V této stati, sepsané na oslavu neokonzervatismu, nejspíš naznačím, že je mrtev. Je tomu ale tak opravdu? Ledaskdo je přesvědčen, že neokonzervatismus je dosud velmi intenzivně přítomen; je-li to pravda, pak bych za jeho usilovnou chválu mohl být právem osočen, že křísím jeden z hororů Edgara Allana Poea se scénou pohřbívání zaživa. Ledaskdo jiný může naopak namítnout, že se sice nepokouším neokonzervatismus pohřbít zaživa, ale pouštím se do řečnění nad prázdnou rakví - neokonzervatismus možná není mrtev, možná jen na nějaký čas zmizel, což by nám ovšem mohlo přivodit určité potíže typu corpus delicti.
Mezi ty, kdo popírají, že by byl neokonzervatismus mrtvý, patří jeho nepřátelé z řad pravice, tzv. paleokonzervativci. Ti ho dlouho považovali za sílu zhoubnou ve všech smyslech toho přídomku.
George Orwell řekl, že žijeme v době, kdy zjevné musí být stále znovu formulováno, a tak znovu formulujme to, co kdysi bylo zřejmé každému, včetně většiny homosexuálů samotných: muži, kteří mají místo žen jiné muže, představují perverzi. Pro mé skalní myšlení je to stále tak pravdivé jako vždycky; a pokud jde o mne, bylo by to pravdivé i tehdy, kdyby sex mezi homosexuály neznamenal žádné nebezpečí nákazy.