující tupé úřední a velmocenské moci se začne rozpadat a jeho zoufalí kariérní strážci dále ztrácet nervy a poslední zbytky rozvahy.
Neblahý osud zjevně německého ovládání Evropy prostřednictvím Evropské unie, jehož páteří měla být nyní se hroutící eurozóna, to názorně předvádí všem, kdo chtějí vidět a vědět. Již třetí v pořadí, nakonec opět zákonitě tonoucí německý projekt Evropy předvádí, jak se Německo dosud v zásadě nepoučilo ze svých a evropských dějin. Podstatu politiky, tedy veřejný život založený ve svobodě, si i nyní tragicky a tvrdošíjně plete s nátlakem. Německé brutální protlačování Lisabonské smlouvy, tedy referendy zamítnuté a následně jen převlečené euroústavy, ke konečné ratifikaci, a jeho nerealistické lpění na eurozóně jsou jen posledními příklady v řadě.
Jestliže je pro Nečase jako premiéra státu normální vyměnit právní záruku měnové svrchovanosti státu za peníze z bruselských fondů, jež jsou nadto ve značné míře penězi našich občanů, tedy z jejich daní, není předsedou vlády svobodného státu, ale nevolníkem. Pokud mu to jako normální a správně nepřipadá, měl by jako důstojný představitel svobodného státu žádost o změnu smlouvy ve prospěch právně zajištěné měnové suverenity bez váhání podat.
Co bude v Bruselu říkat a dělat Nečas ? Ví, že je Den nezávislosti ? O bruselské cestě k záhubě se asi rozhodne až Den poté. Tak se jmenoval jeden neveselý americký film. Bude 29. října Nečas veselý ? A bude Brusel veselý ? Moc hezké město to není. Parádní středověké náměstí s radnicí se krčí ve stínu obludných konstrukcí nové evropské říše, která právě končí, a kdo ví, zda to ví. U nás to ví alespoň někdo. V tom asi máme tradici. A hodně evropskou, protože hodně českou, dodali by možná Masaryk a Karel Čapek. A Hegel by k tomu přidal, že vědět je sice hezké, ale myšlenka je skoro nic. Takže ještě tak něco udělat. Třeba s tím bruselským deštníkem. Chce se snad někomu sedlat ?
Jak bude letos započatý postupný rozpad EU pokračovat? Z jejího údajně pevného měnového jádra asi nakonec zbude jen Německo a možná i Francie s nejbližšími satelity. Tedy zbytková holá pravda, jež říká, že Evropská unie je hlavně německý a k němu přidružený slabší francouzský projekt, jak ovládnout Evropu a zlikvidovat její demokracii. Často se tak děje, jak ukazuje příběh Lisabonské smlouvy, cestou klamu, podvodu, a i arogantních výhrůžek. Po vnuceném přijetí Lisabonské smlouvy si většina evropských demokracií přestává sama vládnout.
Lisabonskou smlouvou tak Evropa vstupuje do další etapy temných, úpadkových dějinných období potlačování svobody. Opět se snaží zlomit rozrůzněnou podstatu Evropy jí cizí nadvládou nekritických a zpupných vůdců. S jejich potřeštěnou a evropskou civilizaci urážející ideologií. Politiků, kteří se v Evropě narodili, vyrostli a udělali slušnou kariéru. Nejsou ale s to Evropě porozumět. Masaryk právem říkal, že Evropa je politická laboratoř. Zbývá dodat, že je v moderních dějinách příliš často laboratoří sebezničující a ohlupující. Jak dovnitř, tak navenek.
Lisabonská smlouva je proto bodem obratu evropských dějin, jímž se Evropa ovládaná Evropskou unií stává nedemokratickým celkem. Tato radikální změna politické mapy Evropy v neprospěch demokracie je dalším v řadě tragických zvratů evropských dějin. Ty zpravidla fungují jako spouštěcí mechanismy chronických evropských a světových konfliktů, a jsou počátečními fázemi civilizačního úpadku Evropy se závažnými mimoevropskými následky.
Jejich česká intelektuálská pobočka se ve středu sešla před branami Pražského hradu, kde uskutečnila okázalou demonstraci proti svému kultovnímu arciďáblu, českému prezidentu Václavu Klausovi. Protestní rituál okořenil spisovatel Viewegh. Sešla se zde, jak prý řekl, jakási rodina na návštěvě pacienta v blázinci. To spisovatel pověděl opravdu hezky. Pamětníci si zajisté vzpomenou na ruské, vůbec komunistické praktiky označovat nepřátele socialismu za duševně choré, a proto je zcela logicky uzavírat do psychiatrických léčeben, a to se zvláštním režimem...
To je od Masarykových dob blýskání na lepší časy. Boj o demokracii České republiky a Evropy je neodlučitelný, a ještě zdaleka neskončil. Statečně se nyní brání nejen menšina čestných senátorů s prezidentem republiky. Narozdíl od našeho ústavního soudu je to německý ústavní soud a německý i polský prezident. A na podzim přijde na řadu již druhá nevybíravá masáž irských občanů nucených znovu hlasovat o již neplatné smlouvě, aby tentokrát na přání mocných hlasovali správně. Mají prý druhou šanci. Jak velkorysé !
43 článků (3 stránky, 20 článků na stránku)