Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Myslím si, že je třeba říci jednu banální pravdu. Úplatky a korupce byly, jsou a budou vždy dokud bude lidstvo existovat. Říkám to proto, že řada lidí si stále ještě myslí, že nějakými opatřeními nebo změnou režimů se dá korupce vymýtit. NEDÁ. Bude existovat vždy. Tím ale neříkám, že je třeba se s korupcí smířit. To NELZE. S korupcí se musí bojovat neustále s vědomím, že nikdy nebude tento boj definitivně dokončen. Je tomu tak proto, že člověk je tvor se sklonem k tomu, čemu se v křesťanské tradici říká hřích.
Evropská komise minulý týden přišla se dvěma iniciativami. Je to zaprvé návrh rozpočtu EU na rok 2013, ve kterém požaduje razantní navýšení rozpočtu, údajně aby mohla zaplatit, to co slíbila. Zadruhé je to avizovaná příprava tzv. druhého Marshallova plánu pro Evropu, který má Komise předložit na summitu koncem června. Co si o těchto dvou plánech myslet? Pravda je, že situace v EU se zhoršuje. Británie je zpátky v recesi a Španělsko je na prahu bankrotu a žádné dobré zprávy nejsou ani odjinud. Komise tedy potřebuje vykázat činnost. Podívejme se tedy na tyto dva její plány podrobněji.
Hlavním problémem současné západní civilizace je nezvládnutý dluh. Tento problém nemají pouze evropské státy. Je to stejný nebo dokonce v mnoha případech větší problém také USA, Kanady, Austrálie, Japonska a dalších států světa, které souhrnně označujeme jako Západ. Problémem jsou dluhy nejen veřejné, ale také dluhy firem a dluhy domácností. Krize, která opět nastává, se nyní soustředí na eurozónu a konkrétně na Itálii, Řecko, Španělsko, Francii a další státy s nadměrným veřejným dluhem. Jedná se o krizi dluhovou. Nikoliv o krizi z nerovnosti, jak tvrdí levicoví aktivisté. Dluh postihuje všechny, bohaté i chudé.
Usnesení vlády ČR k poskytnutí půjčky MMF na záchranu eurozóny:
Vláda ČR
po diskusi a důkladném zvážení všech okolností v zájmu dobré pověsti ČR v EU a v zájmu toho, aby se Česká republika nedostala do izolace
r o z h o d l a
poskytnout půjčku 90 mld. Kč na záchranu eurozóny.
Půjčku poskytnou ze svých vlastních prostředků voliči ČSSD a TOP 09. Voliči těchto stran dostanou od ministra financí k proplacení složenku na částku 60 000 Kč, která je jejich podílem na evropské záchranné půjčce.
Tak nějak by měl nazvat předseda Evropské komise svůj návrh na zavedení společného evropského dluhopisu - eurobondu. Bylo by to sexy a bylo by to cool. Ale v Evropě teď žijeme ve strachu od emise k emisi dluhopisů a na legraci už není ani čas a ani nálada. Cena dluhopisů stoupá a nálada na potápějícím se Titaniku evropského sociálního státu se každým dnem zhoršuje.
Protože vstup do dnešní eurozóny by znamenal pouze to, že bychom převzali cizí dluhy v rozsahu mnoha set miliard korun - a já si takové zadlužení, zátěž pro české hospodářství a české daňové poplatníky, nepřeji -, myslím si, že heslem „Držme se koruny" bychom se měli řídit nejméně do roku 2020.
Z těchto okolností je zřejmé, že český premiér postupoval na summitu EU správně a hájil zřetelný český zájem. Tímto zájmem je nenechat se dotlačit k placení cizích dluhů. Na stole je částka 90 miliard Kč, které patří české veřejnosti a ta o nich musí rozhodnout zcela vědomě a v souladu s ústavními pravidly. Není možné pod tlakem času nikomu dávat bianko šek a už vůbec ne na takové obrovské částky. Podlehnout volání domácích "eurohujerů" z Respektu a Hospodářských novin po tom, abychom přijali cokoliv co řekne Německo, je nesmyslné.
Současná dluhová krize je na úrovni stávající eurozóny neřešitelná. Dluhová krize musí být vyřešena na té úrovni, kde vznikla, tedy na úrovni států. Ty, které jsou předlužené a neochotné se reformovat, musejí zkrachovat. Jen tak se voliči v těchto státech poučí ze svých chyb. Ano, čtete dobře. Nejen politici, ale také voliči dělají chyby. A ta jejich spočívá v tom, že hlasovali pro politiky, kteří rozhazovali více, než si jejich hospodářství mohla dovolit. Bez tohoto poznání a bez ochoty žít za tolik, kolik si vydělám, se žádný stát z dluhové krize nedostane a žádný evropský fond nebude nikdy dost velký na to, aby tomu zabránil.
Celým balíkem návrhů se prolíná jako červená nit politika "boje s klimatickou změnou" a tzv. ozeleňování SZP EU. Na tyto cíle mají být vyčleněny zvláštní platby, které budou směřovat na diverzifikaci plodin, trvale zatravněné plochy a tzv. ekologické plochy. Každá farma bude muset vyčlenit nejméně 7% své zemědělské plochy pro ekologické účely, kde se nebude hospodařit. Pro tato opatření budou státy muset vyčlenit 30% ze své národní obálky. Celkem 2% peněz z národní obálky má být vyčleněno na podporu mladých začínajících zemědělců.
Český génius Jára Cimrman se proslavil v mnoha oborech lidské činnosti. Jeho nesmrtelnou zásluhou je ovšem to, že se stal objevitelem "slepých uliček". Cimrman mistrně dokázal odhalovat kudy "cesta nevede". V tomto svém úsilí dosáhl mimořádných výsledků, což jeho obdivovatelům určitě nemusím připomínat. Určitě by měl radost z toho, že nyní i Evropská unie se vydala v jeho stopách a usilovně objevuje "slepé uličky", protože se stala "majákem" boje proti globálnímu oteplování a "průkopníkem" v boji za zavedení daně z finančních transakcí.
Thatcheristická morální vize je směsí tradicionalismu, vlastenectví a protestantské etiky. Základním východiskem je role jednotlivce ve společnosti. Ta je v thatcheristickém pojetí spojena se třemi základními kategoriemi – svobodou, odpovědností a příležitostí. Svoboda jednotlivce je dle tohoto pojetí uskutečnitelná pouze za předpokladu odpovědného chování jednotlivců vůči sobě navzájem a také vůči státu. Thatcheristé věří v přirozené právo každého jednotlivce využívat své schopnosti a iniciativu ke zlepšení vlastního života.
Je to neuvěřitelné, ale i ve 21. století může existovat v Evropě systém centrálního plánování celé jedné komodity. Cukr zkrátka není komoditou, která se svobodně vyrábí a obchoduje, jako třeba rohlíky nebo chléb nebo automobily. Je to komodita kompletně od A až do Z regulovaná. Regulace je založena na tzv. kvótovém systému, kde každému státu EU je centrálně stanoveno, kolik může vyprodukovat cukru. Pokud se vyrobí cukru více, tak stát zaplatí pokutu.
Celkově vzato tak lze říci, že Merkelová a Sarkozy žádné řešení dluhové krize nenalezli a na podzim se opět dají očekávat velké ekonomické i politické turbulence. Ostatně Sarkozyho čekají už za 9 měsíců volby. Pro Českou republiku z této situace vyplývá jediné: Držme se dále koruny a provádějme postupnou konsolidaci veřejných financí tak, abychom se nejpozději do roku 2016 dostali opět k vyrovnanému rozpočtovému hospodaření. Vláda by rovněž měla co nejdříve prosadit myšlenku tzv. finanční ústavy, která je obsažena v programovém prohlášení.
Podstatou schválené zprávy je radikálně feministické přesvědčení o tom, že zastoupení pohlaví má být všude ve všech sférách společnosti rovné nebo k rovnosti se blížící. Pokud tomu tak není, tak je taková situace hodnocena jako výsledek diskriminace, kterou je nutné politickou akcí shora napravit a dosáhnout kýžené rovnosti. Feministky a feministé vůbec neuznávají argument, že se ženy a muži liší a že rozdílné zastoupení pohlaví v různých sférách společnosti je výsledkem svobodné vůle zúčastněných. Neuznávají, že to může být přirozeně vzniklé a pro všechny přijatelné řešení situace, kdy ženy a muži se liší svými dispozicemi.
Sama Evropská komise spočítala, že náklady na dosažení současného 20% cíle budou činit cca 70 mld. euro. Pokud bychom chtěli tento závazek zvýšit na 30%, jak doporučoval zelený europoslanec Eickhout a zelený profesor Stern, tak by to dle Evropské komise stálo dalších 81 mld. euro. Celková suma za toto zelené šílenství by tedy činila cca 151 mld. euro, t.j. cca 3800 mld. korun, což je více než český HDP za celý rok. Výsledkem tohoto utrácení veřejných i soukromých peněz by byl nulový dopad na klima. Nedosáhlo by se prostě vůbec ničeho. Má to tedy nějaký smysl? Podle mne nikoliv a proto takové kroky není možné podporovat.
Z výše uvedeného je myslím zřejmé, že schválená důchodová reforma je naprosto správným krokem, který je navíc udělán s velkými sociálními ohledy. Pokud bychom chtěli skutečnou reformu, tak by zvýšení věku odchodu do důchodu muselo být mnohem rychlejší. I tak je ale třeba tento krok přivítat, protože pozitivní finanční dopady této reformy budou zlepšovat postavení České republiky v očích investorů z celého světa.
Celkový účet za dosavadní záchranu eurozóny před krachem členských států již tedy činí cca 350mld. euro. Tyto peníze poskytují až na výjimky pouze členské státy eurozóny, protože ty se rozhodly, že prostě nikoho, kdo platí eurem, zkrachovat nenechají. Menší měrou se ale na záchraně podílí i ostatní státy EU včetně České republiky, a to prostřednictvím MMF a menšího záchranného fondu EU.
Nezávislá měnová politika poskytuje Česku i Polsku nástroj pro pružnou reakci na hospodářskou situaci v Evropě i ve světě a umožňuje zohledňovat jejich zájmy. Přijetí eura by v obou státech znamenalo, že budou muset snášet měnovou politiku diktovanou z Frankfurtu (sídlí zde Evropská centrální banka, pozn. aut.) a ordinovanou především pro Německo a Francii. Taková měnová politika se ale nemusí shodovat s potřebami Česka a Polska. Dostali bychom se do stejné pasti, v jaké je nyní Portugalsko. Nemohli bychom v případě nutnosti devalvovat, a podporovat tak svá exportně orientovaná hospodářství.
V celé Evropě již řadu let neexistuje jediný stát, který by neměl dluhy. Zadlužení jsou více nebo méně úplně všichni a poslední hospodářská krize k již existujícím dluhům přidala ještě pořádnou hromadu dalších. Objem dluhů eurozóny činí 85%, objem dluhů EU27 činí 80% a objem českého dluhu činí 40%. Během posledních třech let v Evropě zbankrotovaly následující státy: Island, Lotyšsko, Maďarsko, Řecko, Irsko a Portugalsko. Nyní aktuálně krachuje Bělorusko a ke státnímu bankrotu se rychle blíží Španělsko a některé další státy. Ve všech evropských státech, ale také v USA a jinde na "Západě" se vlády snaží o úspory a potýkají se z odporem levičáků a odborářů. Ostatně v sobotu jsme je viděli pochodovat i v Praze.
Odpověď na tuto otázku záleží především na definici toho, co si představujeme pod slovem "vyřešit". Pokud se tím má na mysli to, že česká a romská populace budou žít společně v klidu a bez větších konfliktů, tak moje odpověď zní, že ano. Takového cíle je již dosaženo. V tomto smyslu totiž už nyní tzv. romský problém fakticky neexistuje.
131 článků (7 stránek, 20 článků na stránku)