Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Dnes už víme, jaké plody Druhý vatikánský koncil přinesl. Úbytek věřících, kněží, řeholníku a řeholnic, vyprázdněné semináře. Teologické proudy, které mnohdy zacházejí tam, kam by protestanté nebyli schopni, ani ve svých nejdivočejších snech, zajít. Nastal stav, kdy myšlenky a schémata konzervativních luteránů, jsou pravoslavným bližší, než soudobá rozbředlá katolické teologie. Církev přestala být onou jistotou, kterou byla po 19náct století a totiž „Sloupem a oporou Pravdy“
Jenomže, vláda není reformní a není proti dluhová. Vláda je asociální, stát nadále zadlužuje.
Jestli reformy v podání pana Kalouska jsou v tom, že se zvyšují daně všeho druhu, vymýšlí se nové, jako je na pořadu uhlíková daň. Nedávno schválená podpora obnovitelným zdrojům, která bude stát desítky miliard ročně, názorně ukázala, jak to vláda a zvolení poslanci s tímto státem myslí. Pro občany to bude ke všem těm zvýšením daním znamenat jedno. Že se jim opět zvýší DPH na energie s tím, jak porostou výkupní ceny.
Správná ekumenická modlitebna by měla mít několik zákoutí. Judaistický koutek, budhistický, hinduistický, islámský, animistický a vzhledem ke Kalouskově osobě i satanistickou část. Samozřejmostí je, že by tam nebyl nikde kříž, aby se nikdo necítil uražen, ale pouze sošky Budhy, hinduistických božstev, půlměsíc a samozřejmě Davidova hvězda. Nad vchodem by měly být pak dva nápisy. „La ilaha illallah“ a „Šema Jisra’el“. Bylo by to takové stylové a odpovídající dnešní době.
Je zcela na místě se zeptat komu to vše slouží? Protože je evidentní, že k protiromským náladám přispívají právě media, tím, že z obětí romských útoků dělají útočníky, tím, že útoky Romů zlehčují a bagatelizují. Komu poslouží to, že obvinění Petra už na něm ulpí na celý život? Hyenám v mediích a lidskoprávním aktivistům? Komu jde o to, udělat z českého národa ovci, která se bude jen bezmocně dívat při každém podobném činu? Odpověď ať si každý dosadí sám. Dle mého je za tím politika likvidace národní hrdosti, rozpuštění slovo národ do rybníka všeobecného lidství.
Církev je v rozkladu. Jak v mravním, tak v teologickém. Mnohými duchovními hodnostáři je zpochybňována tradice Církve, božství Ježíše Krista, kdy Ježíš je krásná, ale přesto pořád jen historická postava, která nám může být vzorem pro život, něco jako morální premisa.
Dobře, ale popřením Jeho božství, Jeho božské podstaty, popíráme existenci Církve jako Jeho mystického těla a stavíme tak Církev na úroveň jen jednoho z mnoha kultů.
Evropa už by se nikdy neměla omlouvat za křížové výpravy, ale měla by je vyzdvihnout. Nebýt křížových výprav, nebýt hrdinství vojáků u Vídně, tak dnes bychom zde měli těžko demokracii. Místo omluv bychom měli postavit pomník těm, kdo proti islámu bojovali, protože přitakáváním muslimům, že islám je mír a tolerance si jen lžeme do vlastní kapsy. Je to stejná naivita, jakou projevili západní politici v roce 1938 při jednání s Hitlerem.
Vláda Petra Nečase pokračuje v servilní politice předchozí politické a posléze úřednické vlády, aby zároveň pod taktovkou hospodářské krize a reformy veřejných financí, ještě více mohla utáhnout opratě svobodě a demokracii v tomto státě. Místo snižování daní a přenechání odpovědnosti za svoje finance voličům, dochází k jejich zvyšování, dochází k postupnému špehování firem a je zde snaha o absolutní kontrolu nad hospodařením bankovních domů a podnikatelských subjektů. Opět se to vydává a bude vydávat za rozhodnutí Bruselu, která s těžkým srdcem musíme přijmout, protože jinou možnost nemáme.
Snaha o likvidaci náboženské a národní identity je snahou o sjednocení. Nejprve na národní a později na evropské úrovni. Multikulturalismus jako prostředek národní a náboženské synkretizace selhal a tak přišel čas na represe pod pláštíkem sekulární společnosti, případně státní bezpečnosti. Náboženský konzervatismus nejen, že nebyl v předchozích desetiletích potlačen, stejně jako zkrachoval sen o přistěhovalcích, kteří rádi odloží své náboženství a tradice za stůl plný pochutin, ale objevuje se zde ve své pouštní podobě doby Mohameda a stal se překážkou evropských politických elit a jejich vize, protože na druhou stranu tento islámský náboženský fanatismus a vypjatý nacionalismus přistěhovaleckých komunit, posiluje národní a náboženské uvědomění v evropských národech.
Jak jsem již řekl, každý spolek má právo na existenci, ale v tom případě bych měl mít, jako občan tohoto státu, právo se rozhodnout, kam půjdou moje peníze, které státu svěřuji ve formě přímých a nepřímých daní. Rozhodně vím, že by doputovaly k organizacím jako je Charita anebo Diakonie a ne k organizacím, které hají práva lidí, kteří vyhrožují zaměstnancům na sociální správě, když se jím zdá, že jejich dávky jsou moc malé.
A na závěr, kde je ten rasismus o kterém pan Kocáb neustále básnil? Jen v jeho hlavě a v hlavách těch, kdo jako on parazitují na společnosti.
Štědrá politika rozdávání peněz se stává dluhovou pastí, lavinou, kterou je možné zastavit jen zavřením finančních toků ze státní pokladny směrem dolů a je nutné říci lidem, že v první řadě by se měli snažit si pomoci sami. Místo slibů říci pravdu. Prostě na to nemáme a stát zde není od toho, aby lidem zajišťoval chleba. Ne v v tom rozsahu, který se zde stal normou.
V poslední době se roztrhl pytel s prohlášeními české islamistické organizace Libertas Independent Agency o.s. Tu na protest proti rozhlasovému pořadu, kde je zveřejněna pravda o islámských zemích, jindy proti prezidentu republiky, který nesouhlasí s výstavbou mešit na našem území a to jak z historických, tak z kulturních důvodů, a naposledy proti Janě Bobošíkové, která je proti islámu v České republice.
Bruselskou mašinerii nezajímají národní odlišnosti a dokonce eurokomisaři vysílaní do Bruselu skládají slib loajality k bruselskému politbyru a jen málo schází, aby byla zakotvena vedoucí úloha eurokomise a armády flákačů v bruselských kancelářích, když už Brusel vydávána sebepochvalné brožury ne nepodobné komunistickým ročenkám, „Co jsme zase zmatlali“.
Pastorační záměr celého koncilu někam vymizel, stejně jako se vyprázdnily mnohé kostely, kde jediné osazenstvo jsou staré babičky, kterým se občas podaří přivést i svá vnoučata. Mnoho katolíků se sice hlásí formálně ke katolictví, ale dle jejich slov oni ke svému životu církev nepotřebují. Nastal paradox, který by si v budoucnu zasloužil sociologický výzkum. Čím více se církev snaží být moderní, tím více je napadána i ze stran věřících, že je moc staromódní.
Na mnoho lidí už jen nadpis bude působit jako červený hadr na býka. Přesto podíváme-li se zpět do historie Evropy, tak pouze v dobách Christianitas dokázaly katolické země mobilizovat sílu proti hrozbě islámu. Nejmohutnější vítězství však nebylo dosaženo během křížových výprav, které dokázaly eliminovat islámské bojovníky a zpomalit postup islámu do středu Evropy.
Žádný z biologů na světě nemůže popřít, že život začíná početím. (aspoň neznám žádného, který by tuto skutečnost popíral). Už jenom tato skutečnost vede k logickému závěru, že potrat není ničím jiným než vraždou, tedy ukončením života, dnes eufemisticky nazývané přerušení těhotenství. Potrat je prostě odejmutí života, přestože zastánci potratů mluví pouze o shluku buněk.
S muslimy nejde vést dialog. Každý dialog končí blekotáním o krásách Koránu, islámu jako míru a jak ctnostný byl Mohamed. Korán však není krásný, islám není mír a Mohamed byl ctnostný maximálně v zrcadle starých arabských kmenových zvyků. Islám vyšel z pouště a poušť přináší všude, kam přijde.
Celé to však ukazuje, že evropský moloch zvaný EU je postaven na vydírání a vyhrožování a pouze vstup do EU je dobrovolný. Jakýkoliv náznak vlastní suverenity, snahy o nezávislé a vlastní jednání je pro Brusel naprosto nepřijatelný a země EU se tak dostávají do postavení kolonii států jako je Německo, Francie, Španělsko a bruselské administrativy. Jak asi bude dlouho trvat, až namísto výhružek ze strany Německa a dalších vlivných zemí EU přijde internacionální pomoc, ne nepodobná bratrské pomoci Československu v roce 1968?
Podvratná reakce jako podvratná reakce a EU si rozvracet nedáme.
Jak jsem již psal. Homosexuály nelze odsuzovat pro jejich nemoc, ale je třeba důsledně bojovat proti vnášení homosexuálních postojů do společenského podvědomí. Každý by si měl uvědomit, že nejde o lidská práva, která jsou spíše karikaturou práv člověka, než aktem zdůrazňujícím jeho důstojnost , ale jde také povinnost a zodpovědnost nejen k našim předkům, ale hlavně budoucím generacím. Jestliže vzdáme boj za mravní a náboženské hodnoty, bude to znamenat i rezignaci na osud naší společnosti.
Místo nadšení nad kongresem ODS je spíše nutné si položit otázku, kdo vlastně zvítězil. Rozhodně to není vítězství pravice a programových idejí ODS Václava Klause. Více to připomíná vítězství bruselských pragmatiků a konečné vítězství Václava Havla nad Klausem a to na půdě strany, jejímž je Václav Klaus zakladatelem. Zvolení Alexandra Vondry jako jednoho z předních činitelů ODS jen ukazuje, kam tato strana bude v budoucnu směřovat a je definitivním vítězstvím havlistů na české politické scéně a odklonem od konzervativních idejí započatým za pana Topolánka.
Mnozí jistě znají toto jméno a někteří i jeho blog. Je velice častým námětem povídek od paní Věry Tydlitátové, která, kdykoliv napíše něco o židovství, tak neopomene zmínit dva lidi. Pana Radomíra Malého a Michala Semína. Někdy jsem paní Věru Tydlitátovou podezříval, že kdyby Michal Semín a pan doktor Malý neexistovali, tak by si je vymyslela, aby se jí lépe psalo.
21 článků (2 stránky, 20 článků na stránku)