Od dnešní evropské reality nejsou tato slova vzdálená. Kritizovat to, co přichází od Evropské komise (EK) z Bruselu, není euroskepticismem ani antievropanstvím. Stejně jako nebyla Reaganova kritika washingtonské administrativy antiamerikanismem. Dávat tyto věci do souvislostí neznamená srovnávat USA s Evropskou unií ani naznačovat, že se jim EU podobá nebo bude podobat.
Nebyl zastáncem politiky nadřazené evropským státům a politiky vznikající nad nimi. Nebyl zastáncem technokratického rozhodování nikým nevolených, ani masivního množství legislativních návrhů ze strany Komise, ani úředníky psaných, závazných, a přitom nikým nečtených závěrů různých summitů, ani projektu „Ústavy pro Evropu“, ani – a to především – rozhodování bez referend, bez voleb, bez legitimity a bez zodpovídání se občanům. Proto zůstává otázkou, zda by Charles de Gaulle za dnešní Evropskou unií – stejně jako to udělal za Severoatlantickou aliancí v roce 1966 – nezabouchl dveře.
Škoda, že někteří naši novináři píší o Irsku z Bruselu. Škoda, že místo Ganleyho – kterého zná celé Irsko – citují Leinena, kterého tam nezná nikdo a škoda, že o prezidentovi republiky píší bez znalosti tiskových zpráv a faktů.
Václav Klaus ve svých projevech kritizoval problémy "stále těsnější unie", dnešní ideologii evropeismu a umělou, centralizovanou unifikaci. Ta se projevuje především dlouhodobým zpomalením ekonomického růstu (ještě nikdy v dějinách poválečné Evropy nebyl ekonomický růst nižší než v posledním pětiletí při jednotné měně)