Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Jednou z cest, jak si mnozí lidé představují, že je možné zachránit planetu, ochladit klima, snížit zvyšující se hladinu moří, ale i odvrátit recesi, je vytváření „zelených pracovních míst“. Různí vizionáři se nám snaží namluvit, že nám příroda nabízí dostatek obnovitelné energie, protože slunce svítí, vítr fouká, mořský příboj nikdy nepřestává a pod nohama navíc máme rozžhavené zemské jádro.
V posledních týdnech, po prosincovém summitu EU v Bruselu, jsme předmětem nemalého nátlaku: máme se podílet na posunu EU k EFU (k Evropské fiskální unii) a máme posílat velké množství peněz Mezinárodnímu měnovému fondu, abychom pomohli zadluženým zemím eurozóny. Jeden z mezititulů článku Roberta Nefa je „Jen náklady, ale vliv sotva“, který je přesně tím, co cítíme my, v České republice. Evropa by měla být ráda, že je v ní Robert Nef. Pouze s lidmi jako on můžeme navrátit Evropě svobodu.
Je příznačné, že anonymní a vzdálené bruselské rozhodování umožňuje schvalovat normy, které jsou v rozporu se zájmy evropských občanů, posilují moc lobbistických skupin a oslabují víru v demokratické principy. Směrnice o budovách s téměř nulovou spotřebou energie je příkladem protitržního nadstátního centrálního plánování, které se nám všem vymstí. Přeji inspiraci a pozorné čtení.
Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci – tedy vůbec ne politici – bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké, a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.
Doba je neklidná. Různé zájmové skupiny se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos. Média jim v tom zdatně sekundují, pokud s nimi přímo nespolupracují. Je to hra s ohněm. Pokud vypukne, shoří v něm všichni. Je povinností prezidenta republiky před tímto nebezpečným scénářem velmi hlasitě varovat. Zdá se, že jsme už zapomněli, jaké to je, když je doopravdy zle.
Co by se mělo udělat?
1. Opustit utopickou myšlenku, že má každý mladý člověk navštěvovat vysokou školu a spolu s tím opustit i názor, že prosperita země závisí na univerzitním vzdělání;
2. Ukončit většinu doktorandských programů v oblasti humanitních oborů a společenských věd;
3. Zajistit možnost získat doktorát za vyučování spíše než za výzkum;
4. Změnit proporci administrativních pracovníků vůči vyučujícím;
5. Vrátit se k všeobecnému vzdělání, aby se každý student musel setkat s klíčovými myšlenkami přírodních i společenských věd, které vytvořily naši civilizaci.
Koncept národních zájmů nemá nic společného s patologií agresivního nacionalismu namířeného proti jiným národům. Tyto dvě věci ať nikdo neplete. Národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí.
U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin. Do obrovských problémů se dostala Evropa, organizovaná v Evropské unii. Ta je institucí, která Evropě evidentně neprospívá.
Tzv. občanská společnost představovaná privilegovanými nevládními organizacemi a klasická zastupitelská demokracie se nedoplňují, ale naopak si tvrdě konkurují. Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Je paradoxní, že moderní demokratický stát v dnešní EU podporuje aktivity, které ho fakticky podkopávají. Přeji inspiraci a pozorné čtení.
Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže
Ekonomické reformy 90. let naštěstí dnes aktuální nejsou. Alespoň doufám. V Evropě je však na pořadu dne jiná, na dlouhou dobu neodložitelná transformace: transformace sociálně tržního hospodářství do skutečné tržní ekonomiky. Učinit to by však vyžadovalo obdobné radikální změny, obdobnou odvahu a riskování. Možná by právě toto mělo být tématem nějaké další zdejší konference. Současný evropský, zcela nefunkční, přeregulovaný a nadměrně paternalistický stát blahobytu si zasluhuje neméně kritickou „systémovou analýzu“ jako kdysi komunismus.
Je velmi obtížné, ne-li nemožné, kvantitativně odhadnout dopad všech těchto faktorů. Můj odhad je, že čistý pozitivní efekt členství v EU je velmi malý, ne-li negativní. Velmi pomalý ekonomický růst po více jak půl století prohlubování integračního procesu a prosazování hesel „čím více Evropy, tím lépe“ nenaznačuje, že by opak mohl být pravdou.
Výsledkem toho všeho je, že Evropa nebude „tahounem“ ekonomického oživení a růstu ve světě. Očekávám, že země BRIC – společně s racionálně fungujícími zeměmi vyvážejícími ropu – budou v dohledné budoucnosti nejdynamičtější částí světové ekonomiky.
Za současnou zkázu lesů na Šumavě je odpovědný bývalý ministr životního prostředí a předseda Strany zelených Martin Bursík, když čistě emotivně a ideologicky prosadil slogan „nechme přírodu přírodě“ a nechal polom pro orkánu Kyril nezpracován. Kdyby býval zasáhl včas, nemuseli jsme současnou kůrovcovou kalamitu vůbec řešit. Kůrovcová kalamita je dalším důkazem toho, že se dnes bohužel příroda bez lidského zásahu neobejde. Přeji inspiraci a pozorné čtení.
Ruská federace je v řadě oblastí jedním z našich klíčových partnerů. Je zemí, která má významnou váhu a vliv ve světové politice a ekonomice. Je zemí, která má nadějné perspektivy dalšího rozvoje. Proto naše veřejnost Vaší návštěvě, vážený pane prezidente, přikládá velký význam.
Jeden můj kolega namítal, že obvykle přísně odděluji Evropu a Evropskou unii, zatímco v této knize nikoli, což je i není pravda. Mne zajímá, a vždy zajímala, pouze Evropa, a my v ní, a nikoli Evropská unie. Mne zajímá, co se děje s Evropou, tedy s námi, jestli ji to prospívá či nikoli. A teď již delší dobu sleduji, že to hlavní, co se s ní děje, je to, že je násilně unifikována, centralizována, harmonizována, postátňována a odnárodňována a že je ideově zglajchšaltovávána postmodernistickou ideologií kulturního relativismu a aprioristického nároku na (skoro)všechno od státu, resp. neznámo od koho.
Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka lidstva jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát! Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost začít to zase pomalu vracet zpět.
Krize eurozóny pokračuje, a nejsmutnější je to, že si rozhodující evropští hráči stále ještě myslí, že vznik eura byla dobrá myšlenka, kterou pouze někdo pokazil.
Je evidentní, že to dobrá myšlenka nebyla a že ztroskotat musela. V posledních týdnech opakovaně – a zcela souhlasně – cituji větu z nedávného článku bývalého britského ministra financí Nigela Lawsona, že „rozhodnutí o Evropské měnové unii bylo jednou z nejvíce nezodpovědných politických iniciativ poválečného období“.
Hlavní rolí armády je – podle ústavy – bránit celistvost našeho státu. A zde to také všechno začíná i končí. Není to o armádě, ale o státu. Nechceme-li rezignovat na svůj stát, nechceme-li rezignovat na jeden ze základních atributů státu, pak armádu potřebujeme. Tato otázka bohužel dnes nemá samozřejmou odpověď.
Páni generálové a důstojníci, potřebu armády pomůžete obhájit, jen když budete spolu s některými z nás obhajovat existenci našeho státu – ve světě před globalizačními a v Evropě před unifikačními tendencemi.
Dnešní stav neklidu a nespokojenosti je spíše odrazem ideového chaosu, ztráty tradičních hodnot, rychlého vpádu nových vzorců chování a v neposlední řadě chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Vede k němu i popírání jakékoli autority, vede k němu nerespektování znalostí, zkušeností a lidské zralosti. Vede k němu nedomyšlené fandění frackovitosti a nevázanosti. Vede k němu i popírání a zesměšňování tradičního a tradicemi ověřeného společenského chování. Jsem přesvědčen, že právě zde to všechno začíná.
Mises je bezkonkurenčně – srovnávat se s ním může snad jedině jeho nejvýznamnější žák Friedrich von Hayek – největším obhájcem trhu a ekonomické svobody ve 20. století, minimálně v jeho prvních dvou třetinách, po jejichž uplynutí toto pomyslné žezlo převzal Milton Friedman. Je dobře, že byla v roce 2006 do češtiny přeložena jeho nejvýznamnější kniha „Human Action“ (pod názvem „Lidské jednání“). Tato bible klasických liberálů, která vyšla anglicky prvně v roce 1949, měla řadu předcházejících německých verzí, na kterých Mises pracoval již od počátku 20. století.
407 článků (21 stránek, 20 článků na stránku)