Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Nejprve jsem nevěřil svým očím. Pak jsem se pro jistotu ještě podíval na internetové stránky Vašeho sdružení. Doufal jsem, že jde o nepovedený žert. Nešlo. Explicitně sice neříkáte Čí je dítě, implicitně tam však je Váš postoj jasně předveden. Bez ohledu na to, zda jste či nejste vedeni ušlechtilými záměry, rozhodně nejste „nezávislí“, jak o sobě tvrdíte. Jste naopak velmi závislí na jisté děsivé ideologii i praxi. A nejhorší je, že to možná ani sami nevíte.
Jde přesně o totéž účelové hlupáctví, jako když pan Zaorálek významně podotýká: „Podivné je, na jaké typy trestných činů se opakovaně snáší prezidentova milost – korupce, hospodářská kriminalita.“ Tak ještě jednou, výhradně pro vás, pane poslanče: Prezident nevybírá podle typů trestných činů, ale podle lidské situace odsouzeného. Tady jste vedle neznalosti projevil i něco, čemu se říká „freudistické bezděčné uřeknutí“. Prostě metodu, podle níž byste rozhodoval vy. Současnému prezidentu republiky je však cizí.
“Klaus, nebo válka?” klade vzrušující otázku v titulku svého článku (Proč Češi cítí odpor k Evropské unii, MFD, 7.2) zástupce šéfredaktora MFD Michal Musil. Prý si otázkou, proč u nás tolik lidí nadává na EU, láme hlavu už týden. Když pominu, že musí žít ve skleníku, všiml-li si teprve před týdnem, jak navzdory mediálnímu velebení “evropského integračního projektu” si lidé o EU už dávno myslí své, pokusím se mu pomoci s odpovědí. Ta je totiž vážná a zásadní.
Jedenácté září V New York City se tak, jak nám, bylo předvedeno, zdůvodněno a zafixováno, nikdy nestalo. Nemohlo se stát. Obraz, který politická reprezentace USA pro vlastní i světovou veřejnost vytvořila, byla v každém případě manipulace, přinejmenším mediální.
Začne-li se politik zaklínat „xenofobií", je přece jasné, do jakého tábora patří. Vždyť kdo upírá deviantním spoluobčanům právo veřejně demonstrovat za prosazení hodnotového světa, v němž již řadu let je jediným „ohroženým druhem" typicky běloch, heterosexuál a křesťan, v němž občanské ctnosti jako vlastenectví jsou denně vystaveny plivancům na mediálním pranýři? Šokující však je, když se tohoto pokřiveného hodnotového světa zastává a dokonce ho svou autoritou „zaštiťuje" údajně pravicový primátor či poslanec.
Že ten hon organizuje Bakalův Respekt, nebo jeho takzvaná Česká televize, respektive v mimořádně odpudivém kádrováckém výslechu ministra Dobeše moderátor zvaný Železný – to je v rámci standardu havlistické školy. Že se k tomu přidají svazáci z Mladé fronty – Ondřej Šťastný vyláká z pana Ladislava Bátory rozhovor, který neotiskne, ale použije z něj, co se hodí pro obraz třídního nepřítele – to je v rámci téhož paradigmatu také standard. Ale že premiér Petr Nečas - šéf strany, která se po Topolánkově deratizaci začínala opět sem tam tvářit pravicově – spěchá a v politicky korektní hilsneriádě si přisadí a zbaběle zapěje s novinářským davem Zabte ho!, to je mimořádně poučná novinka, kterou tato kauza odhalila v pravý čas.
Víra ve spotřebitelský ráj, která v teologii plánovaného hospodářství ovšem nevědecky spoléhala na zázrak. Na vánoce se proto dovážely banány a pomeranče a ženy za pultem vytahovaly podpultové zboží. Vánoce měly být symbolem víry v budoucí dostatek, na okamžik zhmotnělým snem o vítězství hmotného blahobytu nad čímkoli duchovním.
Na místě prvním nad ideou individuální lidské svobody –základním poselstvím, které Bůh prostřednictvím Ježíše Krista člověku nabídl. V dobách socialismu bruselského má tato paradoxní rozpolcenost ještě hlubší kontury. Zboží je v obchodech více, banány a pomeranče lze koupit celoročně, spotřebitelský ráj explodoval – a zase to není ono.
Sama podstata probíhajícího procesu s „samolepkovými zločinci", je absurdní a tragikomická. Svoboda slova, názoru a politického přesvědčení platí jenom pro ty, kteří mají ten správný názor, to správné politické přesvědčení. Třicet osm let jsem žil v totalitním systému, který na této karikatuře svobody slova, názoru a politického přesvědčení stál. Jehož soudy na šiřitele jiných než povolených názorů pořádaly veselé hony a posílaly je do vězení. Je to tu znovu.
Okolí pana prezidenta je na mediální nálepkování zvyklé. Václav Klaus také. A Miroslav Kalousek pana prezidenta poměrně dobře zná. Proto jsem si jist, že nic takového neřekl. Pokud však přece jen, pak muselo jít o nějaký z jeho složitějších bonmotů k popukání, na který je ovšem můj rozum krátký. Možná mu ale rozumí pan Tůma. Či jeho kolegové, kteří vytvářejí „kartely moci" třeba na Praze 1. Bez ODS.
To byste však museli být přinejmenším veselí homosexuálové nebo rozzlobené sufražetky, levicoví radikálové, takřečení antifašisté, nebo alespoň kapličtí knihovníci, otvírači hrobů německých obětí české zvůle či věrozvěstové eurounionistického ráje pod berlínsko-bruselským protektorátem. Prostě pokroková elita národa!
Opět již nejsme suverénní stát, ale - Lisabonskou smlouvou - pouhý region rodící se centralistické říše, v níž elity za zády veřejnosti budují socialismus se "sametovou" tváří. Kde "vedoucí silou" je Socialistická, nikoli komunistická internacionála. Jejím centrem je Berlín, nikoli Moskva, a sídlem "ústředního výboru" Brusel.
Případ „sexuální příručka“ je z téhož totalitního zdroje. Bombardovali snad občané ministerské úředníky, aby s něčím tak oplzlým a perverzním přišli? Aby pod maskou „práva dítěte na informace“ přinutili rozpačité a stydlivé děti přiznávat se ve škole před spolužáky, že jim již roste na genitáliích ochlupení nebo že mají menstruaci? Indoktrinovat je – s požehnáním učitelovy autority – že homosexualita je normální, ba chvályhodná?
S bývalým předsedou ODS a premiérem Mirkem Topolánkem jsem nesouhlasil prakticky v ničem. Od věcí ideových (přece jen mi trochu vadilo, že žádné ideje nemá), až po formální (pravidelně vidět vedení údajně pravicové strany na tiskovkách ve svetrech a rozhalenkách, div ne s baťůžky, to konzervativci na dobré náladě nepřidá). Skutečný odpor však ve mně budily jeho vulgarity a veřejně prezentovaná oplzlá gesta. Tedy domnělá.
Sám přece řekl, že zdvižený prostředník z řečniště sněmovny ve skutečnosti znamenal „Kalousku, jsi jednička!“ To jsme se nasmáli! A ejhle – on měl asi pravdu…
Mediální lavina, kterou na sebe odborový předák strhl, se převážně týká otázky, zda se vůbec smí ve veřejném prostoru vyslovit, že některé osoby, zastávající významné funkce ve státní správě, respektive ve vládě, jsou sexuálně deviantní.
Politicky korektní je přece opak. Tváříme se, že homosexualita je normální.
Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jako že je nade mnou živý Bůh. (Z přednášky ke 150. výročí Darwinova narození v Centru pro ekonomiku a politiku).
Slovutný pane, s radostí si Vám dovolujeme oznámit, že výbor Českého klubu skeptiků SISYFOS Vám udělil za Vaše mimořádné zásluhy výroční cenu za rok 2009 Zlatý Bludný Balvan Sisyfa. RNDr. Jiří Grygar předseda Výboru pro bludné balvany.
Kde začíná zítřek je zvláštní text, který není snadné zařadit jak žánrově tak obsahově. Nejde o klasickou knihu vzpomínek, není však ani „suchou“ analytickou studií, ač některé části k ní tendují. V tomto smyslu je například mimořádně originální a nové srovnávání hypotetického a reálného modelu komunismu (HM vs. RM), kterým se v této podobě u nás zatím nikdo - pokud vím - nezabýval, ačkoli jde dost možná o vůbec nejpodstatnější „měřitelné“ srovnání podstatných znaků a projevů naší „předvčerejší“ minulosti.
Tím, že se zmiňuje i o vlídném mediálním laskání vůdce ultralevicového teroristického hnutí Wheathermen, které patří k politickému backgroundu „černošského spasitele“ v Bílém domě, stává se i tento motiv vrcholně aktuální. Stejně jako fakt, že také u nás patří „rasová“ (nejen cikánská) problematika v současné době mezi paradoxní příznaky postupující autocenzury zvané „politická korektnost“.
Média jsou převážně levicová z definice, ze své podstaty.
V posledních šestnácti letech si musel každý náš občan všimnout, že v demokraciích mají média obrovskou politickou moc. Je to moc nevolených elit, majitelů či zaměstnanců soukromých firem zprostředkujících události a vyrábějících informace.
Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jakože je živý Bůh nade mnou. Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy nekonečně slabší síly.
Úplnou pravdu má však Jiří Leschtina, v samém závěru, když konstatuje: „Na kongresu tedy půjde o to, jestli se strana podstatněji vzdálí od Václava Klause … anebo zda se v čele s Pavlem Bémem vydá hledat vybájené modré kořeny.“ Netuší pouze, či spíše si přeje nevědět, že ony kořeny nejsou vybájené i když mnozí dnes opět usilovně pracují na tom, aby se z nich stala jen bájná vzpomínka. Ten kořen, o němž byla řeč výše a z něhož Václav Klaus nechal vyrůst ODS, aby s ní – až do atentátů nepolitických politiků – vítězil, se jmenuje prostě a občansky: Politická pravice.
22 článků (2 stránky, 20 článků na stránku)