Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Iniciátoři evropského experimentu tvrdí, že národní stát způsobil dvě světové války. Proto se jim zdá, že evropská integrace a společný stát je jediným receptem pro trvalý mír. Chybou je, že ztotožňují normální rysy národního státu s jeho patologickými podobami. Jak vtipně podotkl Chesterton, odsoudit vlastenectví, protože lidé jdou do války z vlasteneckých důvodů, je stejné jako odsoudit lásku, protože některé lásky vedou k vraždě.
Antidiskriminační zákon, kterým sněmovna schválila přes prezidentovo veto, vyvolal právem bouři nevole. Ačkoli patří rozsahem k nevelkým, jeho důsledky jsou nepříjemné. Nebude možné pronajmout dům, přijmout pracovníka či uzavřít sňatek bez obavy, že nás za chvíli někdo obviní z diskriminace podle rasy, pohlaví, náboženství či sexuální orientace. Svobodná směna bude prakticky paralyzována.
Antikrizové plány přinášejí opatření, která budou poměrně drahá. Celkové přímé výdaje budou činit asi 4 % HDP, takže deficit rozpočtu zcela jistě přeskočí 3 % HDP. Lepší by bylo se zaměřit na opatření, která nic nestojí, např. liberalizace zákoníku práce, což by byla nejlepší zbraň pro boj s nezaměstnaností.
Je dobře, že se ODS a ČSSD dokázaly shodnout alespoň na něčem. Je to závdavek pro další jednání o budoucí vládě. Pro ekonomiku by však bylo lepší, kdyby si obě strany své antikrizové plány navzájem zablokovaly. Kreativní nečinnost by byla prospěšnější než unáhlená opatření.
Zpráva, že lotyšská vláda dostane finanční pomoc i z České republiky, vypadá na první pohled jako dobře myšlená dobročinná akce jedné ze středně velkých zemí Evropské unie. Ve skutečnosti představuje falešnou pomoc, která se děje na úkor českých daňových poplatníků a řešení dopadů krize u nás.
Klimaticko-energetický balíček zavádí v Evropské unii zelenou revoluci. Francouzský prezident Sarkozy přinutil kolegy z 26 dalších členských zemí podepsat návrhy, které budou znamenat pro evropský průmysl miliardové investice a účet za ně v podobě zvýšených cen aut, energie a dalších produktů pocítí každý Evropan.
Cena benzínu a nafty v ČR může dále pomalu klesat. Nebude-li docházet k oslabování koruny, bude tento efekt ještě výraznější. Současná situace ukazuje absurdnost daňových experimentů - zahrávat si se změnou sazeb spotřební daně či dokonce DPH v reakci na aktuální situace. Trh je vždy rychlejší než politika.
Zneužívat současnou situaci k větší regulaci je nemoudré. Přísnější regulace bank jako nová pravidla pro vzájemné transakce či limity pro mezibankovní operace, které požaduje Evropská komise, jsou zbytečné. Taková opatření začnou platit nejdříve za tři roky, další tři roky bude trvat, než se jejich důsledky projeví. Trh už bude v tu dobu úplně jinde.
Bělohradského nová kniha – jak je u autora v posledních letech zvykem – není ucelenou monografií, nýbrž sebranými novinovými články. Zatímco v 90. letech Bělohradský přispíval do LN a MF Dnes, v posledních letech se stal přispěvatelem Práva a jeho kulturní přílohy Salon. Přesměrování není náhodné: zatímco na počátku 90. let byly Bělohradského názory konzervativně liberální, dnes jsou levicově liberální až neomarxistické.
V úterý 11. prosince 2007 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář na téma „Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody“. Na panelu, který moderoval Petr Mach, vystoupili ministr vnitra České republiky Ivan Langer, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Tomášek a politolog Lukáš Petřík.
V rámci národního státu existuje společný jazyk a kultura, které vytvářejí společné politické vědomí a umožňují skutečně demokratickou debatu. Existuje v nich vnímání společného smyslu a osudu politického společenství. Společné zájmy spojují národ, takže lidé jsou připraveni ve jménu vlasti něco obětovat, dokonce i svůj život. Téměř všechny evropské národy splňují takové podmínky, EU nikoli.
Dříve se lidé zajišťovali na stáří v rámci rodiny. Nikoho nenapadlo, že by se se svými starostmi měl obracet na stát. Když se chtěl někdo speciálně zajistit na stáří, použil pomoc v charitě či církvi nebo soukromé pojištění. Koncem 19. století se od soukromého pojištění oddělilo sociální pojištění, které nabylo v průběhu 20. století ve vyspělých zemích takového významu, že tvoří třetinu veřejných financí.
Ať se nám tato situace líbí nebo ne, je jasné, že ji nelze změnit přes noc. Na jedné straně je riskantní relativistický přístup, podle nějž penzijní systém vystačí jen s kosmetickými změnami. Na druhé straně budí rozpaky radikální návrhy na privatizaci penzijního systému založené na povinných penzijních fondech.
Změny klimatu byly, jsou a budou. I v budoucnu se budou střídat doby oteplování i ochlazování, bez ohledu na lidské jednání. Problém je politický. Jak argumentuje emeritní profesor Virginské univerzity Fred Singer, kvůli chybné ideji, že vlády mohou a musí něco dělat s klimatem, se vyvíjejí politiky, které poškozují národní ekonomiky, snižují životní úroveň a zvyšují chudobu.
Rodina je přirozenou buňkou společnosti. Regulace a postátňování rodiny má smrtící důsledky. Státy blahobytu rodinu pohltily a úplně vyprázdnily její obsah. Rodina by měla být deetatizována a navrácena ke svým tradičním kořenům. Dobrovolná solidarita je lepším nástrojem sociální pomoci než státní
Zásoby ropy nejsou pevně dané, rozšiřují se lidskou vynalézavostí. Neexistuje žádný rozumný důvod myslet si, že v dlouhodobé budoucnosti budou nerostné zdroje vzácnější než nyní. Světové známé zásoby surové ropy vzrostly z 650 miliard barelů v roce 1980 na dnešních 1317 miliard barelů. Americký geologický průzkum odhaduje, že budou nalezeny další tři biliony barelů ropy – třikrát víc, než je dnes známo.
Předkládáme kvalitní studii Marka Loužka o evropské ústavě, protože současný návrh evropské reformní smlouvy se od ní liší jen minimálně.
Fiala otevřeně kritizuje evropskou ústavu, která podle něj představovala novou kvalitu v evropské integraci - pokus o založení státu. EU však nejenže nemá občany, ale nemá žádný evropský lid ani evropský národ. To je podle Fialy daleko vážnější legitimizační a demokratický problém než často zmiňované otázky byrokracie nebo rozhodovacích mechanismů.
Nekontrolované přistěhovalectví hrozí zničit národ, v němž Američané vyrůstali a promění Ameriku v konglomerát národů, které nemají téměř nic společného – ani dějiny, ani hrdiny, ani jazyk, ani kulturu, ani víru, ani předky. U menšin se rozšířilo přesvědčení o rasových právech a etnických oprávněních. Toto přesvědčení podporují kulturní elity, jež pomlouvají tavicí kotel a pějí chválu na multikulturalismus.
Islámský svět si udržuje něco, co Západ dávno ztratil: touhu mít děti a vůli udržovat v chodu civilizaci, kulturu, rodinu a víru. Dnes je právě tak obtížné najít západní národ, jehož počet místních obyvatel nevymírá, jako najít islámský národ, jehož počet místních obyvatel prudce neroste. Západ se možná naučil to, co islám nezná, ale islám si pamatuje to, co Západ zapomněl: „Každá vize se musí opírat o víru.“
Požadavek přijímat přistěhovalce má za důsledek demografickou, státní a kulturní sebevraždu Západu. Buchanan tvrdí, že nezávislost je cennější než moc a za vlast má cenu bojovat.
Není překvapivé, že některé socialistické feministky chtějí nahradit tradiční rodinu komunami a „volnou láskou“. Komisařka pro sociální péči a jediná žena v Leninově vládě Alexandra Kolontajová se zasazovala za zrušení konvenční rodiny a její nahrazení otevřenou sexualitou. Emancipace je podle levicových feministek vedlejším produktem společenské revoluce, která svrhne kapitalismus a nastolí socialismus.Heslo „feminismus je teorie, lesbismus praxe“ je možná atraktivní pro menšinu, jako návod pro většinové chování jej však doporučit nelze.
Genderový plán EU je jeden z nejsmutnějších produktů bruselské byrokracie. Místo úcty ke svobodě, trhu a tradicím roztáčí Evropská komise kulturní revoluci, za kterou si nemusela stydět ani Čína za Mao-Ce-tunga. Nenechává sice za sebou miliony mrtvých, ale sešněrovává lidské životy způsobem ne nepodobným v komunistickém režimu. Takovým experimentům bychom se měli rázně postavit.
Před vatikánskou intronizací platil Benedikt XVI. bezmála za novodobého Ignáce z Loyoly: sice velmi inteligentního, ale neústupného církevního dogmatika. Rok pontifikátu neukázal žádný zásadní odklon od linie Jana Pavla II. Image, kterým se Benedikt prezentuje, je jiný než jeho předchůdce. Ale není změna k horšímu, spíše otázka jiného stylu při obhajobě osvědčené tradice.
27 článků (2 stránky, 20 článků na stránku)