Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Hlavním důvodem nenávisti pohrobků komunismu a liberálů vůči médiím otce Rydzyka je obrana katolické víry a morálních hodnot. Proto jsou solí v očích a nevynechají jediné příležitosti, aby se je pokusili zdiskreditovat, znemožnit a zlikvidovat. Nikdy se to nepodařilo, Radia Maryja se několikrát veřejně zastal samotný papež bl. Jan Pavel II. a postavili se za ně i polští biskupové.
Již za první republiky slyšeli žáci na všech stupních škol, že prý kult českého národního světce Jana Nepomuckého byl uměle vytvořen jezuity v době „temna“, čili v epoše násilné rekatolizace, aby prý „nahradil“ kult Jana Husa. Jan z Nepomuku prý je „falešný mučedník“, který údajně „nikdy neexistoval“. Hlavní příčina jeho svatořečení, zpovědní tajemství, je prý legendou a dokonce „podvodem“. Tento pohled na sv. Jana Nepomuckého převzali potom i komunisté.
Samozřejmě Ježíš Kristus nechce, abychom volili dotěrnou formu á la jehovisté, kteří neohlášeni chodí od domu k domu nebo proti všem pravidlům slušnosti obtěžují lidi ve vlaku, ale ruku na srdce: Kdo z nás, katolíků, má odvahu mezi spolupracovníky, kamarády ze sportovního klubu nebo zájmového svazu, sousedy apod. vydat svědectví, když je k tomu příležitost (a ona je velice často), přiznat se, že věřím v Ježíše Krista jako Syna Božího, bránit v rozhovoru Jeho nauku proti zesměšňování a zkresleným informacím, bránit Církev proti pomluvám médií, které neinformovaní lidé šíří a rozpitvávají, obhajovat „nepopulární“ morální hodnoty (odmítnutí potratů, eutanázie, registrovaného partnerství)?
AIDS, kondomy, antikoncepce, potraty…. další hůl, kterou si liberálové našli k bití katolíků, k tomu potom staronově celibát, svěcení žen a ostatní známá témata dneška. Církev prý v těchto záležitostech uplatňuje nadále “inkviziční praktiky” a proto jí “nelze věřit”, dokud se v těchto vyjmenovaných bodech nepřizpůsobí současnému světu, jak postuluje především Hans Küng a jeho plejáda pokoncilních neomodernistů – tak vyzněl závěr pořadu.
Autoři pořadu taktéž zamlčují, že římská inkvizice vůbec nepoužívala mučení, měla právo pouze v krajním případě vyzvednout spoutaného odsouzence do výšky, není však známo, že by toho někdy použila. Skřipec, španělská bota nebo lámání na kole byly u ní zakázány, vězňové museli mít celu odpovídající tehdejším hygienickým podmínkám, v zimě měli strážci povinnost jim topit atd. Římská inkvizice 16. a 17. století je něčím, co slouží Církvi ke cti a nikoli k hanbě.
Autor knihy cituje autentické dokumenty o poměrech v žalářích osvícenského diktátora Pombala, který měl na jazyku neustále rozum a humanitu. Kniha přináší také zajímavé informace o misiích ve Vietnamu a o pronásledování křesťanů v této asijské zemi. Je to svědectví o nadšení pro Krista, který v každé době a generaci dokáže probudit v čistých duších odvahu jít úplně do neznáma mezi lidi zcela odlišné kultury a tradice.
Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, zavraždil jej a hodil do Tibery, jak uvádějí svorně Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě (heslo: Bruno) i John Bossy. Za tento delikt, jednoznačně kriminálního charakteru, byl hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.
Tato „spontánní kanonizace“ nebyla však pouze specifikem pohřbu Václava Havla. Velmi často nevěřící člověk odchází z církevního pohřbu s dojmem, že katolíci už přestali věřit v peklo a možnost věčného zatracení, ano, i v očistec a nutnost proseb za zkrácení či zmírnění trestu za hříchy. Jen zřídkakdy se toto zdůrazňuje a k tomu vyzývá. To, co na pohřbech slýcháme, jsou velmi často oslavné řeči, z jejichž kontextu lze vycítit, že nebožtík je „zcela určitě“ v nebi. Jako by očistec nebo dokonce peklo vůbec neexistovaly, proč by tedy náš zesnulý potřeboval ještě modlitby za spásu své duše?
Obrana kněžského celibátu je tak zároveň i obranou nerozlučitelnosti manželství a manželské věrnosti. Jsou to spojené nádoby. Historie ukazuje, že kde se začalo volat po zrušení alias „zdobrovolnění“ kněžského celibátu – nota bene nejvíce křičeli ti, kterým Církev celibát neukládá a jimž po tom nic není – tam brzy na to následoval i požadavek liberalizace rozvodové praxe, volání po větší „lidskosti“ a „ohleduplnosti“ v posuzování hříchů proti manželské věrnosti atd.
Jedním z nejčastějších argumentů proti Katolické církvi je teze, že prý „Církev byla nepřátelská vědeckému bádání“. Fakta dokazují nesmyslnost a lživost takového tvrzení. Církev ve středověku zakládala univerzity a podporovala rozvoj vědy včetně přírodních nauk. První ženou v dějinách, jež se stala univerzitní profesorkou, byla Trotula di Ruggiero na lékařské fakultě univerzity v italském Salernu v 11. století. Proslavila se jako vynikající diagnostička chorob.
Osvícenství v jeho protikřesťanské formě nelze proto chápat pozitivně jako přínos pro lidstvo. Bylo by hlubokým omylem vidět v tomto jevu pouze „rozvoj vědy a moderního myšlení“. Klíčová otázka zní, k jakým výsledkům toto „myšlení“ dospělo. Velká francouzská revoluce se svými hrůzami je odpovědí. Na tomto základě stavěly později i totalitní systémy komunismu a nacismu, které poskytly ještě přesvědčivější důkaz, že jakýkoliv boj proti Kristu a Jeho zjevené pravdě končí v ďábelském krveprolití a totálním morálním rozvratu.
Částečné uvolnění poměrů v r. 1968 otevřelo stavidla přílivu neomodernistických herezí. To, že se Církev tenkrát u nás nerozložila jako na Západě, je zásluhou českého episkopátu, především těch biskupů, kteří se vrátili z internací a vězení na své stolce. Kardinál Josef Beran byl v nedobrovolném exilu v Římě, doma však zůstali brněnský biskup Mons. Karel Skoupý, českobudějovický Mons. Josef Hlouch a litoměřický Mons. Štěpán Trochta. Přitom zejména Skoupý a Hlouch energicky bránili pravověrnost a odmítali jakékoliv neomodernistické vlivy
Jaké mají vlastně katolíci důvody, proč nemohou slavit Eucharistii společně s protestanty? Základní odpověď zní: Protože Eucharistie, jak ji slaví katolíci, a večeře Páně, jak ji vysluhují protestanti, jsou dvě zcela odlišné věci! Katolická Eucharistie a protestantská večeře Páně není jedno a totéž! Eucharistie je více než večeře Páně. Proto katolík, který jde k přijímání na obou bohoslužbách, toto „více“ ztrácí, obojí mu splývá v jednu a tutéž „večeři Páně“, jako by neexistoval rozdíl.
Různým formám perzekuce se Církev nevyhnula ani v Latinské Americe, kde se do čela národně osvobozeneckého boje postavili bohatí potomci španělských přistěhovalců, tzv. kreolové, smýšlející liberálně a nepřátelsky proti Církvi. Většina jich byla v zednářských lóžích, které získaly v nově vzniklých státech rozhodující vliv.
V Mexiku, Kolumbii a jinde docházelo v 19. stol. i ke krvavému pronásledování. Obětí zednářské nenávisti se stal také ušlechtilý prezident republiky Ekvador Gabriel García Moreno.
Takových morálně temných skvrn v Masarykově životě je daleko víc, tyto dvě jsme připomenuli, protože mají své „jubileum“ a nadto se týkají katolíků. Příležitostně budeme později psát i o jiných Masarykových kauzách, o nichž se český občan běžně nedočte. Tím více je třeba ocenit knihu olomouckého literárního historika Pavla Marka „Český reformní katolicismus“, jenž popisuje i tyto skutečnosti. Marek samozřejmě straní modernismu, odsouzenému papežem sv. Piem X., rovněž tak je ctitelem Masaryka, nicméně fakta podává objektivně a nezkresleně.
Pn Bátora "náckem", čili nacistou nikdy nebyl a není.
Vyplývá to už z ideového a politického programu, k němuž se hlásí. Netají se svojí inklinací ke katolicismu. To se s německým nacionálním socialismem kategoricky vylučuje. Stačí jen přečíst si Rosenbergův "Mýtus 20. století" (hlavní ideologický pramen NSDAP) a Goebbelsovy či Himmlerovy výpady proti křesťanství, aby každý rozumný uznal, že katolíci představovali pro hitlerovský režim hned po Židech nepřítele číslo 2.
Postava sv. Maxmiliána Kolbeho je známá široké katolické veřejnosti především pro hrdinskou oběť lásky k bližnímu, kdy v koncentračním táboře Osvětim šel dobrovolně na smrt hladem za svého spoluvězně Františka Gajowniczka. Málo je známá druhá stránka jeho života, která se v médiích příliš nezmiňuje a pokud, tak spíše v negativních souvislostech. Světec byl už v polském komunistickém tisku napadán jako „antisemita“, „bigotní nesnášenlivý fanatik“, „velkopolský nacionalista“, „klerofašista“ apod.
Norský masový vrah Anders Behring Breivik je svobodným zednářem. Čtenářům přinášíme studii o tom, že svobodné zednářství nemusí být nevinnou záležitostí, ze kterou samo sebe vydává.
Bez ohledu na to mne jako katolíka 20. století bytostně zajímá: Mohu souhlasit s Husem, že platnost udělené svátosti záleží na tom, jestli její vysluhovatel je nebo není ve stavu smrtelného hříchu? Mohu souhlasit s Husem, že dobrý skutek vykonaný ve stavu těžkého hříchu je hříšný? Mohu s ním souhlasit, že církev je pouze společenstvím lidí předurčených ke spáse, a proto autorita papeže a biskupů nic neznamená (nebo velmi málo)? Chci-li být katolíkem věrným svému přesvědčení a nauce církve, potom musím říci jasně a jednoznačně: Nemohu.
Vyspělé státy, které se vydaly touto cestou a uplatňují v praxi program tzv. sexuální výchovy, vymírají. Oddělení pohlavního aktu od poslání předávat život a jeho zařazení do rezortu hry a zábavy, kdy antikoncepce a legální interrupce chrání před nechtěnými následky těhotenství a porodu, vede zákonitě k tomu, že mladí lidé ztrácejí smysl pro sepětí pohlavnosti s kreativitou, chtějí si „užívat bez následků“ a odkládají založení rodiny na mnohem pozdější dobu, kdy už to často není biologicky tak snadné, případně na toto poslání zcela rezignují.
80 článků (4 stránky, 20 článků na stránku)